Mjr. RNDr. Josef JEDLIČKA – meteorolog čsl. armády, příslušník Obrany národa. (nar. 9. 9.1897 Budapešť, zmř. 30. 6.1942 Praha-)

plk. v. v. Ing. Miroslav FLAJŠMAN

Major RNDr. Josef Jedlička se narodil dne 9. září 1897 v Budapešti v rodině vyhlášeného a často oceňovaného českého odborníka v oboru zámeckého zahradnictví Ferdinanda Jedličky narozeného 12. května 1866 ve Višňovém č. p. 72, okr. Znojmo, a jeho manželky Františky, rozené Nesvedové z Frauendorfu č. p. 12, okr. Waidhofen a. d. Thaya, župa Dolnorakouská. Dnes se obec nachází poblíž Jemnice (jako její součást – obec Panenská).

Rodina v té době žila a byla zaměstnána vedením zahradnictví v Hatvanu na zámku hraběte Josepha Grassalkoviche ležícím 60 km severovýchodně od Budapešti. Předtím Ferdinand Jedlička pracoval jako vrchní zahradník u hraběte Spiegel-Diesenberg-Hochslebena na zámku ve Višňovém, okres Moravský Krumlov, na zámku v Jemnici patřícímu markraběti Alfonsi Pallavicinimu, ve Vídni a jinde. Jeho manželka Františka Jedličková, zemřela náhle z dnes neznámé příčiny koncem roku 1897 ve Vídni.

Po smrti manželky se ovdovělý Ferdinand Jedlička, v té době pečující o novorozeného syna Josefa, znovu oženil s Albínou, rozenou Strašilovou z Višňové (nar. 5. února 1872 v Šašovicích u Želetavy č. p. 9. Její otec, Václav Strašil, byl majitelem statku ve Višňovém a rovněž působil jako správce velkostatků v Ringelsdorfu a v Šašovicích u Želetavy. Avšak koncem devadesátých let 19. století Václav Strašil, v důsledku agrární krize zkrachoval, přišel o statek ve Višňovém a společně s částí tehdy rozpadlé rodiny se přestěhoval nejprve do Vídně a potom do Hatvanu v Budapešti, kde zemřel v roce 1916. Na jaře roku 1923 se František Strašil, bratr Albíny Jedličkové (roz. Strašilové), oženil a odstěhoval se do Slavkova u Brna, kde působil jako správce místního cukrovaru. Další syn Václava Strašila, Bedřich Strašil, nejdříve působil jako komorník na zámku hraběte Spiegel-Diesenberg-Hochslebena ve Višňovém, po návratu z ruského zajetí jako vrchní četnický strážmistr v Bohdalicích u Vyškova a později se usadil ve Vyškově.

V roce 1902 se Ferdinandovi a Albíně Jedličkovým v Kis Pesti (Malá Pešť – část Budapešti) narodil syn Ferdinand Jedlička, který se tak stal nevlastním bratrem Josefa Jedličky. O jeho dalším osudu není v současnosti nic známo.

O tom, kdy a z jakých důvodů ukončila rodina Ferdinanda Jedličky svůj pracovní pobyt v Uhrách a odstěhovala se do Slavkova u Brna, není v současnosti nic známo. Některé prameny uvádějí, že toto přestěhování proběhlo někdy na počátku 20. let, po ukončení (tedy po r. 1919) občanské války v Maďarsku, tzv. Republiky rad Bély Kuna. Jisté je, že ve Slavkově od jara 1923 rovněž žil se svojí manželkou František Strašil, bratr Albíny Jedličkové, rozené Strašilové. Proto je dnes na hřbitově ve Slavkově na hrobě rodiny Strašilů kenotaf Josefa Jedličky.

O dětství Josefa Jedličky nebyly v současné době zjištěny žádné další relevantní informace. Týden po svých 18. narozeninách byl Josef Jedlička dne 15. září 1915 povolán k výkonu vojenské služby a vyslán k přípravě do Domobranecké školy pro záložní důstojníky v Jablonci nad Nisou.

            V červnu 1916 zakončil absolvováním maturitní zkoušky s vyznamenáním studium klasického piaristického gymnázia v severomaďarském Vácsi. Již v této době dokonale slovem i písmem ovládal, kromě mateřského českého, rovněž maďarský, německý a ruský jazyk.

Hned po ukončení středoškolských studií nastoupil Josef Jedlička službu jako jednoroční dobrovolník k pěšímu pluku č. 60 „hraběte Ignaze Gyulaie“ se sídlem v maďarském Egeru.

V létě roku 1916 odjel se svým plukem v hodnosti desátník aspirant na ruskou frontu, kde u obce Horožďanka na ukrajinské Východní Haliči padl dne 31. srpna do ruského zajetí.

Do československé legie na Rusi vstoupil dne 10. září 1916 v Dárnici u Kyjeva a následně byl ve Sľucku zařazen jako střelec v hodnosti vojín do sestavy 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad.

Od 2. srpna 1917 zastával v hodnosti desátník funkci Velitel družstva, když do první důstojnické hodnosti podporučík byl jmenován dne 4. listopadu 1917. V rámci 2. střeleckého pluku Josef Jedlička postupně zastával funkce Důstojnický zástupce, Plukovní zbrojíř, Velitel 2. čety 2. kulometné roty a Velitel půlroty poddůstojnické školy. Od 24. srpna 1918 působil jako Velitel oddílu rychlopalného dělostřelectva, který byl později přejmenován na plukovní dělostřelectvo.

Při svém působení v československé legii v Rusku absolvoval Josef Jedlička Důstojnický kurz při štábu Československé střelecké brigády, Kurz střelby rychlopalných děl v Samaře a Plukovní dělostřelecký kurz ve Sľjuďance.

Dne 2. června 1917 se s 2. střeleckým plukem zúčastnil bitvy u Zborova. Od září 1917 potom pluk působil v sestavě 1. střelecké divize Husitské a absolvoval těžké boje s Rakušany a Němci u Kyjeva, Kazaně, Nižného Tagilu, Tarnopolu, Volosůvky a jinde.

Po převzetí moci bolševiky a při odchodu z Ukrajiny sváděl pluk v období od 2. února do 26. května 1918 boje se sovětskými vojsky u Kurganu, Bogatinské, Čeljabinsku, Kazaně, Mostové, Bugulmy, nebo jinde, později byl v listopadu a prosinci 1918 stažen z fronty.

V období od 13. května do 10. června 1919 se Josef Jedlička jako Velitel plukovního dělostřelectva 2. střeleckého pluku podílel na ochraně východosibiřské železniční magistrály v úseku Ilanskaja – Vengerka, kde dělostřeleckou podporou chránil ustupující jednotky československé legie před útoky bolševických vojsk.

Na počátku ledna 1920 byl střelecký pluk soustředěn ve Vladivostoku k provedení přípravy lodního transportu do Evropy, který byl pomocí lodi Silesia zahájen dne 10. ledna 1920 po trase Vladivostok, Hongkong, Suezský průplav, Terst a následně po železnici směr Linz, Praha a Litoměřice, kam transport dorazil dne 1. března 1920. Během přesunu zastával Josef Jedlička funkci Pomocník velitele 16. lodního transportu.

Velitel 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad podplukovník Antonín Hasal hodnotil působení kapitána Josefa Jedličky v československé legii v Rusku následovně: „…vystupoval jako voják čestný, statečný, projevující chladnou rozvahu, ráznost a samostatné jednání…“

Za svoji činnost v době legionářské anabáze v Rusku byl Josef Jedlička vyznamenán Československým válečným křížem 1918, Křížem svatého Jiří, Medailí vítězství, Československou revoluční medailí 1920 a dalšími oceněními.

Po absolvování repatriační dovolené se kapitán Josef Jedlička stal dne 22. srpna 1920 důstojníkem z povolání Československé branné moci a byl zařazen do funkce Velitel náhradní roty Československého hraničářského praporu 3 v Brně.

Díky svým jazykovým schopnostem a dobrým znalostem prostředí byl od 5. dubna 1921 do 25. února 1923 zařazen jako Zpravodajský důstojník při Zemském vojenském velitelství v Užhorodu a potom až do 29. dubna 1924 vykonával obdobnou činnost ve funkci Zástupce přednosty Úřadu vojenského atašé v Budapešti. V období od 1. května 1924 do 15. května 1925 byl potom zařazen na funkci Velitel roty pěšího pluku 13 v Šumperku.

Během svého služebního pobytu v Maďarsku se seznámil s Magdalénou Marií Nagyovou, narozenou dne 1. srpna 1901 v Budapešti, dcerou významného bankéře Arpáda Nagye, žijícího v Budapešti, Bankovní ulice č. 6, se kterou se oženil dne 1. května 1924. Dne 2. srpna 1927 se manželům Jedličkovým narodil v Budapešti syn Jiří Sergej Jedlička.

Od 16. května 1925 se Josef Jedlička nejprve jako frekventant zúčastnil Topografického kurzu při Vojenském zeměpisném ústavu (VZÚ) v Praze a potom tamtéž působil až do 30. září 1930 ve funkci Topograf 2. třídy. V rámci svého služebního zařazení mimo jiného prováděl mapovací práce (reambulace, nové mapování a fotogrammetrická měření) především v oblasti Kostelce nad Labem, na Příbramsku (Brdy), Žitném ostrově a v okolí Bratislavy, v Malých Karpatech a v okolí Trebišova na východním Slovensku. V rámci svého působení u VZÚ zpracoval štábní kapitán Josef Jedlička odbornou vojenskou topografickou publikaci Mapa a busola – Zhuštěný návod jak jich prakticky použíti, I. a II. rozšířené vydání (Brno, 1932).

V roce 1928 zahájil externí studium meteorologie a klimatologie při Přírodovědecké fakultě University Karlovy v Praze. Vlastní studium však musel brzy ukončit, protože byl dne 30. září 1930 přeložen do Brna, kde do 14. prosince 1931 zastával funkci Velitel roty pěšího pluku 43. V dalším období zde potom rovněž působil při Zemském vojenském velitelství (ZVV) jako Přednosta kanceláře kárného výboru II. stolice, jehož úkolem bylo řešit porušování stavovských povinností a kárných poklesků vyšších důstojníků v působnosti ZVV Brno.

Svého působení v brněnské posádce využil Josef Jedlička k dalšímu studiu a na podzim roku 1930, ve svých 33 letech, znovu zahájil studium oborů meteorologie, klimatologie, astronomie a geografie, nyní při Přírodovědecké fakultě Masarykovy university v Brně. V lednu 1935 předložil k obhájení disertační práci s názvem Příspěvek k poznání srážkových poměrů na jihozápadním Slovensku. Vlastní práce byla velmi příznivě ohodnocena prof. PhDr. Františkem Vitáskem a prof. PhDr. Františkem Koláčkem.

Dne 29. března 1935 podstoupil Josef Jedlička hlavní rigorózní zkoušku z meteorologie, klimatologie a geografie a 14. května potom vedlejší rigorózní zkoušku z astronomie, které absolvoval s vyznamenáním. Téhož dne byl promován a jako historicky druhý příslušník vojenské povětrnostní služby – voják z povolání (po PhDr. Bohdanu Viplerovi), získal titul Doktor přírodních věd – RNDr.

Služební působení štábního kapitána RNDr. Josefa Jedličky v Brně bylo ukončeno dne 31. července 1935, kdy byl přeložen zpět k VZÚ v Praze kde byl zařazen k jeho Popisnému odboru.

Josefu Jedličkovi bylo v roce 1933 nabídnuto a doporučeno, pravděpodobně prostřednictvím některého ze svých vysokoškolských pedagogů (prof. PhDr. František Koláček, Doc. RNDr. Josef Sahánek, nebo Doc. RNDr. et ThDr. František Schacherl patřili mezi významné členy brněnské zednářské lóže) členství v řádu svobodných zednářů. Byl zasvěcen (vykonal zkoušku) na učně 1. stupně v zednářské lóži Most Brno, kde byl později postupně zasvěcen a povýšen do stupňů tovaryš (pomocník 2. stupně) a mistr 3. stupně. Před ukončením činnosti Národní veliké lóže Československé (NVLČs) na podzim 1938 byl zasvěcen na mistra 6. stupně (pro srovnání Velmistr NVLČs byl zasvěcen na mistra 33. stupně).

Právě příslušností Josefa Jedličky k elitní svobodné zednářské společnosti lze s velkou pravděpodobností vysvětlit široké spektrum jeho značně rozsáhlých společensko-politických styků, které později velmi dovedně využíval v době svého zapojení do protiněmeckého národního osvobozeneckého hnutí a zpravodajské činnosti prováděné ve prospěch sovětské vojenské rozvědky GRU.

