Vzpomínání Jiřího STRAŠILA st. ze Slavkova u Brna

Pár slov editora

Václav Strašil přišel na zámek do Višňové jako hraběcí úředník. Narodil se 16. srpna 1833 ve Ždírci čp. 26 (Seelenz) u Jihlavy. Oženil se dne dne 24. dubna 1871 ve Višňovém s Josefou Hornekovou z Višňového čp. 13. V letech 1872 – 1875 je matrikou uváděn jako správce velkostatku v Šašovích u Želetavy. Patrně byl také správcem v Ringelsdorfu v Dolních Rakousích.

Ve Višňovém se Václav Strašil usadil na statku v čp. 11.

Josefa, manželka Václava Strašila, byla dcerou Františka Horneka (1808 – 1874 Višňové 11), stavitelského mistra a majitele hospodářství ve Višňovém čp. 11.

Manželkou Františka Horneka byla Josefa Chlebečková (1812 Višňové 13 – 1857 Višňové 13) .  

Jeho otec Josef Hornek (1781 Slavonice 165 – 1844 Atzgersdorf 85) byl stavitelem a majitelem domu v Atzgersdorfu u Vídně, a měl za manželku Josefu de Try, dceru Karla de Try, vojenského důstojníka v Horních Lesonicích, původem z Belgie.

Otcem Josefa Horneka byl Sigmund Hornek (1757 – 1810 Slavonice) , městský stavitel, městský radní a policejní komisař ve Slavonicích.

================================================================

Vzpomínání Jiřího STRAŠILA st. ze Slavkova u Brna

(Tento text jsem získal od Jiřího Strašila mladšího ze Slavkova u Brna spolu s jeho laskavým svolením ke zveřejnění.)

Úvodem

     Již častokrát při různých setkáních se dozvídáme o vzpomínkách, příhodách a skutečnostech smutných i veselých. Pak slyšíme: „To by se mělo napsat, aby to nezapadlo a nezaniklo odchodem vypravěče nebo posluchače oněch vzpomínek.“

     Proto se „chápu pera“, a to, co mi utkvělo z vyprávění příbuzných a přátel i to , co jsem sám prožil, hodlám zapsat.

     Záznam výše uvedeného se snažím uvést do jakýchsi celků, ale nedaří se mi to. Když už něco sepíši, pak se vynoří další a další události prožité, či o nichž jsem svědectví vyslechl. Tak vstupují do celků historky a prožitky, které měly být jinde.

     Budiž mi to prominuto!

Rodiče a příbuzní.

     Tak nejdříve tatínek. Co jsem si zapamatoval z jeho vyprávění, či co jsem se dověděl od „tety“ Linči (lépe, byla to má sestřenice, narozená v roce 1899), to jsou kusé informace velmi neuspořádané. Zřejmě to bylo dáno tím, že tatínek byl člověk velmi zaměstnaný, v dobách jeho náročného zaměstnání nebyl čas jen na vyprávění. V době cukrovarské kampaně přicházel domů pozdě večer, mimo kampaň byl plně interesován svou zálibou, agrárničením, jak to nazýval.

     Narodil se 26. srpna 1888 ve Višňové, tehdy okres Moravský Krumlov. Mládí selského synka bylo plné práce. Pocházel z relativně velkého statku. Nevím kolik měli hektarů polí, ale vím, že měli 5 koní a matně se mi promítá kdesi zasunutá informace, také 8 krav. Bohužel, maminka mu zemřela v roce 1892, tedy osiřel ve 4 letech. Domácnost na statku vedla potom nejstarší dcera, tatínkova sestra Albína (pro mne vždy „teta Albi“). Pak koncem 90. let 19.stol. v souvislosti s agrární krizí v Rakousko-Uhersku a vůbec v Evropě, šel statek na buben.

     Rodina se rozpadla, teta Albi šla do Vídně, starší bratři začali se samostatně živit. Otec, tehdy ani ne desítiletý, byl svěřen do péče hostinského ve Višňovém, Koláře. Odbočka. Jeho vnuk – Ing. František Kolář pracoval v Brně v Montovaných stavbách s mojí manželkou Danou. Při Danuščiných 70tých narozeninách jsem se s ním naposledy setkal. Jako 80ti letý dosud velmi činný je manažerem „Big Band MR Swing Brno“.

     Vraťme se na začátek XX. století. Ve 12 letech viděl tatínek první automobil, se kterým do Višňového přijel syn hraběte Spiegla, majitele panství ve Višňovém. Za automobilem se moc prášilo a celá obec byla vzhůru nohama. Bylo to ještě v době, kdy večer se svítilo loučemi, petrolejka byla vrchol pokroku.

     Ve 14 letech se jednalo o jeho dalším osudu.

     Hrabě Spiegel prý každý rok dal studovat bystrého hocha ze svého panství, z Višňového. Dělo se tak na doporučení tamního pana faráře, pátera Mazánka. Tak v roce 1902 byl tatínek péčí pana hraběte, vyslán na studia do Brna na Höhere Handelschule. Tato škola byla s jazykem vyučovacím německým, což tatínkovi nečinilo potíže. Byl z pomezí rakousko-moravského, kde se tak zvané chodilo na veksl. O prázdninách totiž děti z Moravy šly do Rakous a na oplátku rakouské ratolesti na Moravu a bylo postaráno o dvojjazyčnou výchovu. Höhere Handelschule byla na úrovni české obchodní akademie. Dále byla zde preferována výuka jazyků. Otec tedy nabyl skvělé vybavenosti v němčině, francouzštině i angličtině. Vzpomínal, že profesor angličtiny ho oslovoval „Stresil“. Velmi se dbalo na kaligrafií. Tatínkův rukopis byl dokonalý, skutečně, jak když tiskne. Také získal dokonalou znalost v těsnopise, ovšem v německém systému Gabelsberger. Těsnopis užíval až do svého vysokého věku k zaznamenávání jakýchkoli poznámek. Komerční a účetnické znalosti byly pochopitelně součástí vzdělání. V rámci studia zpracoval studii o reklamě kolem roku 1905, což byla tehdy svým způsoben docela revoluční činnost. Jak však práce vyzněla nevím, ale tatínkova nedůvěra ke křiklavé reklamě způsobila, že mne poučil: „Když je něco zabaleno v pestrém, křiklavém papíře, tak to za moc nestojí.“ Jednoduchý, pečlivě provedený obal je i zárukou kvality zboží.

     Maturoval v roce 1906. Abiturienti se scházívali ve školní budově ještě za I. republiky i jako důstojní páni poměrně vysokých funkci – existuje i korespondence např. s ředitelem Deutsche Bank v Opavě, Bahrem. Místopisná poznámka. Höhere Handelschule – její budova byla na dnešní Husově ulici. Dnes je to Střední umělecko-průmyslová škola. Jako student bydlel v podnájmu na Antonínské ulici. V pokoji byli ubytováni 4 studenti.

     Něco o historii rodu Strašilů. Můj bratranec Heinrich Straschil, syn otcova bratra Heinricha a Olgy Wranicky (údajně předka pozdějšího rakouského kancléře Dr. Franze Wranického – viz dopis Bundeskanzleramtu) v době, kdy Znojmo bylo součástí Říše, dal zpracovat „Ahnentafer (rodokmen) rodiny Straschil“. Učinil tak proto, neboť Hitlerova administrativa vyžadovala u jakýchkoli funkcí tzv. rasovou čistotu, tedy že zkoumaná osoba nemá židovské předky. Z této tabulky – rodokmenu jsou známi zejména předci v linii „po meči“:

     Josef Strašil – narozený ve Frýdnavě u Havlíčkova dříve Německého Brodu. Datum se neuvádí. Úmrtí roku 1814 ve Ždírci „Seelenz“. Z toho plyne, že tento prapředek se narodil v letech cca 1780 nebo tak nějak. Oženil se s Marií Zich. Měli dva syny a dvě dcery.