Dne 14. prosince 1936 byl RNDr. Josef Jedlička jmenován Přednostou skupiny IV. (meteorologické) II/1. oddělení (aerodynamického) II. odboru Vojenského technického a leteckého ústavu (VTLÚ) MNO v Letňanech u Prahy a zároveň byl povýšen do hodnosti major.

Meteorologická skupina VTLÚ představovala ve své době nejvyšší provozní složku tehdejší vojenské povětrnostní služby (obdoba složek hydrometeorologické služby dnešního Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu Ministerstva Obrany). Ve funkci přednosty skupiny setrval až do ukončení likvidace VTLÚ na konci června roku 1939.

Během svých vysokoškolských studií se Josef Jedlička blíže seznámil s některými tehdejšími, nebo budoucími významnými osobnostmi meteorologie, klimatologie a geografie při Přírodovědecké fakultě Masarykovy university a členy České společnosti zeměpisné v Brně, se kterými v pozdějším období navázal rovněž i spolupráci v rámci domácího protifašistického odbojového hnutí.

Z těchto osobností mu byl nejblíže jeho mladší spolužák Doc. RNDr. Bohuslav Hrudička, který obdobné studium v oborech meteorologie, klimatologie, geografie a astronomie na Masarykově universitě absolvoval v letech 1931 až 1936.

K dalším budoucím Jedličkovým odbojovým spolupracovníkům patřil rovněž prof. PhDr. František Koláček, tehdejší ředitel Zeměpisného ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovi university a rovněž prof. RNDr. František Říkovský, vědecký pracovník v oboru geografie a klimatologie téhož ústavu.

Při svých vysokoškolských studiích v Brně navštěvoval Josef Jedlička rovněž přednášky na téma meteorologická měření, které přednášel jeho další budoucí odbojový spolupracovník doc. RNDr. Josef Sahánek, z Ústavu experimentální fyziky Masarykovy university, který zároveň působil jako Správce meteorologické stanice při Vysoké škole technické Edwarda Beneše v Brně.

Profesor František Koláček, mimo jiné též autor většího počtu vědeckých klimatologických prací, byl neúnavným podporovatelem studijních a vědeckých zájmů svých žáků, mezi které, kromě Jedličky, Hrudičky a dalších, patřil rovněž i Říkovský. A byl to pravděpodobně právě vztah vzájemných sympatií a důvěry navázaný během studií, který se jim v pozdější blízké budoucnosti stal osudným. Koláčkovy vlastenecké postoje v období ohrožení Československa nacistickým Německem byly obecně známy. Netajil se jimi před studenty při přednáškách a rovněž v odborném tisku opakovaně vyvracel rozpínavé teorie německé imperiální geopolitiky.

Umísťovací komise MNO v likvidaci zařazovala v průběhu roku 1939 prostřednictvím rozhodnutí Předsednictva ministerské rady a za souhlasu německé okupační správy, bývalé vojáky z povolání, nebo vojáky v další službě do tehdy existujících státních úřadů, výrobních podniků a dalších organizací. Tam však na rozdíl od německých představ zároveň očekávala jejich využití ve prospěch očekávané odbojové činnosti. Komise, ve které v té době mimo jiných rovněž působil pplk. Josef Balabán, zároveň usilovala o to, aby vojáci byli zařazováni na taková místa, kde by mohli využívat své dřívější profesionální zkušenosti. Někteří tak odcházeli do ústředních úřadů, jiní do nižších orgánů protektorátní správy, do hospodářské sféry, apod. Z těchto důvodů byl major v záloze RNDr. Josef Jedlička v červenci 1939 převeden do státní služby jako Vrchní zemský komisař vědeckých ústavů při Universitě Karlově v Praze.

Na základě Československo-sovětské smlouvy o spolupráci podepsané v květnu 1935 začala v Praze dnem 27. května 1936 působit společná ústředna vojenských zpravodajských služeb ČSR a SSSR VONAPO 20 (Vojennyj nabljudatěľnyj post), jejímž velitelem byl ustanoven štábní kapitán Karel Paleček, příslušník 2. oddělení  (zpravodajského) Hlavního štábu MNO. Vlastní zpravodajské úkoly pak v rámci ústředny vydával zástupce sovětské vojenské rozvědky GRU (Glavnoje Razvedivatěľnoje Upravlenije – Hlavní správa rozvědky) mjr. Kuzněcov, jehož skutečná identita je dodnes neznámá. Zpravodajská ústředna VONAPO 20 sídlila v konspirační vile v ulici U první baterie 797/4 (současné č. p.) v Praze-Střešovicích. Hlavním úkolem této zpravodajské agentury bylo provádět ofenzivní rozvědnou činnost mezi německými emigranty v Československu prostřednictvím vlastní agenturní sítě tvořené československými a německými agenty, informátory a dalšími spolupracovníky.

Pravděpodobně od roku 1937 začal major RNDr. Josef Jedlička zpravodajsky spolupracovat s agenturní sítí této společné vojenské zpravodajské ústředny. Lze předpokládat, že se tak mohlo stát na přímé doporučení důstojníka Československé vojenské zpravodajské služby majora Karla Palečka, se kterým se Josef Jedlička osobně znal z období společného působení v československé legii v Rusku. V jeho případě hodlala vojenská zpráva využít jeho výbornou znalost Německého a Ruského jazyka a rovněž jeho zkušenosti získané při výkonu funkce zpravodajského důstojníka při ZVV v Užhorodě a Úřadu vojenského atašé v Budapešti v první polovině 20. let.

V této souvislosti není bez zajímavosti uvést, že v rámci VONAPO 20 v té době, mimo jiných osob, rovněž působil i budoucí odbojový spolupracovník Josefa Jedličky, spisovatel, cestovatel a radioamatér Otakar Batlička.

            V období následujícím bezprostředně po mnichovské kapitulaci v roce 1938 došlo k hluboké destrukci a restrukturalizaci všech sfér dosavadního společenského a politického života, přičemž projevy občanské demokratické politiky byly zatlačeny do ústraní. Přešly buď přímo do ilegality, nebo do kaváren, soukromých bytů apod., kde všude docházelo širokým a rozsáhlým politickým diskusím. Významný moment představovala v té době rovněž skutečnost, že do politiky začali velmi aktivně vstupovat příslušníci armády, kteří až do té doby přísně dodržovali povinnou apolitičnost. Podobně jako v ostatních součástech společnosti, tak i v armádě začaly vznikat četné neformální diskusní a politizující kroužky.

            Jedna z takových nejvýznamnějších skupin se již od podzimu roku 1938 začala scházet v Praze-Dejvicích v bytě pplk. Josefa Balabána v ulici Na Hutích č. p. 1, případně v legionářské restauraci Bajkal na Vítězném náměstí (dnešní Dům armády Praha). V rámci této neformální skupiny se společně setkávali bývalí příslušníci zahraničních československých, především ruských, legií z doby 1. světové války plk. Josef Churavý, pplk. Josef Balabán, pplk. Josef Mašín, mjr. RNDr. Josef Jedlička, mjr. Alois Janotka a rovněž, v té době již záložní důstojníci, Bohuslav Sleza, Gustav Svoboda a Otakar Schideck (není bez zajímavosti, že se až na výjimky jednalo o bývalé, nebo stávající příslušníky dělostřelectva).

Tito představitelé první legionářské generace československého důstojnictva rozhodně nepatřili k „profesionálním revolucionářům“, avšak i když se mezi nimi často vyskytovaly mnohé rozdíly v oblasti sociálně-politického vnímání, všichni společně cítili odpovědnost za osud státu a národa. Jednak jako občané, ale také jako vojáci, kteří měli tyto hodnoty bránit, ale svoji povinnost nemohli splnit.

Ve druhé polovině února roku 1939 byl mjr. Josef Jedlička, jako přednosta meteorologické skupiny VTLÚ, vyslán do Holandska za účelem nákupu meteorologických přístrojů pro potřeby vojenské správy. V té době mu byla prostřednictvím představitelů holandské meteorologické služby nabídnuta možnost přijmout lukrativní místo vedoucího meteorologa ve státním meteorologickém ústavu v Batávii (dnešní Jakarta v Indonésii) a tak se i s celou rodinou vyhnout nebezpečí německé okupace, která již v té době ČSR reálně hrozila. Tuto velkorysou nabídku však Josef Jedlička tehdy odmítl a brzy po svém návratu z Holandska dne 10. března 1939, při vědomí, jaké nebezpečí Československu hrozí, navázal osobní spojení se zástupcem Generálního konzulátu SSSR v Praze a nabídl mu přímou spolupráci v oblasti výzvědné činnosti proti Německu.

Ještě před tím, na podzim roku 1938, byla ukončena činnost společné zpravodajské ústředny vojenských zpravodajských služeb ČSR a SSSR VONAPO 20. Proto od počátku roku 1939 a v průběhu následujícího roku 1940 začala rezidentura GRU v Praze urychleně vytvářet a obnovovat svoji novou vlastní síť agentů, informátorů a důvěrníků za účelem odhalování německých válečných příprav.

Za tímto účelem se GRU snažila rovněž navázat úzké kontakty s příslušníky nastupujícího domácího odbojového hnutí. Dosavadní její kontakty byly z důvodů ukončení činnosti VONAPO 20, rozpadu Československa a vojenského obsazení Čech a Moravy prakticky zpřetrhány. Jejich obnova a navázání nových kontaktů si vyžádaly nezbytný čas a nové podmínky si zároveň vynutily i změny v metodách a formách zpravodajské práce.

Nejprve byla reorganizována řídící rezidentura GRU v Praze a vedením veškeré zpravodajské činnosti byl pověřen nový Generální konzul Generálního konzulátu SSSR Viktor Nikolajevič Jakovlev, dosavadní Chargé d´ Affaires a. i. Velvyslanectví SSSR v Praze, působící přechodně v nové funkci až od doby zrušení velvyslanectví dne 28. března 1939. Koncem léta téhož roku byl nahrazen Leonidem Andrejevičem Mochovem, za jehož identitou se ve skutečnosti skrýval generál GRU, vlastním jménem Leonid Andrejevič Michejev. K němu se začaly sbíhat nitky protektorátní zpravodajské sítě a shromažďovaly se výsledky její činnosti, které pak byly především diplomatickými cestami předávány do ústředí GRU v Moskvě.

Od jara roku 1939 tak GRU zahájila přímou spolupráci, kromě jiných osob (např. pplk. let. Miloslav Berka, pozdější velitel Krajského vojenského velitelství ON II ZVV ON Praha), i s mjr. RNDr. Jedličkou, dřívějším spolupracovníkem zpravodajské ústředny VONAPO 20.

Dnes již lze jen těžko zjistit, zda svoji nabídku k přímé spolupráci s GRU učinil Josef Jedlička na základě vlastní osobní iniciativy, nebo na přímý pokyn představitelů domácího vojenského odbojového hnutí.

Od jarních měsíců roku 1939 vznikala základní síť největší domácí ilegální odbojové organizace Obrana národa (ON) a byla zformována její jednotlivá velitelství v hierarchickém uspořádání od Hlavního štábu ON přes zemská velitelství (Čechy, Morava a Praha), krajská, okresní až k velitelstvím místním.

K nim se v jednotlivých místech, jako relativně samostatné složky, přimykaly tzv. civilní skupiny, které se rekrutovaly především z řad příslušníků sokolských jednot, bývalých legionářů, místní inteligence a středních zaměstnaneckých vrstev. Tak byla například mimo jiných vytvořena i civilní skupina ON při Masarykově universitě v Brně. Hlavní náplň ilegální práce celé organizační sítě ON tvořila především zpravodajská činnost.

Pouhý sběr zpráv a jejich odborné vyhodnocení však nestačily. Musel být zajištěn i způsob, jak je po jejich kompletaci a analýze dostat tam kde mohly být nejefektivněji využity. Proto v rámci Zpravodajského oddělení hlavního štábu ON vznikla Radiotelegrafického skupina pod vedením pplk. Štěpána Adlera (později nazývaná jako 5. oddělení vnitřního radiového spojení), která se zabývala otázkami spojení uvnitř ON a rovněž se zahraničním pařížským a později londýnským ústředím československého odboje.

Příslušníky této skupiny byli rovněž zaměstnanci tehdejšího Státního ústavu meteorologického v Praze RNDr. Vladimír Miklenda a Jan Bína. V období listopadu a prosince 1939 však byla činnost radiotelegrafické skupiny odhalena, její členové zatčeni a později většina z nich, včetně Miklendy a Bíny, popravena, nebo umučena. Činnost 5. oddělení vnitřního radiového spojení ON byla nahrazena až v dubnu 1940, kdy zahájila činnost radiová stanice Sparta, která zajišťovala spojení s londýnským ústředím zahraničního odboje.