Prvorozený Johann se narodil v r. 1807, zemřel 1892 byl statkářem ve Ždírci. Oženil se s Marií Urz (1810 – 1902), měli 4 syny a 3 dcery. Prvorozený syn Václav byl můj dědeček, narozený v roce 1834, zemřel v r. 1916 v Maďarsku. Zajímaví bratři: Franz, byl c. k. Hauptmann-auditor, zemřel 1866 ve Ždírci po bitvě u Hradce Králové, zda po zranění či nějaké infekci se nezjistilo. Další bratr Johann, narozený 1842, zemřel 1907 ve Vídni jako c. a k. Oberleutnant. Nejmladší bratr, nar.1851, Mathias, byl strojvůdcem ve Zhořelci (Görlitz), jeho potomci byli úředníky v Breslau (Vratislavi, dnešní polská Wroclaw). Poslední zaznamenaný z toho rodu byl Klaus – Günter, narozený 2.4.1928, byl můj bratranec, kterého jsem nikdy neviděl.      

     Václav Strašil – můj dědeček se oženil s Josefinou Hornek (1847 – 1892). Otec mé babičky, Hornek, byl stavitelem ve Višňové a jeho specialitou byly stavby obrovských státních sýpek na jižní Moravě a v Dolních Rakousích. Babička Josefina zemřela mladá ve věku 45 let – údajně proto, že chtěla se prý zbavit nechtěného těhotenství. Některý z pozdějších Horneků, usazený ve Vídni, byl moderátorem zábavních pořadů ORF-rakouské televize. Dědeček Václav byl velmi podnikavý zemědělec, statkář, který měl snahu získat další a další pozemky a stát se velkostatkářem. Zadlužil se nákupy polí a v devadesátých létech 19. století. Agrární krize (nízké ceny zemědělských plodin) způsobila, že přišel o statek ve Višňovém.

     Měli dceru (nejstarší) a 4 syny. Nej­starší strýc Heinrich (1874 – 1942) byl správcem panství na zámku v Koryčanech. Tatínek, jako student, tehdy již sirotek (dědeček Václav byl už v Maďarsku a pracoval zde jako šafář na velkostatku), jezdil do Koryčan na prázdniny. Za zmínku stojí, že v I. světové válce na zámku v Koryčanech bylo místo, kde se rehabilitovali raněni z fronty, čemuž strýc Heinrich také velel. Heinrich Straschil zemřel v roce 1942, kdy Wehrmacht vítězil na všech frontách. Teta Olga přišla na pohřeb sice v hlubokém smutku, ale s odznakem haknkrajce. Moje maminka jí to nikdy neodpustila a když ji v roce 1946 odsunuli i s rodinou syna do Stutgartu, tak jí to přála. Syn Heinrich, kterému se říkalo Hajnišek v onom Stutgartu pracoval v nějaké továrně na cifrblaty, ciferníky k hodinám. Nepodařilo se mi nalézt ani vysledovat, co se s rodinou Hajniška stalo.

     Rudolf – další dědečkův syn, zemřel v 54 letech na mozkovou mrtvici, kterou způsobilo rozčílení, když přistihl zaměstnance, jak krade z pokladny peníze. Strýc se oženil s Annou Walski a neměli děti. Teta Anna byla poměrně bohatá a její věno dalo základ velkoobchodu textilem ve Znojmě na Obrokové ulici. Po létech, když jsem ve Znojmě stavebně upravoval historický dům pro svého zaměstnavatele, družstvo Karat, narazil jsem na starou velmi agresivní Rakušanku, sousedku, od níž jsem potřeboval

povolení ke vstupu do jejího dvora pro provedení stavebních prací na domě Karatu. Na truc mi povolení nedala, když jsem jí řekl, že Anna Strašilová byla má teta. Co si ty dvě staré dámy vzájemně způsobily, nevím. Vstup do jejího dvora pak musel nařídit Městský úřad. Strýc Rudolf se z oné mrtvice již nezbráboral, a i když teta Anna věnovala mnoho peněz vídeňským klinikám, zemřel.

     Strýc Bedřich – (říkalo se mu Frído) byl mně nejmilejší strýček. Byla s ním vždy legrace a taky jsem tam byl i na prázdninách. Narodil se v r. 1881, zemřel 1953 ve Vyškově. Jeho mládí bylo poznamenáno úmrtím maminky. Jako mladík šel do služby na zámek k hraběti Spieglovi. Zřejmě po vojenské základní službě, na doporučení pana hraběte, se stal rakousko-uherským četníkem. V průběhu války byl na ruské frontě zajat a po rozpadu carského Ruska se ze zajetí vrátil a stal se opět četníkem. Povýšil až do hod­nosti čs. vrchního četnického strážmistra, byl velitelem četnické stanice v Nových Hvězdlicích a později ve Vyškově. Za manželku měl Gusty Nakládalovou z lvanovic na Hané. Měli dceru Vladimíru a syna Milana. Tento mě milý bratránek zemřel také v 72 letech na zánět slinivky břišní stejně jako jeho otec.

     Nejstarší ze sourozenců byla Albína, narozena v roce 1872, zemřela 1953 ve Slavkově u Brna. Po likvidaci statku ve Višňovém odešla do Vídně, kde pracovala jako kuchařka u bohatých podnikatelů. Později si vzala za muže Ferdinanda Jedličku, původem také z Višňového. Strýc Ferdinand byl velmi vzdělaný zámecký „Obergärtner“ (vrchní za­hradník), který pečoval o zámecké parky, všude kde byl zaměstnán; a za tuto svou činnost byl i dekorován. Strýc byl vdovec a z prvního manželství měl syna Josefa, který vystudoval gymnasium ve Vacsu. Jedličkovi tehdy bydleli v Hatvanu (městě vzdáleném 60 km od Budapešti, kde taky prožili občanskou válku v době tzv. Republiky rad Bély Kuna. V té době již žila s Jedličkovými i teta Linči. Strýc Josef, říkalo se Pepík (vlastně můj bratranec) narukoval k 60. pluku do Kutné Hory. Po příjezdu na frontu po 45 dnech přeběhl k Rusům. Byl v zajateckém táboře Dárnica a odtud se dostal do čs. legií. Zúčastnil se bitvy u Zborova jako velitel družstva, absolvoval důstojnickou školu a bojoval proti bolševikům na magistrále. Přes Tichý a Indický oceán se legionáři vraceli domů a můj bratránek (pro mne strýc Pepík) působil již jako legionářský kapitán a zástupce velitele lodního transportu na velikánské japonské lodi Huat lin.

     Byl vyznamenán ruským k řádem sv. Jiří za Zborov, čs. válečným křížem, čs. revoluční medaili a spojeneckou medaili za vítězství. Po návratu do ČSR byl nejdříve zástupcem vojenského attaché v Budapešti. Tam se oženil s Maďarkou Magdou Nagy. Měli syna Jiřího (nar.1927, inženýra, zemřel v Brně v 80tých nebo 90tých létech minulého století). Za působení na Zemském vojenském velitelství v Brně vystudoval přírodovědeckou fakultu Masarykovy university v Brně a promoval jako RNDr. Byl jmenován náčelníkem meteo služby na letišti v Praze-Gbelich a povýšen na majora letectva. V době Protektorátu se účastnil odboje údajně jako exponent sovětské zpravodajské služby (krycí jméno Rudolf III – prý podle jména posledního sovětského konzula v Praze v době napadení SSSR Němci). Byl pak gestapem zatčen a za Heydrichiady popraven. Magda, jeho žena, zůstala v plynu Osvěčimi. Syn Jiří až do své plnoletosti žil ve Slavkově u Jedličků a u nás.