Na podzim roku 1939 došlo, na základě předchozí nabídky Generálního konzula SSSR v Praze k dohodě mezi velitelem Hlavního velitelství ON armádním generálem Josefem Bílým a Leonidem Mochovem o zahájení předběžných příprav k budoucí spolupráci mezi ON a GRU.

Vlastní jednání o zahájení spolupráce však začala až počátkem léta příštího roku po porážce Francie, když však ještě předtím německé bezpečnostní orgány od podzimu 1939 do jara 1940 odhalily a následně uvěznily, většinu příslušníků tehdejší první garnitury vedoucích představitelů ON.

Gestapo a ostatní německé bezpečnostní a zpravodajské složky v období od konce října 1939 do února 1940 prakticky téměř rozbily celou první garnituru domácího nekomunistického odboje. Jedním z důvodů byla skutečnost, že činnost těchto jednotlivých organizací nebyla na vrcholné úrovni do té doby prakticky nijak zastřešována a koordinována.

Odbojové organizace v té době působily samostatně a mnohdy i kontraproduktivně v určité vzájemné konkurenční soutěživosti před londýnským ústředím. Z toho důvodu od března do května 1940 probíhala intenzivní jednání druhé garnitury zástupců zbylých součástí odbojových organizací ON, Petičního výboru – Věrni zůstaneme (PV-VZ) a Politického ústředí (PÚ) o vzniku a způsobech činnosti nového vrcholného řídícího ústředního orgánu, zastřešujícího činnost rozhodující většiny domácího nekomunistického odboje. Jeho jménem měl tento orgán rovněž vést vzájemná jednání a provádět praktickou součinnost se zahraničním odbojem představovaným londýnským ústředím. Výsledkem těchto jednání byl vznik Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD) ve kterém byli zastoupeni zástupci všech rozhodujících nekomunistických odbojových složek.

Rozhodující vliv na vznik ústředního řídícího odbojového orgánu měla především nová garnitura ON, kterou představovali především pplk. Balabán, plk. Churavý, pplk. Mašín, škpt. Morávek, pplk. Berka a další. Tito představitelé nebyli nijak zatíženi dosavadním „generálským“ přísně hierarchickým, schematickým a málo operativním přístupem a myšlením. Byli zapálenými vlastenci, často až nacionalisté, kteří nepředstavovali socialistické revolucionáře, ale byli to muži z lidu plně oddáni jeho věci.

Předcházející německá perzekuce tak dala vzniknout novému vedení, druhé garnituře, která byla již poučená z chyb předchůdců, stala se radikálnější a pochopila nutnost jednoty. Stála-li dosavadní generalita více napravo, pak nižší převážně mladí důstojníci, hledali řešení nalevo.

V létě 1940, v době zahájení vlastního jednání o navázání úzké spolupráce ON s rezidenturou vojenské zpravodajské služby SSSR v Praze byla, jako reakce na tato jednání, na přímý rozkaz Velitele Zemského vojenského velitelství ON – Velká Praha armádního generála Bedřicha Homoly, nejprve vytvořena Radiotelegrafická skupina ON – východ pod vedením mjr. Vladimíra Ellnera, jejímž úkolem bylo navázat a udržovat rádiové spojení ON se Sovětským svazem za účelem předávání zpravodajských informací.

Skupina, která se nejčastěji scházela v uměleckém ateliéru bývalého příslušníka Vojenského zeměpisného ústavu, později Uměleckých dílen Památníku odboje MNO (od roku 1930 Památníku národního osvobození) na Vítkově, akademického malíře mjr. Emanuela Prülla na Smíchově ve Dvořákově ulici č. p. 13., byla původně určena pro předávání informací mezi ON a plánovanou Předsunutou agenturní ústřednou československé rozvědky v SSSR. Protože však londýnská vláda neustále odkládala vlastní praktické zahájení zpravodajské spolupráce se SSSR, zahájila skupina vlastní radiotelegrafickou činnost až v březnu 1941. Od konce června téhož roku potom příslušníci radiové skupiny rovněž pomáhali Josefu Jedličkovi udržovat radiové spojení jeho pražské rezidentury s moskevskou centrálou GRU.

Pro tento účel obdržel Josef Jedlička počátkem jara 1941 od pražského konzulátu SSSR a následně dočasně ukryl dvě krátkovlnné radiové stanice HAR FX 10 americké výroby opatřené rusky psaným návodem k obsluze a provozu, včetně potřebných spojovacích údajů (časový rozvrh vysílaných a přijímaných relací, volací znaky, provozní frekvence, šifrovací klíč apod.), které měly být aktivovány až v období bezprostředního válečného ohrožení SSSR, nebo po zahájení války s Německem.

            RNDr. Josef Jedlička, který se již od jara roku 1939 aktivně zapojil do činnosti pražského velitelství ON, začal počátkem léta roku 1940 řídit vlastní ilegální zpravodajskou odbojovou skupinu Julek, která byla složena především z bývalých pracovníků Vojenského zeměpisného ústavu a Památníku národního odboje. Hlavním úkolem skupiny bylo shromažďovat zpravodajské informace ze zbrojního průmyslu, Zeměpisného ústavu ministerstva vnitra (bývalý Vojenský zeměpisný ústav), plány a informace o činnosti německé branné moci, včetně zpráv z nejrůznějších oborů hospodářského a politického života.

Získané informace poskytoval Josef Jedlička rovněž jednak představitelům ÚVOD a rovněž, prostřednictvím kódovaných textových zpráv předávaných pomocí spojek, kamuflážních přepážek a tajných schránek, pražské rezidentuře GRU.

Do centrály GRU v Moskvě byly potom odesílány cestou radiových nebo poštovních komunikačních kanálů generálního konzulátu.

Většina členů agenturní sítě Josefa Jedličky a jejích dílčích složek nepatřila ke členům KSČ a jen pouze malá část z nich věděla, že ve skutečnosti pracují ve prospěch vojenské zpravodajské služby SSSR. Jednou z nejdůležitějších zásad činnosti sovětských zpravodajských služeb byl totiž požadavek, aby jejich rezidenti, agenti a další spolupracovníci neměli žádné přímé spojení s místními organizacemi komunistické strany.

Josef Jedlička udržoval široké spektrum společensko-politických styků a kontaktů. Jeho konexe, jako významného člena řádu svobodných zednářů, mimo jiné dosahovaly do protektorátního Ministerstva vnitra, Ministerstva veřejných prací, ČTK, novinářských kruhů a jinde, což naznačuje, odkud a jaké mohl čerpat informace.

Mimo jiných osob, zpravodajsky velmi úzce spolupracoval s ředitelem Archivu ministerstva zahraničních věcí prof. PhDr. Jaroslavem Papouškema jeho manželkou, historičkou kultury Naděždou Melnikovou-Papouškovou. K jeho dalším významným spolupracovníkům patřil redaktor ČTK PhDr. Václav Köeniga redaktor nakladatelství Čin Jaroslav Kratochvíl, na kterého byli, kromě dalších osob, napojeni i bratři FrantišekKlečkaa VojtěchKlečka.

Na druhou stranu není bez zajímavosti, že k významným informátorům Josefa Jedličky také patřil PhDr. František Bauer, jehož osobnost a činnost však byla nejen v době německé okupace, ale i v pozdějším období značně rozporuplná z důvodu jeho spolupráce jak s odbojovými organizacemi, tak i s Gestapem a rovněž s poválečnou československou Státní bezpečností.

Zvláštní kapitolu potom představoval jeho trvalý styk s představiteli ostatních složek domácího vojenského odboje, především pak s plk. Churavým, pplk. Balabánem, pplk. Mašínem a škpt. Morávkem, kteří patřili k jeho osobním přátelům. Prostřednictvím plk. Josefa Churavého udržoval Josef Jedlička rovněž úzký kontakt s ústředím odbojové organizace PV-VZ.

Josef Jedlička působil pod krycím jménem Rudi, které představovalo určitý analog kryptonymu Rudolf, kterým se souhrnně, s připojením příslušného pořadového čísla, označovali vedoucí rezidentury GRU při konzulátu SSSR v Praze. Až do počátku března 1941 byl ve své činnosti přímo řízen vedoucím rezidentem GRU v Praze Leonidem Mochovem, oficiálně Generálním konzulem SSSR v Praze, působícím pod krycím označením Rudolf I.

Náhlé ukončení činnosti Leonida Mochova v Praze již na počátku března1941 bezprostředně souviselo s tím, že se agentům Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA – Reichssicherheitshauptamt) podařilo odhalit jeho skutečnou roli v rámci generálního konzulátu v souvislosti s odhalením činnosti jiné zpravodajské agenturní sítě GRU působící na území protektorátu Čechy a Morava pod vedením Radoslava Seluckého.

Potom až do doby přepadení SSSR krátce převzal řídící roli nový vedoucí rezidentury GRU v Praze označovaný jako Rudolf II, jehož totožnost není v současné době známa. Po přepadení SSSR a ukončení činnosti generálního konzulátu v Praze se tak nakonec stal vedoucím rezidentem agenturní sítě GRU působící na území Protektorátu Čechy a Morava major Josef Jedlička, kterou vykonával až do doby svého zatčení.

Generální konzul SSSR v Praze Leonid Mochov nabídl již koncem léta roku 1939 možnost spolupráce a podporu všem, i nekomunistickým, ilegálním odbojovým organizacím působícím na území Protektorátu Čechy a Morava, především pak ON a PV-VZ. V této době však tato nabídka ke spolupráci nebyla ještě plně přijata z důvodu, že se domácí nekomunistický odboj v této době plně orientoval na spolupráci s londýnským ústředím, přičemž byl veden vírou v brzký konec války a přesvědčen o jednoznačném vítězství Francie a Velké Británie.

            V průběhu první poloviny června roku 1940 proběhlo úvodní kontaktní jednání sondážního charakteru, kde zájmy ÚVOD zastupoval plk. Josef Churavý a zájmy sovětské vojenské zpravodajské služby GRU její spolupracovník mjr. Josef Jedlička.

            První předběžné jednání mezi pplk. Balabánem (krycí jméno Kop) a Leonidem Mochovem (Rudolf I) bylo zprostředkováno Josefem Jedličkou a Miloslavem Berkou a proběhlo dne 17. června, kdy bylo sovětské straně předáno několik zpravodajských informací vojenského charakteru, přičemž bylo vyžádáno sdělení o předpokladech a možnostech další vzájemné spolupráce. O této skutečnosti bylo 19. června informováno londýnské ústředí zahraničního odboje. Na základě stanoviska londýnského vedení bylo vedením ÚVOD rozhodnuto, že zpravodajství pro SSSR bude organizováno paralelně s dosavadní zpravodajskou činností, tedy tak, aby zprávy a informace určené pro Moskvu současně dostával i Londýn. Naopak zprávy a informace určené pro Londýn měly být před sovětskou stranou utajeny.

            Dne 19. července 1940 obdržel pplk. Balabán, prostřednictvím radiové stanice Sparta, depeši exilového presidenta republiky Edwarda Beneše, která obsahovala instrukce pro spolupráci ÚVOD se zástupci pražské rezidentury GRU. Mimo jiného v ní bylo uloženo, aby vzhledem k delikátnosti povahy spolupráce se SSSR byla věnována mimořádná péče výběru osob určených pro zprostředkování styku se sovětskými zpravodajskými orgány.

Pražská rezidentura GRU dne 23. července sdělila prostřednictvím Josefa Jedličky vedení ÚVOD, že SSSR… „má zájem o budoucí spolupráci a že nedávno předané zprávy jsou pro ně velmi cenné. Počítá se v budoucnu s obnovou ČSR jako s nejkonsolidovanějším prvkem střední Evropy. Je plně chápán československý odboj doma i v cizině a jeho představitelé se nemají mýlit oficiálními sovětskými a německými projevy, skutečnost je a bude jiná. Rudolf I chce s Kopem mluvit osobně, až přijdou z Moskvy úplné směrnice. Požaduje zprávy vojenské, z oblasti válečného průmyslu a také informace o ruské emigraci. Má však obavy z možné indiskrece přes československé ústředí v Londýně, a žádá proto krajní opatrnost“.