     Maminka, Anděla Greplová, se narodila 23.5.1900 ve Vyškově v rodině tamějšího hoteliera a klenotníka. Dědeček Václav Grepl byl osoba ve Vyškově velmi známá. Byl předsedou Okresní obchodní a živnostenské komory. údajně byl mocen dialektu obyvatel tzv. německých ostrůvků. Vyprávěli mi, že přišel-li někdo z ostrůvků, užívaje onen strašný dialekt na nějaký úřad, tak se s ním nedomluvili a volali dědečka, aby tlumočil. Tak prý dialektem řečeno: andl = babička, khuva = chůva, heivr = hrnec, fadal = vepř, kozen = koza atd., prostě kmeny slov byly jak germánské, tak i slovanské. Kdo to neznal, tak se nedomluvil.

     Dědeček přes den byl ve svém klenotnictví a večer pak v hotelu, který pak přes den vedla babička Barbora. Děd Václav tak náročným stylem života se velmi vyčerpal a zemřel asi půl roku před mým narozením ve věku 73 let na srdeční selhání. Bratr dědečkův byl vyškovský továrník Grepl, z jehož továrny se po znárodnění stal n. p. Sandrik Vyškov.

     Babička Barbora pocházela ze staré vyškovské rodiny Holzerů (v předminulých stoletích zájezdního hostince v Nádražní ulici). Původní hotel Grepl byl v pronajatém domě na rohu vyškovského náměstí vedle radnice. Tam se také narodila má maminka. Na začátku XX. století byl postaven nový hotel Grepl v Nádražní ulici mezi budovou školy a Katolickým domem. Pro velikou zaneprázdněnost rodičů při podnikání musely mít děti guvernantku, na kterou velmi rády vzpomínaly. Hotel Grepl byl střediskem českého živlu v dosti poněmčeném Vyškově. Maminka vyprávěla, že v tanečních hodinách tančívala se studentem, později uznávaným spisovatelem Ondřejem Sekorou, stvořitelem Ferdy Mravence i Brouka Pytlíka. Také se znala se známým sbormistrem Moravských učitelů Šoupalem. Učila se hrát na klavír u pana Hrudníka, jehož sestry uhořely při zničujícím požáru v r.1917 ve Vyškově. Jako děvče ji poslali do kláštera v Nezamyslicích, kde se učila všechny činnosti, potřebné slečnám z lepších rodin pro manželství. Vyprávěla, že na klavír ji učila Máter Severína, která je také seznamovala s historií hudby. Jako vrchol uvolněnosti a legrace bylo, když slečny říkaly místo Beethoven – Pěthoven.

     Maminka měla sourozence:

     Nejstarší Olgu – z prvního manželství ovdovělé babičky Barbory. Olga se provdala za „geometra“ Antonína Riegla. Byl to státní úředník. Teta Olga vyprávěla, že v neděli a o svátcích se tento strýc oblékal do slavnostní uniformy s „fedrpušem“ a s šavlí (pravděpo­dobně s úřednickým kordem). Bydleli v rohovém domě na ulici, která vede od nádraží k nemocnici. Strýc Riegl po vypuknutí I. světové války hned narukoval a jako rezervní lajtnant v prvních dnech padl. Teta Olga zůstala neprovdána až do své smrti v 99 letech. Oba syny vychovala údajně za vydatné finanční pomoci dědečka Grepla a dala studovat. Vladimír byl bankovní úředník, později ředitel Státní banky čs. ve Frýdku-Místku a také jistou dobu předseda Městského národního výboru v tomto dvojměstí. Jaromír, nadporučík dělostřelectva, padl v Anglii v II. světové válce.  Je pohřben v Londýně – Pineru na tzv. New Cementery. Byl jsem tam, odpočívá mezi hroby čs. letců na čestném místě uprostřed hřbitova u hlavního kříže. In memoriam byl vyznamenán a povýšen na štábního kapitána.