Rozhodující jednání mezi ÚVOD, který tehdy zastupovali pplk. Josef Balabán a plk. Josef Churavý a sovětskou GRU zastoupenou Leonidem Mochovem proběhlo, po předchozím souhlasu londýnského ústředí, dne 30. července 1940. Na tomto jednání se rovněž zúčastnil mjr. Josef Jedlička, který setkání zástupců obou stran opět osobně zprostředkoval a v dalším období až do napadení SSSR pomáhal vedení ÚVOD udržovat spojení s rezidenturou GRU v Praze.

Návrh pplk. Balabána, po předchozím souhlasu Londýna, předpokládal, že na území SSSR bude zřízena Předsunutá agenturní ústředna československé vojenské rozvědky, obsazená československými důstojníky, která bude vybavena příslušnými radiostanicemi pro spojení s radiostanicí ÚVOD.

Na základě požadavku GRU a podle později sjednaných dohod mělo být úkolem domácích odbojových organizací sloučených v rámci ÚVOD provádět rozsáhlý program protiněmecké zpravodajské činnosti na území Protektorátu Čechy a Morava ve prospěch SSSR. Hlavním předmětem činnosti měly být informace o německé zpravodajské síti a o agentech působících proti SSSR, dislokaci a přesunech německých vojenských útvarů a úřadů, zajištění ilegálních přechodů do Sudet a převádění sovětských agentů dále na území Německa a zprávy o válečné výrobě a železniční přepravě. Dále byla požadována příprava plánů k vysazení zpravodajských vzdušných výsadků, provedení padákových shozů zbraní a sabotážní činnosti, provozování radiových stanic vysílajících v sovětském šifrovém klíči z území protektorátu do SSSR, organizace kurýrní služby, zjišťování a předávání informací o počasí, příprava plánů další spolupráce v případě vypuknutí válečného konfliktu mezi SSSR a Německem apod.

Po souhlasu Londýnského ústředí bylo, kromě jiných, jedním z konečných výsledků vzájemných jednání, utajené přesunutí dosavadního Zmocněnce československé vojenské správy v Bukurešti, plk. gšt. Heliodora Píky a několika dalších vojenských zpravodajců do Moskvy v březnu roku 1941 a zároveň tak byla zahájena praktická činnost tajné československé vojenské mise v SSSR. Ještě před tím, již v létě roku 1940, začaly domácí ilegální odbojové organizace sloučené v rámci ÚVOD provádět zpravodajskou činnost rovněž ve prospěch SSSR.

Do zpravodajské ústředny ON a ÚVOD, kterou vybudovali již na jaře roku 1940 pplk. Balabán, pplk. Mašín a štkpt. Morávek se z různých míst protektorátu sbíhaly nejrůznější informace vojenského, politického a hospodářského charakteru.

Za tímto účelem byla na jaře 1941 zpravodajská odbojová skupina Julek vedená mjr. RNDr. Josefem Jedličkou, která dosud udržovala spojení především se sovětským konzulátem v Praze, rovněž přímo napojena na zpravodajskou ústřednu ON a ÚVOD a jejím prostřednictvím tak začala zároveň úzce spolupracovat se zahraničním československým ústředím v Londýně.

Z obavy před prozrazením své odbojové činnosti ukončil RNDr. Josef Jedlička na vlastní žádost ke dni 1. března 1941 výkon státní služby ve funkci Vrchního komisaře vědeckých ústavů při Universitě Karlově v Praze. Oficiálně tak sice odešel do výslužby, ale zároveň přešel do ilegality. Do této doby žil ve vlastním bytě v Praze VII, Heřmanova č. p. 10, který v měsíci květnu opustil a pod cizí identitou se začal skrývat převážně v bytě manželů Františka a Olgy Vojáčkových, Praha XIV, Pod Kotlářkou č. p. 212.

Jejich galerie a obchod s obrazy a uměleckými předměty v Praze I, U Karlových lázní č. p. 15 zároveň již dříve sloužil jako přepážka pro provádění zpravodajských kontaktů agentů a informátorů skupiny Julek a sám František Vojáček, jezdil zároveň jako kurýr pro zprávy do Brna a do dalších míst na Moravu.

Později jako další sběrna zpráv pro Josefa Jedličku začalo sloužit také knihkupectví Karla Švábana pražské Malé straně poblíž Karlova mostu, které pro svou činnost již dříve rovněž využívali pplk. Balabán, pplk. Mašín a škpt. Morávek.

Své cesty mimo Prahu vykonával Josef Jedlička pod krycí činností obchodního zástupce firmy Briliant, továrny na marmelády v Praze-Karlíně.

Na jaře roku 1941 nabídla GRU Josefu Jedličkovi možnost vycestování jeho manželky Olgy a syna Jiřího pomocí padělaných cestovních dokladů do SSSR. Za tímto účelem odeslala rodina utajeně do Moskvy více než 1200 kg cenností a osobních věcí uložených v cestovních kufrech označených jako sovětská konzulární zavazadla. Náhlé ukončení působení Leonida Mochova v Praze počátkem března 1941 a poté v brzké době následující německé napadení SSSR však záměr vycestování nejbližších rodinných příslušníků překazilo a jejich vlastní odjezd se tak již nestihl realizovat.

I přes náhlé odcestování Leonida Mochova, neoficiální kontakty představitelů ÚVOD s pražskou rezidenturou GRU nadále pokračovaly. Dne 21. dubna se doc. Krajina prostřednictvím Jaroslava Papouška, jeho choti Naděždy, roz. Melnikové a mjr. Jedličky sešel společně s pplk. Balabánem a pplk. Mašínem na rohu Karlova náměstí a Ječné ulice s novým vedoucím pražské rezidentury sovětské vojenské zpravodajské služby, označovaným jako Rudolf II.

Po 22. červnu 1941 přešly zpravodajské skupiny pracující na území protektorátu ve prospěch sovětské vojenské zpravodajské služby z dosavadního přímého řízení prováděného cestou rezidentury GRU při generálním konzulátu SSSR v Praze, který po zahájení války s Německem ukončil svoji činnost, pod přímé řízení Ústředí GRU – Sektor Střední Evropa dislokovaného v Chodynce u Moskvy v komplexu budov zvaném Akvárium. Ještě předtím, koncem dubna 1941, byly rovněž aktivovány všechny zahraniční radiové stanice ilegálních zpravodajských sítí GRU. V té souvislosti byly rovněž aktivovány radiostanice rezidentury GRU vedené Josefem Jedličkou.

Zpravodajská síť GRU v zahraničí začala být budována od roku 1935 pod vedením tehdejšího Náčelníka GRU generálplukovníka Janise Berzinse (vlastním jménem Peteris Kuzis), který byl později v květnu roku 1938 zatčen a následně popraven v rámci stalinských čistek probíhajících v té době v ozbrojených silách. Od počátku 2. poloviny 30. let tak začala GRU nasazovat do zájmových zemí po celém světě (včetně USA a Japonska – např. Richard Sorge) své zpravodajské důstojníky (tzv. nelegály) působící pod změněnou identitou a smyšlenou krycí činností s cílem vybudovat a potom tam dále řídit činnost příslušných zpravodajských rezidentur tvořených rozsáhlými sítěmi místních agentů, informátorů a dalších pomocníků.

Špionážní síť GRU v Evropě začala být v průběhu roku 1941 označována německou kontrašpionáží krycím názvem Rudá kapela. Rezidentury v jednotlivých zemích podléhaly pod přímé radiové řízení příslušných sektorů (Západní, Jižní, Střední a Severní Evropa) moskevského ústředí GRU.

Například v zemích Beneluxu a ve Francii byl hlavním řídícím rezidentem polský publicista a zároveň plukovník GRU Adam Mikler (vlastním jménem Leopold Trepper), který působil v Bruselu pod jménem Jean Gilbert jako spolumajitel mezinárodní obchodní oděvní společnosti. Rezidenturu GRU ve Švýcarsku řídil Sándor Radó (vlastním jménem Alexander Radolfi) pod krytím činnosti vedoucího informační tiskové agentury Geopress. V samotném Německu zastával funkci řídícího rezidenta příslušník Zpravodajského oddělení Říšského ministerstva letectví kapitán Harro Schulze-Boysen, přičemž další řídící rezidenti působili v ostatních zemích Evropy.

Na území Protektorátu Čechy a Morava ve funkci vedoucího rezidenta, po ukončení činnosti Generálního konzulátu SSSR v Praze, až do doby svého zatčení působil major RNDr. Josef Jedlička. V létě roku 1941 byl Josef Jedlička, z důvodu své nové řídící role v rámci celé rezidentury GRU na území protektorátu, jmenován moskevským ústředím do hodnosti plukovník GRU.

V roce 1940 začala rezidentura GRU při Generálním konzulátu SSSR v Praze rovněž budovat vlastní agenturní síť na území Moravy. Jako její budoucí řídící rezident byl vybrán Antonín Kos z Lužice u Hodonína, dosud působící v Rize jako obchodní zástupce firmy Kotva Import-Export tvořící součást koncernu Baťa, který byl na jaře 1940 získán pro zpravodajskou spolupráci a poté absolvoval speciální zpravodajský výcvik GRU. Po návratu ze zahraničí začal od 23. prosince 1940 pracovat jako úředník v Hodoníně a zároveň pod krycím jménem „Pepi“ začal postupně budovat zpravodajskou síť GRU v oblasti Moravy. Spojení s Generálním konzulátem SSSR v Praze zpočátku udržoval prostřednictvím spojek a kurýrů Josefa Jedličky, především malíře a grafika Františka Vojáčka, protože v nové roli působil zatím příliš krátce a z toho důvodu neměl ještě vybudované příslušné vzájemné komunikační kanály s pražskou řídící rezidenturou GRU. V období po přepadení SSSR potom již jako řídící rezident GRU na Moravě i nadále úzce spolupracoval se zpravodajskou sítí Josefa Jedličky, a především využíval její radiové spojení, jelikož se mu nepodařilo zprovoznit vlastní radiostanici, kterou na jaře 1941 obdržel od Generálního konzulátu SSSR v Praze za účelem udržování spojení s centrálou GRU v Moskvě.

Koncem června 1941 zahájil Josef Jedlička provoz obou, dosud ukrývaných, radiových stanic, které začaly působit pod krycím označením Jack a Magda (podle jména vlastní manželky). Zašifrování připravených zpravodajských informací a dešifrování pokynů od řídící centrály GRU měl na starosti pracovník Mineralogického oddělení Národního muzea doc. RNDr. Radim Nováček, který působil především v odbojové organizaci Politické ústředí, kde plnil šifrové úkoly a tyto úkoly plnil rovněž i pro potřeby rezidentury Josefa Jedličky. Jako další šifrant dále působil mineralog Národního muzea profesor RNDr. František Ulrich.

Kódování a dekódování zpráv bylo prováděno prostřednictvím sovětského šifrového klíče, jehož základ tvořilo knižní vydání románu Vojtěcha Martínka – Než se kořeny uchytí, později byl využíván německý životopisný román o básníku Theodoru Körnerovi.

Vhodná místa k vysílání a bezpečnost provozu radiových stanic zajišťovali Ladislav Stříbrský a Jaroslav Toufar. Vysílací relace radiových stanic nejčastěji probíhaly z areálu Macháčkových stodol v Praze-Karlově, dále v Libni, Vysočanech, Pankráci, Nuslích, Vršovicích, Letné a rovněž z půdních prostor několika obytných domů v Přelouči. Výjimku však netvořily ani místa na Českomoravské vysočině, hausbót kotvící v podolském areálu Českého yacht klubu, nebo areál Emauzského kláštera. Jako jejich obsluha potom působili především operátoři Radiotelegrafické skupiny ON – východ. Volací znak radiové centrály GRU byl FKX, přičemž poslední písmeno (X) se měnilo podle krycího jména konkrétního obsluhujícího operátora.

Úkoly spojek mezi Josefem Jedličkou a radiotelegrafickou skupinou vykonávali Antonín Zaplatílek, majitel klempířské firmy na Malé straně, kloboučník Josef Fetter a krejčí Václav Jelínek.

Provoz radiových stanic probíhal vždy ráno, každé druhé pondělí a poslední čtvrtek v příslušném kalendářním měsíci od 06:00 hod SEČ na frekvenci 6,38 MHz (47 m).

Po zatčení vedoucích představitelů a následném rozbití (od podzimu 1939 do jara 1940) většiny součástí ON začala v Brně v létě 1940 působit odbojová skupina Moravská pětka (MP), která v sobě spojovala zbytky bývalé ON a její civilní vysokoškolské sekce, včetně dalších příslušníků inteligence zapojené do odbojové činnosti. K členům MP v té době mimo jiných patřili Policejní rada brněnského policejního ředitelství JUDr. František Chládek, pedagog Masarykovy university doc. RNDr. et ThDr. František Schacherl a rovněž příslušníci dřívější civilní vysokoškolské sekce při zemském velitelství ON v Brně prof. RNDr. František Koláček, prof. RNDr. František Říkovský, doc. RNDr. Bohuslav Hrudička a prof. RNDr. Josef Sahánek.

V létě roku 1940, v souvislosti s rozšiřováním rozsahu své zpravodajské činnosti, obnovil RNDr. Josef Jedlička vzájemné kontakty se svými známými z dob vysokoškolských studií v Brně. Doc. RNDr. Bohuslav Hrudička a rovněž prof. PhDr. František Koláček, prof. RNDr. František Říkovský  a pravděpodobně i prof. RNDr. Josef Sahánek se později, mimo vedle jiné své odbojové činnosti, podle Jedličkových požadavků podíleli na vypracování odborné geograficko-klimatologické studie některých oblastí Moravy a Slezska pro potřeby vyhodnocení možností provedení vojenských vzdušných výsadků sovětské armády v těchto oblastech.

K významným spolupracovníkům Josefa Jedličky z řad moravských složek ON patřilo v té době rovněž několik úředníků, působících v rámci vyšších brněnských policejních kruhů.

Kromě vlastních zpravodajských informací, předával Josef Jedlička rovněž informace, které získával od odbojové skupiny Junák Kutná Hora (později nazývané Veselá sedma), která byla součástí ilegální odbojové organizace Zpravodajská brigáda napojené na organizaci PV-VZ. Úkolem kutnohorské odbojové skupiny bylo zjišťovat a předávat informace o vojenských transportech v kolínském železničním uzlu a o výrobě minerálních olejů v místní rafinérii. Za tímto účelem byla radiová stanice Magda na přechodnou dobu rovněž přemístěna do Kutné Hory a na Přeloučsko, kde informace o stavu na železnici zjišťovali zejména Josef Kaube a výpravčí Českomoravských drah (ČMD) Bohumil Brožek. Zprávy o situaci v kolínské rafinérii předával profesor Obchodní akademie v Kolíně Ing. Karel Hladeček, vedoucí odbojové organizace Junák Kutná Hora, dále Josef Doskočil a Alfonz Redmunda, kteří rovněž informovali o výrobě kyanidu draselného a o výstavbě nového naftového potrubí. Za důležitou přepážku k předávání zpravodajských informací zde sloužila trafika Františka Pipka nacházející se v blízkosti služebního domu ČMD.

Od jara roku 1941 provádělo pražské Gestapo a rovněž pražská pobočka Abwehru (německá vojenská zpravodajská služba) intenzivní pátrání směřující k odhalení identity předpokládaného, avšak dosud neznámého zrádce (agenta X) ve vlastních (německých) řadách, který poskytoval ilegální odbojové organizaci ÚVOD četné cenné zpravodajské informace.

Zároveň probíhalo pátrání po dislokaci radiové stanice Sparta, která zpravodajské informace ÚVOD předávala rádiové ústředně československé zpravodajské služby umístěné v Dukes Hill u Woldinghamu poblíž Londýna.

V souvislosti s těmito německými bezpečnostními aktivitami byl, mimo jiných osob, dne 22. dubna 1941 zatčen pplk. Josef Balabán a 13. května rovněž pplk. Josef Mašín.

Při nástupu SS-obergruppenführera a generála policie Reinhardta Heydricha do funkce Zastupujícího říšského protektora začalo nové období života v protektorátu a dne 28. září 1941 bylo vyhlášeno stanné právo na území politických správních okresů Praha, Brno, Moravská Ostrava, Olomouc, Hradec Králové a Kladno. Dnem 1. října 1941 byl výjimečný stav rozšířen dále na okresy Hodonín, Uherský Brod a Uherské Hradiště. V jeho rámci došlo ke zřízení Stanných soudů (Standgericht), jejichž úkolem bylo ve zkráceném řízení projednat a odsoudit všechny projevy nepřátelské činnosti proti Říši.

Dne 4. října 1941 byla v Praze-Jinonicích zatčena obsluha radiové stanice Sparta a v následujících dnech se rozběhla rozsáhlá zatýkací akce pražského Gestapa s cílem odhalit rozhodující řídící složky a prakticky tak zničit opět zesilující ilegální odbojové hnutí.

V té době došlo rovněž ke stupňování pátracích a represivních opatření brněnského Gestapa směřující k odhalení činnosti a rozbití ilegální odbojové organizace Moravská pětka. V této souvislosti byl dne 6. října 1941 zatčen jeden z jejích vedoucích představitelů, tehdejší Policejní rada policejního ředitelství v Brně JUDr. František Chládek. Po svém zatčení byl dne 7. října podroben drastickému výslechu, přičemž byl donucen vypovídat o svých spolupracovnících. Krutost výslechů se stupňovala tak, že ráno 8. října vyústila v Chládkovu smrt v důsledku brutálního mučení, protože jeho výpověď gestapo neuspokojovala. Ještě před tím však vyšetřovatelům uvedl jména svých brněnských spolupracovníků, Policejního rady Bohumila Hromádkya Policejního komisaře Jindřicha Procházky, kteří byli následně okamžitě zatčeni. Při jejich výslechu bylo, mimo jiných, rovněž zmíněno i jméno Josefa Jedličky.

Podle poválečné výpovědi příslušníka referátu II BM brněnského Gestapa Karla Wochiana se Hromádka i Procházka po svém zatčení a výslechu zavázali pracovat jako Vertrauensmanner (důvěrníci) Gestapa.

Při jedné z mnoha tehdejších zatýkacích akcí pod vedením Referátu IV b 2 pražského Gestapa byl kolem 02:30 hod. v noci na 9. října 1941, při příchodu na jednu ze svých konspiračních adres v bytě rodiny Josefa Rozuma na adrese Praha VII-Bubeneč, Nad Královskou oborou č. p. 147/25, pravděpodobně náhodně zatčen RNDr. Josef Jedlička, který se při zatýkání snažil zničit koncepty zpravodajských depeší a v inkriminovaný okamžik se při vzniklé potyčce pokusil spáchat sebevraždu zastřelením. Jeho snaze tehdy zabránil Kriminální tajemník gestapa Fritz Petereit.

Náhodnost jeho zatčení pravděpodobně spočívala ve skutečnosti, že v uvedeném bytě se často skrýval jeden z nejvyšších představitelů domácího nevojenského odboje, Generální tajemník Československé strany národně socialistické Doc. RNDr. Vladimír Krajina, a tak se tento byt stal předmětem zájmu pražského gestapav rámci probíhajícího sledování jeho aktivit.

V tomto bytě chtěl Josef Jedlička zanechat svému šifrantovi doc. RNDr. Radimovi Nováčkovi, který mu byl zapůjčen od odbojové organizace Politické ústředí, k zakódování zjištěné zpravodajské informace určené k předání jako radiové depeše pro centrálu GRU. Při svém příchodu tak byl Josef Jedlička, jako neznámá a podezřelá osoba, hlídkujícími příslušníky Gestapa ihned zatčen.

V době svého zatčení však Josef Jedlička ještě netušil, že rovněž Radim Nováček byl zatčen gestapem již ve večerních hodinách předchozího dne 8. října ve svém bytě v Praze XIV-Nuslích, Žateckých č. p. 1224, obdobně byli ve své bytě zatčeni manželé Vojáčkovi, tedy ještě dříve, než proběhlo vlastní zatčení Josefa Jedličky. Dne 8. října 1941 byl rovněž zatčen Václav Jelínek, který byl během následujících brutálních výslechů v Petschově paláci umučen dne 22. října 1941. Jako příčina jeho smrti byl uveden zánět plic.

Nezodpovězenou tak zůstává otázka, zda pozdější zatčení Josefa Jedličky v konspiračním bytě v noci na 9. října bylo skutečně dílem náhody, nebo se jednalo o důsledek brutálních výslechů již dříve zatčených Radima Nováčka, manželů Vojáčkových, Václava Jelínka, nebo rezidenta GRU pro oblast Moravy Antonína Kose, který byl zatčen dne 4. října 1941.

Pátrání po Josefu Jedličkovi však mohlo podle jiných pramenů rovněž nepřímo souviset s předcházejícím odhalením jiné zpravodajské činností, kterou ve prospěch SSSR rovněž pod řízením rezidentury GRU v Praze prováděla již zmiňovaná zpravodajská síť bývalého předválečného příslušníka československého vojenského letectva četaře Radoslava Seluckého. V agenturní síti Radoslava Seluckého od počátku března 1941 rovněž působil Jaroslav Bednář z Prahy-Modřan pracující toho času jako obchodní cestující.

Jakmile Gestapo zjistilo, že má v rukou Josefa Jedličku, byla okamžitě spuštěna další vlna výslechů, razií a zatýkání, neboť činnost mnoha osob působících ve spojení s Radiotelegrafickou skupinou ON – východ a odbojovou skupinou Julek byla již po několik měsíců sledována a nyní tak hrozilo reálné nebezpečí, že budou tyto osoby varovány a z připravované smyčky tak uniknou.

V této souvislosti již není v současnosti možno prakticky zjistit jaký počet odhalení a zatčení lze přičíst násilím vynucené výpovědi Josefa Jedličky, kolik výpovědím dalších osob, případně kolik odhalení jde na vrub vlastní důsledné pátrací a analytické činnosti Gestapa.

Po svém zatčení Josef Jedlička podlehl těžkému zostřenému výslechu a potom co Gestapo přinutilo k výpovědi a následně přesvědčilo ke spolupráci jeho ženu Magdu pod záminkou možnosti záchrany života svého manžela, přiznal, že pracuje pro vojenskou zpravodajskou službu SSSR a prozradil informace o zpravodajské činnosti, šifrovém klíči a svých dalších spolupracovnících. Rovněž uvedl, že se scházel s doc. Krajinou a pplk. Balabánem, u kterého viděl několik důvěrných dokumentů a informací zpravodajského charakteru pocházejících od jemu osobně neznámého, pravděpodobně vysoce postaveného příslušníka SS nebo Wehrmachtu.

Prozradil také svoji nadcházející schůzku s plk. Josefem Churavým (krycí jméno Kapr, Vlk), svým dřívějším spolupracovníkem ve Vojenském zeměpisném ústavu, který v roce 1941 působil jako jeden z vedoucích představitelů odbojové organizace ON, byl jejím zástupcem v organizaci ÚVOD a rovněž působil jako vedoucí vojenské části PV-VZ.

Výslechy a mučení Josefa Jedličky a Josefa Churavého zatčeného dne 9. října ve večerních hodinách v prostoru pražského nábřeží Na Františku, prováděli na řídící služebně pražského Gestapa Vedoucí IV. Oddělení Wilhelm Schultze, Kriminální inspektor III. oddělení Oskar Fleischer, Vrchní kriminální tajemník III. oddělení Willi Abendschön a Vedoucí protikomunistického referátu Willi Leimer.

Na výsleších Josefa Jedličky se rovněž podílel bývalý předválečný příslušník československé policie Josef Chalupský.

V souvislosti se zatčením a odhalením činností Josefa Jedličky a Josefa Churavého byly rovněž zatčeny jejich manželky, které byly o odbojové činnosti svých manželů informovány a podporovaly je. Pod příslibem ušetření životů svých manželů, údajně obě souhlasily se spoluprací s Gestapem a následně byly propuštěny.

Brutálním způsobem vynucená výpověď mjr. Jedličky, podvodnou lstí vylákané informace od jeho manželky Magdy a následné zatčení dalších osob, měly tragický dopad na členy ilegální odbojové organizace Julek, Radiotelegrafické skupiny ON – východ a rovněž na další odbojové spolupracovníky.

Nejprve byl dne 9. října zatčen druhý šifrant profesor RNDr. František Ulrich. Dne 11. října byli zadrženi Emanuel Prüll a mjr. Vladimír Ellner, dne 13. října 1941 byl zatčen radiový mechanik Jindřich Fröde a následně 14. října 1941 radisté František Chyba a Otakar Batlička, dne 16. října potom Jaroslav Toufar a Ladislav Stříbrský, včetně dalšího radisty Ing. Jaroslava Kleinera společně se svojí manželkou Antonií Kleinerovou, kteří byli zároveň napojeni na činnost odbojové organizace PV-VZ. Kdy, kde a za jakých okolností byl zatčen elektrotechnik a radista Jiří Řanda, není v současnosti známo.

Většina zatčených mužů a rovněž již dříve zadržený šifrant Radim Nováček byli nejprve společně vězněni a vyslýcháni na Pankráci a odtud dne 15. listopadu převezeni do Malé pevnosti Terezín. Stanným soudem v Praze byli dne 19. ledna 1942 odsouzeni k trestu smrti za velezradu a dne 6. února 1942 deportováni do koncentračního tábora Mauthausen, kde byli v odpoledních hodinách dne 13. února 1942 popraveni. Jednalo se o první hromadnou exekuci Čechů provedenou v tomto koncentračním táboře. Lze důvodně předpokládat, že zemřeli obdobně jako mnoho jiných vězňů odsouzených k trestu smrti rukou nacistického lékaře Eduarda Krebsbacha, nebo některého z jeho pomocníků, na následky vpíchnutí benzinové injekce do oblasti srdeční krajiny.

V knize zemřelých v koncentračním táboře Mauthausen je uvedeno, že v pátek dne 13. února 1942: (pod pořadovým číslem 101) byl popraven v 15:10 hodin František Chyba, ve věku 27 let, (pod pořadovým číslem 102) byl popraven v 15:13 hodin Jindřich Fröde, ve věku věk 41 let, (pořadové číslo 103) Otakar Batlička, zemřel v 15:16, věk 46 let, (pořadové 104) Jaroslav Toufar v 15:19 hodin, věk 38 let, (pořadové číslo 105) Josef Rozum v 15:22 hodin, věk 67 let, (pořadové číslo 107) Jiří Řanda v 15:28 hodin, věk 27 let, (pořadové číslo 108) Jaroslav Kleiner v 15:31 hodin, věk 37 let, (pořadové 110) Ludvík Stříbrský v 15:37 hodin, věk 35 let a (pořadové číslo 111) Radim Nováček v 15.40 hodin, věk 36 let.

František Vojáček byl v koncentračním tábořeMauthausen popraven dne 24. dubna 1942.

Vedoucí Radiotelegrafické skupiny ON – východ mjr. Vladimír Ellner, byl Stanným soudem v Praze dne 19. ledna 1942 odsouzen k trestu smrti za velezradu a později ještě před odesláním do koncentračního tábora Mauthausen byl pravděpodobně umučen v Malé pevnosti Terezín.

Prof. PhDr. Jaroslav Papoušek byl zatčen v souvislosti s jinou odbojovou činností v prosinci 1941 a dne 1. ledna 1945 byl umučen v koncentračním táboře v rakouském Sudenu.

Podrobnosti o tom kde, kdy a za jakých podmínek byl zatčen PhDr. Václav König, nejsou v současnosti známé. Dne 5. září 1944 byl popraven ve věznici München-Stadelheim.

Jaroslav Kratochvíl nebyl Gestapem v souvislosti s činností Josefa Jedličky odhalen, avšak dne 11. ledna 1945 byl zatčen v souvislosti s jeho spoluprací se IV. ilegálním vedením KSČ a se Zahraničním byrem KSČ v Moskvě a 20. března 1945 byl umučen v Malé pevnosti Terezín.

Zatčení v té době rovněž unikl radista Bohuslav Bachura, avšak byl zatčen dne 27. června 1942 v souvislosti s jinou činností v rámci odbojové skupiny Parsifal a později byl dne 27. ledna 1945 zastřelen v Malé pevnosti Terezín.

Karel Šváb byl popraven dne 30. června 1942 na střelnici v Praze-Kobylisích, Karel Hladeček byl popraven dne 19. září 1944 ve věznici München-Stadelheim.

Osudy Josefa Fettera, Josefa Doskočila a Alfonze Redmundy a dalších nejsou v současné době známy.

Emanuel Prüll byl stanným soudem v Praze dne 19. ledna 1942 odsouzen k trestu smrti za velezradu a dne 6. února 1942 byl deportován do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde se mu však za dosud neznámých okolností podařilo přežít a v roce 1945 se vrátil do osvobozeného Československa. Od 6. února 1954 byl evidován jako spolupracovník StB v kategorii „Agent” pod krycím jménem „Eman”.

PhDr. František Bauer byl počátkem ledna 1942 zatčen pro podezření z odbojové činnosti, ale díky svým dobrým kontaktům s Gestapem byl již o šest týdnů později pro nedostatek důkazů propuštěn. Od 3. ledna 1956 byl evidován jako spolupracovník StB v kategorii „Agent” pod krycím jménem „Horák”.

Na základě výpovědi Josefa Jedličky byl dne 25. října 1941 zatčen svobodník aspirant František Pavelka, jediný člen paradesantního výsadku Percentage, který byl v noci na 4. října 1941 v rámci prvního úspěšně provedeného vzdušného výsadku z Velké Británie vysazen nad územím protektorátu. Jeho úkolem bylo předat ilegální odbojové organizaci ÚVOD novou radiostanici MARK III, navázat spojení s Londýnem a dále v ní působit jako radiotelegrafista. Po svém zatčení byl nejprve vězněn v pankrácké věznici, poté byl předán berlínskému lidovému soudu, kde byl dne 28. října odsouzen k trestu smrti a 11. ledna ve věznici v Berlíně-Plötzensee popraven stětím.

Zatčení Františka Pavelky mělo ve svém konečném důsledku ještě jeden tragický epilog. Při svém zatčení nestačil zničit všechny vysílací údaje, záchytné adresy a další materiály, které měl u sebe. Gestapo tak poprvé získalo adresy rodin Horákových a Stříbrných z Lidic, kterých bylo v pozdějším období, po atentátu na Zastupujícího říšského protektora Reinhardta Heydricha, zneužito k odvetným opatřením spočívajících ve vyvraždění obyvatel této obce, k jejímu vypálení a srovnání se zemí dne 10. června roku 1942.

Při pátrání po okruhu možných odbojových spolupracovníků Policejního rady policejního ředitelství v Brně JUDr. Františka Chládka se brněnská služebna Gestapa brzy dostala na stopu docenta anorganické chemie na Masarykově universitě RNDr. et ThDr. Františka Schacherla. Jeho zatčení proběhlo dne 17. října 1941. V té době byl v jeho bytě objeven jím vlastnoručně vedený deník obsahující mimo jiného rovněž seznam osob s přehledem jejich peněžitých darů pro odboj. Dále byla rovněž nalezena vojenská mapa území Moravy a Slezska, na které byly vyznačeny plochy geograficky a klimatologicky vhodné pro provedení případných vzdušných výsadků. Při výslechu byl jako autor těchto analýz označen prof. PhDr. František Koláček, který byl zatčen dne 5. prosince 1941.

Pražská ústředna Gestapa, v souvislosti s objasňováním dalších možných aktivit RNDr. Josefa Jedličky na Moravě a při prověřování jeho kontaktů na brněnské policejní úředníky Bohumila Hromádku a Jindřicha Procházku odhalila jméno Doc. RNDr. Bohuslava Hrudičky, který byl zatčen dne 17. listopadu 1941.

Při jeho výslechu bylo zjištěno, že se na žádost Josefa Jedličky podílel na vypracování několika geografických a klimatologických analýz oblastí na území Moravy a Slezska vhodných k provedení vzdušných paradesantních výsadků. O několik dní později byl 10. prosince odhalen a zatčen prof. RNDr. Josef Sahánek a 11. prosince rovněž prof. RNDr. František Říkovský.

Prof. PhDr. František Koláček byl dne 13. ledna 1942 odsouzen stanným soudem v Brně k trestu smrti. Dne 3. února došlo k jeho transportu do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl dne 7. května 1942 popraven.

Doc. RNDr. Bohuslav Hrudička byl po svém zatčení vězněn v brněnských Kounicových kolejích. Dne 3. února 1942 byl rozhodnutím stanného soudu předán gestapu k provedení nařízené ochranné vazby a převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde dne 13. dubna 1942 zemřel na pleuropneumonii, jako následek předtím prodělaného zánětu plic.

Obdobným způsobem byl v Brně vězněn prof. RNDr. František Říkovský a rovněž 3. února 1942 byl v rámci nařízené ochranné vazby transportován do koncentračního tábora Mauthausen. Zde byl dne 15. října 1942 umučen během svého těžkého neurologického onemocnění.

Prof. RNDr. Josef Sahánek byl nejdříve rovněž vězněn a vyslýchán v Kounicových kolejích v Brně. Dne 3. února byl v rámci nařízené ochranné vazby a převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl dne 23. března 1942 umučen.

V přímé souvislosti s činností Josefa Jedličky bylo gestapem pozatýkáno celkem 76 jeho spolupracovníků, z nichž 22 bylo v koncentračních táborech a věznicích popraveno, nebo umučeno.

V souvislosti se zapojením do činnosti jiných odbojových skupin, avšak ale i z důvodů spolupráce s Josefem Jedličkou bylo zatčeno dalších nejméně 8 osob, které byly později rovněž popraveny, nebo umučeny.

Z jeho dnes známých nejbližších spolupracovníků se podařilo před zatčením gestapem uniknout Antonínu Zaplatílkovi, Josefu Kaubemu, Bohumilu Brožkovi a Františku Pipkovi, kteří se potom až do května 1945 skrývali v ilegalitě. Činnost dalšího radiotelegrafisty Emila Jiráta nebyla Gestapem nikdy odhalena z důvodu, že byl k odbojové činnosti angažován Otakarem Batličkou až v pozdějším období a bez vědomí Vladimíra Ellnera a Josefa Jedličky, kteří o jeho zapojení do systému radiotelegrafického spojení nebyli nikdy, ani dodatečně informováni.

František Klečka nebyl při své odbojové činnosti gestapem nikdy odhalen a v květnu 1945 se vrátil se sovětskou armádou do osvobozeného Československa. Pro československou vojenskou zpravodajskou službu pracoval po roce 1945 jako číšník v jídelních vozech mezinárodních rychlíků Praha – Paříž. V prosinci roku 1948 byl v Německu zatčen a za špionáž odsouzen na 20 let odnětí svobody. Počátkem 50. let byl v rámci vzájemné výměny agentů propuštěn a repatriován zpět do Československa, kde poté působil jako důstojník Vojenské kontrarozvědky.  Od 10. června 1954 byl evidován jako spolupracovník StB v kategorii „Agent” pod krycím jménem „Praděd” a „Ateliér”.

Jeho bratr Vojtěch Klečka nebyl při své odbojové činnosti gestapem nikdy odhalen. Po únoru 1948 se stal se převaděčem československých občanů, kteří v té době ilegálně opouštěli republiku, na konci roku 1948 sám přešel do Německa a stal se agentem – chodcem zpravodajské služby USA – CIC, který na území ČSR doručoval především peníze, zbraně a radiové stanice. Dne 17. června 1949 byl na pražském Hlavním nádraží zatčen a 1. listopadu  1950 byl odsouzen k trestu smrti za vyzvědačství, velezradu a nedovolený přechod státních hranic, avšak z důvodu svých odbojových zásluh mu byl udělený trest změněn na doživotní odnětí svobody, které si odpykával v Leopoldově, na Pankráci, v Jáchymově a Příbrami. Propuštěn byl dne 6. září 1963. Zemřel v Praze dne 22. června 2012.

Josef Jedlička rovněž spolupracoval s JUDr. Erikem Kolárem. Jeho role v odbojovém hnutí není v současné době dostatečně objasněna. Lze důvodně předpokládat, že dodával informace z prostředí pražské židovské obce. V souvislosti se spoluprací s Josefem Jedličkou nebyl nikdy odhalen.

Z jeho dnes známých nejbližších spolupracovníků se podařilo před zatčením gestapem uniknout Antonínu Zaplatílkovi, Josefu Kaubemu a Bohumilu Brožkovi, kteří se potom až do května 1945 skrývali v ilegalitě. Činnost dalšího radiotelegrafisty Emila Jiráta nebyla Gestapem nikdy odhalena z důvodu, že byl k odbojové činnosti angažován Otakarem Batličkou až v pozdějším období a bez vědomí Vladimíra Ellnera a Josefa Jedličky, kteří o jeho zapojení do systému radiotelegrafického spojení nebyli nikdy, ani dodatečně informováni.

Manželky odbojářů Antonie Kleinerová, Kateřina Rozumová, Olga Vojáčková, Marie Churavá, Marta Batličková, Věra Chybová, Božena Stříbrská, Růžena Toufarová, Julie Frödeová, Naděžda Melniková-Papoušková a další byly většinou odvlečeni do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde se po celou dobu války o osudu svých manželů prakticky nic nedozvěděli, věznění nakonec přežili a v roce 1945 se vrátily do osvobozeného Československa.

Obnovením přerušeného spojení s moskevskou centrálou GRU, místo zlikvidovaných radiových stanic Josefa Jedličky, byl koncem října a počátkem listopadu roku 1941 pověřen zástupce řídícího rezidenta GRU ve Francii a zemích Beneluxu, vystupujícím pod krycím jménem Edward Kent (vlastním jménem kpt. Viktor Sukulov), který působil v Bruselu jako vedoucí obchodní firmy s vínem. Avšak záměr vybudovat novou síť vysílaček působících v Praze a jejím okolí, Plzni a v Brně, se mu již nepodařilo uskutečnit. Značně riskantní cesta Edwarda Kenta na území protektorátu byla totiž německou kontrašpionáží sledována, a nakonec byla bruselská rezidentura GRU na přelomu let 1941/42 odhalena a rozbita. Kentovi se v té době sice ještě podařilo uniknout na území neokupované Francie (Marseille), kde však byl 12. listopadu 1942 zatčen.

Jeho výpověď před vyšetřovateli Gestapa měla značný dopad na další působení značné části rezidentur GRU po celé Evropě, když vyzradil mnohé z toho, co věděl o jejich činnosti. Činnost Rudé kapely tak dostala první vážné trhliny, které se jí potom prakticky už nepodařilo nikdy zacelit, když na jaře roku 1944 byly rozbity její poslední zbytky působící ve Švýcarsku. Rozsah působení GRU v Evropě německou kontrašpionáž značně překvapil. V průběhu roku 1941 totiž německé bezpečnostní složky odhalily a rozbily intenzivní činnost většího počtu zpravodajských sítí GRU působících mimo jiné v Protektorátu Čechy a Morava, Belgii, Holandsku, Francii, Norsku, Bulharsku, na Slovensku, ale i v samotném Německu a jinde.

Ve druhé polovině roku 1941 a počátkem roku 1942 Gestapo postupně odhalilo, zatklo a fakticky tak zničilo téměř celou síť spolupracovníků a členů ilegální odbojové organizace ÚVOD. Po zničení radiové stanice Sparta, zatčení mjr. Josefa Jedličky, plk. Churavého a dalších osob se pražskému gestapu rovněž rychle otevřela cesta k odhalení identity dosud neznámého zrádce (agenta X) působícího ve vlastních řadách. Tím se nakonec ukázal být Paul Thümmel, který v té době působil jako Hauptvertrauensmann (Hlavní důvěrník) oddělení kontrašpionáže pražské úřadovny Abwehru a zároveň vedoucí jeho domácí (protektorátní) sítě agentů. Paul Thümmel byl osobním přítelem Říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera a zasloužilým členem NSDAP, který byl již od roku 1936 veden jako placený spolupracovník 2. oddělení hlavního štábu MNO (čs. vojenské zpravodajské služby) s kódovým označením agent A–54 a působícím pod krycími jmény Voral, Franta, René a dalšími.

Po svém zatčení byl Josef Jedlička vězněn a vyšetřován v policejní věznici Gestapa Praha-Pankrác. Na základě § 4 Nařízení o výjimečném stavu ze dne 27. září 1941 byl dne 2. února 1942 rodině Jedličkových zabaven veškerý jejich osobní movitý i nemovitý majetek.

Mimořádným stanným soudem v Praze byl mjr. RNDr. Josef Jedlička v úterý dne 30. června 1942 odsouzen k trestu smrti za velezradu a téhož dne 30. června byl kolem 19:30 hod. na pražské kobyliské střelnici, společně s dalšími 70 osobami, mezi kterými byli rovněž jeho blízcí spolupracovníci v odbojovém hnutí plk. Josef Churavý a pplk. Josef Mašín, zastřelen. Jiné prameny poukazují na skutečnost, že mohl být zastřelen samostatně téhož dne, již ve 12:30 hod. přímo v areálu pankrácké věznice.

Manželka Josefa Jedličky Magdaléna, byla opětovně zatčena brněnským gestapem dne 27. června 1943 (téměř přesně jeden rok po popravě Josefa Jedličky) v souvislosti s kontrašpionážní akcí brněnského Gestapa vedenou pod názvem „Löve“, během které její život záhadným způsobem končí. Její zatčení a následné záhadné „zmizení“ přímo souvisí s činností Rudolfa Königa, tehdejšího příslušníka kontrarozvědného referátu III-D (Funkspiele) při Řídící úřadovně gestapa v Brně, který se v rámci akce „Löve“podílel v roce 1943 na vedení kontrašpionážní radiové hry proti moskevské centrále vojenské rozvědky GRU.

Poválečná výpověď vrchního kriminálního asistenta kontrarozvědného referátu III-D (Funkspiele) při Řídící úřadovně gestapa v Brně Rudolfa Königa provedená dne 16. října 1945 Státně bezpečnostním oddělením Ředitelství národní bezpečnosti v Brně, jejíž zápis byl založen pod č. j. 12543/45 objasňuje roli Magdy Jedličkové v kontrašpionážní radiové protihře „Löwe“.

Na jaře v roce 1943 moskevská centrála GRU žádala radiovou depeší, aby někdejší česko-německý elektrotechnik a komunistický emigrant, nyní sovětský agent Achim Tristan Paltschik (vlastním jménem Karel Polák), kontaktoval v Praze jistého majora Josefa Jedličku, který kdysi zpravodajsky pracoval pro SSSR a z neznámých příčin tuto činnost přerušil. Proto Moskva vydala příkaz, aby jej Paltschik vyhledal a získal jej opět pro spolupráci s GRU. V té době však byl již Paltschik delší dobu zatčen a po svém zadržení začal dobrovolně pracovat jako dvojitý agent pod dohledem Gestapa,

Dále centrála GRU oznamovala, že pokud Jedlička nebude k zastižení, aby se agent obrátil na jeho ženu Magdu Jedličkovou, která dříve pracovala jako jeho kurýrka. Zároveň byly v zaslaném radiotelegramu vydány přesná kontaktní hesla a krycí jména.

V souvislosti s touto zprávou požádala Řídící úřadovna gestapa v Brně místně příslušnou Řídící úřadovnu gestapa v Praze o prověření, zda uvedené osoby se v Praze ještě nacházejí. Pražská úřadovna obratem sdělila, že Jedlička byl již v roce 1941 zadržen z důvodu držení tajných radiových stanic a provádění zpravodajské činnosti pro SSSR, současně s ním bylo zadrženo více spolupracujících osob a v této souvislosti byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Dále bylo sděleno, že Magda Jedličková se dosud trvale zdržuje v Praze VII, Heřmanova ulice č. p. 10.

Po této informaci byl brněnskou Řídící úřadovnou gestapa vyslán na uvedenou adresu spolupracující konfident gestapa Jan Kasík (dříve zatčený člen výsadku S-1/R, organizovaného československou vojenskou misí v SSSR), který dostal za úkol zjistit, jak se Magda Jedličková k výzvě centrály GRU zachová.

Kasík se Jedličkové představil kontaktním heslem a na přímou otázku mu bylo sděleno, že je ochotná se sovětskou zpravodajskou službou opět spolupracovat. Tímto rozhodnutím Magdy Jedličkové, pokud by bylo skutečně naplněno, by však došlo k ohrožení úspěšnosti kontrašpionážní rádiové protihry „Löwe“, proto bylo rozhodnuto o jejím okamžitém zatčení.

Magda Jedličková byla zatčena dne 27. června 1943, v Praze ji osobně převzal tehdejší vedoucí referátu III-D (Funkspiele) při Řídící úřadovně gestapa v Brně, kriminální komisař Heinz Zielfeld.

Podle poválečné výpovědi Rudolfa Königa uvedla údajně Magda Jedličková při svém výslechu na úřadovně Gestapa v Brně, že se její manžel po svém zatčení na podzim 1941 mohl volně pohybovat, dále spolupracovat se svojí ilegální zpravodajskou skupinou, jejíž členové byli následně pozatýkáni. Zároveň údajně podle svého vyjádření byla za tuto spolupráci jejího manžela s Gestapem ponechána na svobodě (v současnosti je známo, že Magda Jedličková pod falešným příslibem zachování života manžela souhlasila se spoluprací s gestapem. Podílela se na pátrání po škpt. Morávkovi, doc. RNDr. Krajinovi, nebo po odbojové skupině Josefa Mašína, což souviselo se snahou Gestapa najít stopu vedoucí k odhalení v té době ještě neznámého agenta Československé vojenské zpravodajské služby A-54).

Z tvrzení Rudolfa Königa uvedeného v jeho poválečné výpovědi je zřejmé, že československým bezpečnostním orgánům vědomě lhal s cílem zachránit si svůj život. Magda Jedličková se údajně Königovi rovněž svěřila, že nevěří, že by její manžel byl popraven, ale že je někde naživu a že se k ní nemůže veřejně hlásit.

Na návrh Řídící úřadovny gestapa v Brně měla být Magda Jedličková podle tvrzení Rudolfa Königa původně údajně tajně předána do Maďarska ke svým rodičům. S tímto návrhem však prý berlínská centrála Gestapa nesouhlasila a nařídila, aby byla odeslána do koncentračního tábora, s největší pravděpodobností snad prý do Ravensbrücku.

Jaký byl další osud Magdy Jedličkové, to už Rudolf König „údajně“nevěděl, ale „náhodou“ si ještě vzpomněl, že snad trpěla nějakou plicní nemocí.

Z uvedeného je velmi pravděpodobné, že šlo o další z účelových lží Rudolfa Königa. Tuto pravděpodobnost nepřímo potvrzovaly poválečné výpovědi některých manželek spolupracovníků Josefa Jedličky, které byly až do konce války internovány v Ravensbrücku a případnou přítomnost Magdy Jedličkové tomto koncentračním táboře nikdy nezaregistrovali a prakticky ji tak, jako značně nepravděpodobnou, vylučují.

Marie Churavá, manželka popraveného Josefa Churavého ve své výpovědi podané v roce 1946 na Ředitelství národní bezpečnosti v Praze uvádí, že se domnívá, že Magdě a Josefu Jedličkovým byla gestapem změněna identita a že pod falešnými jmény žijí v Maďarsku.

V současnosti je známo, že Magda Marie Jedličková byla brněnským gestapem za účelem jejího zbavení se shledána židovkou podle norimberských rasových zákonů jako potomek sňatku Maďara a židovky (její matka Janka Grünfeldová, nar. v Bekescsábě v r. 1879 byla židovka) a byla zavražděna dne 12. října 1943 v koncentračním táboře Auschwitz – Birkenau (Osvětim – Březinka). Její matka Janka Grünfeldová byla podle norimberských rasových zákonů považována za čistokrevného žida, přesto období holocaustu přežila. Obdobně jako Arpád Nagy ml., bratr Magdy Marie Jedličkové.

Perzekuce nebyl ušetřen ani tehdy 16. letý syn Jiří Sergej Jedlička, který byl společně s matkou rovněž zatčen dne 27. června 1943 a vyšetřován gestapem v pražském Petschkově paláci. Po svém propuštění byl nucen vést složitý život opuštěného nezletilého dítěte a na základě rozhodnutí protektorátních úřadů pobývat v několika domovech mládeže, později u soudně určených poručníků z řad vzdálených příbuzných žijících ve Vyškově, nebo u prarodičů Ferdinanda a Albíny Jedličkových ve Slavkově u Brna.

Dne 20. října 1945 udělil, z pověření presidenta republiky, ministr obrany ČSR armádní generál Ludvík Svoboda ve Věstníku MNO, Čj. 42772 – I./8 odděl. ze dne 8 října 1945 Josefu Jedličkovi a jeho manželce Magdě Československý válečný kříž 1939 „In memoriam“.

V létě roku 1945 byl Jiří Jedlička navštíven bývalým Generálním konzulem SSSR v Praze a zároveň generálem GRU Leonidem Andrejevičem Michejevem, který mu přislíbil vrátit osobní rodinné věci, které byly na jaře roku 1941 odeslány do Sovětského svazu, a nabídl mu opětovnou možnost vystěhovat se do SSSR, kde by o něj jako o válečného sirotka mohlo být na náklady státu řádně postaráno. Tehdy Jiří Jedlička obě tyto nabídky předběžně přijal, avšak po odcestování generála Michejeva se o jeho osudy už nikdo, ať již z československé, nebo sovětské strany dále prakticky nijak nezajímal.

Koncem roku 1948 žil Jiří Jedlička v Brně, ulici Heinrichově č. p. 9. a v té době požádal o vydání osvědčení o odbojové činnosti svého otce v době 2. světové války podle zákona č. 255/1946 Sb. V roce 1949 byl majoru RNDr. Josefu Jedličkovi přiznán status popraveného Československého politického vězně.

Ferdinand Jedlička, otec Josefa Jedličky, zemřel dne 31. října 1940 ve Slavkově u Brna. Josefova matka, Albína Jedličková, rozená Strašilová, zemřela dne 10. října 1951 rovněž ve Slavkově.       

Na konci 70. a na počátku 80. let se blízcí příbuzní mjr. RNDr. Josefa Jedličky stali předmětem aktivního zájmu Československé státní bezpečnosti. Dne 6. února 1976 zavedl Statisticko-evidenční odbor (SEO) KS SNB Brno pod registračním číslem 26333 a archivním číslem 24308 registrační svazek agenturního a kontrarozvědného rozpracování Magdy Jedličkové pod krycím označením Ben. Téhož dne zavedl rovněž SEO KS SNB Brno pod registračním číslem 26337 a archivním číslem 24308 registrační svazek agenturního a kontrarozvědného rozpracování i na jejího syna Ing. Jiřího Sergeje Jedličku pod krycím názvem Prometheus. Později od 4. července 1977 byl veden Statisticko-evidenčním odborem FMV Praha pod registračním číslem 13560 a krycím názvem Smrk.

Na jeho syna Jiřího (nar. 18. května 1960 – vnuka mjr. RNDr. Josefa Jedličky) byl SEO KS SNB Brno dne 22. února 1978 zaveden registrační svazek agenturního a kontrarozvědného rozpracování pod registračním číslem 30034 a krycím názvem Smrk. Jeho sledování bylo ukončeno dne 21. května 1980.

Hlavním důvodem založení těchto operativních svazků bylo vést záznamy o provádění kontrarozvědného rozpracování Ing. Jiřího Sergeje Jedličky (syna Josefa a Magdy Jedličkových), který byl až do konce roku 1983 podezřelý z nepřátelské rozvědné činnosti prováděné ve prospěch cizí zpravodajské služby, neboť byl opakovaně zjištěn jeho osobní styk s pracovníkem britské ambasády v Praze. Rozpracováním však nebyly zjištěny žádné konkrétní poznatky o jeho nepřátelské činnosti. Na konci roku 1983 byl s Ing. Jiřím Jedličkou proveden pohovor a operativní svazek byl uzavřen.

Dne 21. prosince 1984 však komise SEO KS SNB Brno rozhodla, že písemné materiály shromážděné k osobě Ing. Jiřího Sergeje Jedličky je nutno nadále zachovat, a proto rozhodla o jejich další archivaci a prodloužení doby jejich uložení až do roku 2000.

Nedílnou součástí kontrarozvědného rozpracování Ing. Jiřího Sergeje Jedličky bylo prošetření dřívější činnosti jeho matky Magdy Jedličkové a Rudolfa Königa, někdejšího příslušníka Kontrarozvědného referátu III-D (Funkspiele) Řídící úřadovny gestapa v Brně, který se v rámci akce „LÖVE” podílel v roce 1943 na vedení radiové hry proti moskevské centrále vojenské rozvědky GRU a ve které měla okrajově figurovat i Magda Jedličková. V této souvislosti komise SEO KS SNB Brno rozhodla, že jelikož se jedná osoby dlouhodobě nezvěstné, nebo již zemřelé, je jejich další evidence bezpředmětná a jako taková bude zčásti zrušena, resp. bude uložena v archivním historickém bezpečnostním fondu „H“ vedeném při SEO FMV Praha.

Archivovaný operativní svazek vedený k osobě Ing. Jiřího Sergeje Jedličky je v současné době již nedohledatelný, protože byl skartován pravděpodobně již v roce 1989, aniž by byl o této skutečnosti uveden jakýkoliv relevantní úřední záznam. Z tohoto důvodů nelze zjistit skutečný důvod zájmu StB o jeho osobu.

Podle nepotvrzené verze tak mohlo kontrarozvědné rozpracování Ing. Jiřího Sergeje Jedličky představovat „vedlejší produkt“ při sledování aktivit členů, přívrženců nebo potomků státem nikdy oficiálně zakázaného řádu svobodných zednářů. Českoslovenští zednáři, jako potencionální nepřátelé socialismu byli StB v období po roce 1948 trvale sledováni a jejich činnost monitorována. Od 70. let byli rovněž monitorováni i sovětskou KGB.

Příslušnost ke svobodným zednářům se velmi často dědí z generace na generaci. Je tedy možné, že Ing. Jiří Sergej Jedlička mohl být původně podezříván z příslušnosti nebo ze sympatií k tajnému svobodnému zednářskému řádu, ve kterém dříve v minulosti rovněž působil jeho otec Josef Jedlička – prvorepublikový vyšší vojenský důstojník, významný spolupracovník předválečné Československé vojenské zpravodajské služby, řídící rezident sovětské vojenské rozvědky GRU na území Protektorátu Čechy a Morava a rovněž významný člen svobodné zednářské lóže Most v Brně. V rámci prověřování činnosti jeho syna Jiřího Sergeje Jedličky byl v polovině 70. let zjištěn jeho opakovaný osobní styk s pracovníkem britské ambasády, avšak přesto že, v té době nebyly zjištěny žádné konkrétní poznatky o jeho nepřátelské činnosti, měl být jeho operativní svazek archivován až do roku 2000.

            Jméno mjr. RNDr. Josefa Jedličky, bývalého předválečného významného příslušníka československé vojenské povětrnostní služby, bylo až do nedávné doby nejen v rámci odborné meteorologické komunity, ale i v rámci oficiálního výkladu historického vývoje národního osvobozeneckého hnutí v době 1. a 2. světové války prakticky zcela neznámé.

Bývalému establishmentu, který po roce 1948 více než 40 let určoval oficiální výklad novodobých národních dějin, na něm vadila zejména skutečnost, že na rozdíl od vzoru ideálních odbojových hrdinů po svém zatčení nedokázal projevit dostatečně vysokou míru osobní a občanské statečnosti a selhal, lhostejno že k tomu byl donucen těžkým psychickým týráním a brutálním fyzickým násilím. Zároveň v té době nebylo možno otevřeně hovořit o činnosti a organizaci zpravodajských služeb SSSR v zahraničí, protože metody a způsoby jejich práce, včetně velkého množství jejich spolupracovníků (i z řad německých bezpečnostních orgánů) zůstávaly prakticky beze změn téměř po celé období dalšího půlstoletí od skončení 2. světové války. V neposlední řadě nebylo v minulosti rovněž po chuti přiznat, že pracovat zpravodajsky pro SSSR neznamenalo nutně být zapojen v rámci komunistického odbojového hnutí, ba právě naopak.

Na druhou stranu, mnozí současní historiografové nejsou, v rámci svého často značně schematického, zjednodušeného a jednostranného výkladu novodobé národní historie, ochotni akceptovat skutečnost, že z jejich pohledu, se major RNDr. Josef Jedlička zapojil do národní odbojové činnosti na „špatné“ straně, pod řízením vojenské zpravodajské služby tehdejšího SSSR. Zároveň nepovažují vůbec za důležité vzít na vědomí, že se tak již v předválečném období stalo na základě souhlasu jeho tehdejších přímých služebních nadřízených a od roku 1939 potom s plným vědomým řídících složek tehdejší vojenské části nekomunistického ilegálního odbojového hnutí.

V době před rokem 1989 a rovněž v současnosti nebylo a není pravděpodobně vůbec relevantní, že při své odbojové činnosti úzce spolupracoval s nejlepším výkvětem tehdejšího hnutí domácí české vojenské protinacistické resistence.

Skutečností tak zůstává fakt, že za svoji protifašistickou odbojovou činnost položil mjr. RNDr. Josef Jedlička v červnu roku 1942 svůj vlastní život (a v roce 1943 v téže souvislosti i jeho manželka Magda).

Na druhou stranu je však naopak nutno konstatovat, že za svoje někdejší násilím vynucené přiznání nebyl Josef Jedlička v poválečném období, zejména po roce 1948, nikdy dodatečně souzen, nebo nějak společensky ostrakizován.

Ve skutečnosti lze jako hlavní příčinu úspěšného zásahu německého bezpečnostního aparátu, nejen proti skupině Josefa Jedličky a jeho spolupracovníkům, ale prakticky proti všem složkám celého vojenského, nekomunistického i komunistického domácího odbojového hnutí v letech 1941/42, spatřovat především v nepřizpůsobení metod vlastní práce odbojových složek spočívající ve fatálním nedodržování zásad utajení a přísně důsledné konspirační činnosti.

Používané metody a způsoby práce odbojových organizací zpravidla nereflektovaly tehdejší zásadní změny v realizaci bezpečnostní politiky nacistického Německa na území protektorátu Čechy a Morava, ke kterým postupně docházelo již od roku 1940. Vyvrcholení změněných podmínek bylo potom zosobněno nově nastoupivším SS – obergruppenführerem a generálem policie Reinhardtem Heydrichem do funkce Zastupujícího říšského protektora. Tento, na rozdíl od svého předchůdce Konstantina von Neuratha, který byl vystřídán kvůli své údajné shovívavosti a neschopnosti vyrovnat se s posilujícím domácím protiněmeckým odbojem, pomocí důsledné a efektivně prováděné kombinace nejrůznějších forem brutálního teroru, drobných sociálních opatřeními, účelnou podporou udavačství a konfidentské činnosti, politiky dílčích ústupků některým společenským vrstvám a dalších opatření, nakonec úspěšně paralyzoval a prakticky tak rozbil činnost všech složek tehdejšího domácího odbojového hnutí.

Dále zůstává rovněž skutečností, že zpravodajská činnost Josefa Jedličky prováděná ve prospěch vojenské rozvědky SSSR (vyjma udělení Československého válečného kříže 1939) nebyla v poválečném období žádným způsobem společensky, doma a pravděpodobně ani v Sovětském svazu, nikdy nijak oceněna.

V tomto případě se s odstupem času, jako možné vysvětlení, nabízí pohled na poválečné sovětské hodnocení vlastní protiněmecké zpravodajské činnosti GRU.

Na rozdíl od jiných zemí Západní Evropy, kde po roce 1945 byla protiněmecká špionážní činnost Rudé kapely v době 2. světové války značně vyzdvihována a považována za obrovský úspěch, byla naopak v SSSR jednostranně preferována a až nekriticky hodnocena zahraniční rozvědná činnost prováděná cestou NKVD (např. Cambridgeská velká pětka tvořená největšími sovětskými agenty všech dob Johnem Cairncrossem, Kimem Philbym, Anthony Bluntem, Donaldem Macleanem a Guyem Burgessem).

 Naopak na výsledky činnosti GRU se v té době velmi často hledělo s podezřením a s tím, že vlastně neprodukovala žádné skutečně relevantní informace, ale pouze poskytovala upravená ústní předání, nebo dokonce i dezinformace. Proto byli mnozí řídicí rezidenti a agenti Rudé kapely po válce odsouzeni za údajnou zradu často i k mnohaletým nepodmíněným trestům odnětí svobody (např. Leopold Trepper i Sándor Radó na 10 let).

Jakkoli je to s odstupem času značně složité posoudit, je nutno přiznat, že Josef Jedlička nevydržel nátlak, výhrůžky a mučení pražského Gestapa. Bohužel nepřiznal jen to, že pracuje ve prospěch vojenské rozvědky SSSR, ale promluvil i o své další činnosti a prozradil mnohé z toho, co věděl o identitě a činnosti svých spolupracovníků a příslušníků jiných odbojových organizací.

I přes značnou složitost jeho životního příběhu a přes některé nadále přetrvávající nejasnosti o jeho úloze v domácím protifašistickém odboji na přelomu 30. a 40. let minulého století, je povinností současné a dalších budoucích generací příslušníků a zaměstnanců českých hydrometeorologických služeb a ostatní odborné meteorologické komunity nezapomenout na jméno mjr. RNDr. Josefa Jedličky a jeho aktivní účast v rámci 1. a 2. československého národního osvobozovacího hnutí, včetně jeho nejvyšší osobní oběti položené dne 30. června 1942.

Zapojení Josefa Jedličky do protiněmecké odbojové činnosti ukazuje, jak může být v extrémní době či situaci velmi tenká linie vedoucí mezi hrdinstvím, selháním, zbabělostí, nebo zradou. Major RNDr. Josef Jedlička možná v rozhodující chvíli selhal, avšak je nutné si klást otázky, co pro osvobození státu udělala ta rozhodující většina národa, která téměř vždy mlčí, nic nedělá a vyčkává, nechtíc se do ničeho příliš zapojovat a žít v poklidném ústraní své životy, vždy když jde o krk, o hlavu a o rodinu.

(Se souhlasem autora)