     Teta Eliška byla nejmilejší dcerou dědečka Grepla, která vše, co si přála, dostala. Měla ráda zvířata a také koně. Protože v hotelu bylo také povoznictví a kočároví koně (se kterými se provozovala, dnes bychom řekli, taxislužba) a také zde byl ustájen kůň, který tahal poštovní vůz, byla možnost využít koníků i jinak. Dědeček koupil Elišce kočárek pro jednoho koně, se kterým se proháněla po Vyškově a okolí. Měla moc nápadníků, i nějakého nadlesního. Nakonec si vzala úředníka panství Jablonica na Slovensku (blízko Štefánikovy mohyly. Bydleli na zámku, ale manželství se nevydařilo a rozvedli se. Měli dvě děti – Zdeňka a Olinku. Po rozvodu se se vrátila i s dětmi do Vyškova a bydleli potom v Růžové ulici ve velmi starém domě, který patřil Greplové rodině. Měli spoustu všelijakých zvířat (hlavně Zdeněk). Jako malý kluk jsem tam jednou přišel a moc jsem se vyděsil všech těch zvířat, psů (čau-čau), ochočeného vlka, koček a hadů, rybiček i želv. Zdeněk se vyučil fotografem, studoval také nějakou grafickou školu a byl stále zaměstnán svými koníčky, neměl čas se oženit. Byl také kustodem městského muzea ve Vyškově (bylo situováno v bývalé synagoze na dolním konci náměstí). Tam jsem poprvé v životě viděl kostru skrčence a velice jsem se bál. Teta byla osoba svérázná a nedávala si pozor na jazyk. V době, kdy byl prezidentem Klement Gottwald, také Vyškovák, tak se teta nějak nešetrně vyjádřila o morálce Marty Gottwaldové. Udala ji obyvatelka přízemí domu na Růžové a teta Ela byla potom skoro rok zavřená pro urážku hlavy státu. V té době se Zdeněk začal profesionálně zabývat zoologii a stal se zaměstnancem nejdříve pražské a později brněnské ZOO. V 50. – 60. letech založil ve Vyškově „Koutek živé přírody“ se zaměřením na zvířata zdejší provenience, ale pokud díky svým známostem v pražské a brněnské ZOO získal i nějaká exotická zvířata, např. opice, hady a jiné, tak ta zde byla chována.

    Historka, kterou vyprávěl v televizi. V zimě získal v pražské ZOO nějakého tropického hada. Protože venku byla zima, tak si zkřehlého hada strčil za košili a když si sedl do vytopeného rychlíku Praha – Bmo, usnul. Zjistil najednou, že z kupé zběsile prchají ostatní cestující. Co je tak vyplašilo? Had se zahřál jednak živočišným teplem svého nového majitele, tak i teploučkem ve vagoně. Vydal se na průzkum a vystrčil hlavičku zpod Zdeňkovy košile. Když se cestující bláznivé hrnuli z kupé, také se polekal a začal syčet. Zdeněk se probral, strčil hlavičku hada znova pod košili. Nic nepomohlo přesvědčování, že had je neškodný, zůstal v kupé až do Brna sám. Tento „Koutek živé přírody se dále rozrůstal v malou zoologickou zahradu s velkou podporou vyškovské radnice a vojenské posádky. Vojáci chodili na brigády a stavěli tam příbytky pro zvířata, ohrady i kotce pro velká zvířata, jeleny, laně, mimořádné druhy koní, kozičky, cizokrajná prasátka, divočáky i malé živočichy, různé vzácné hlodavce, ptactvo, želvy, hady, a i domácí zvířata z ostatního světa. Když byl náš Jirka malý, jezdili jsme tam dosti často a vozili jsme tam pro opice topinambury, které nám dosud rostou na zahradě ve Slavkově. Když jsem po letech byl navštívit maminku v domově důchodců v Brňanech, najednou z oblasti ZOO koutku se ozývalo vytí smečky vlků a psů. Druhý den jsem dostal zprávu, že v tu chvíli Zdeněk zemřel.

   Olinka byla velmi hezká dívka, není divu, že se stala modelkou a na módních přehlídkách předváděla. Vdala se za prof. Bronislava Hoffera z Bruntálu. Měla dceru Simonu a rozvedla se a vrátila se do Vyškova. Se svým manželem se dále stýkala a Simonka jezdila na prázdniny do Bruntálu. Simonka se vdala za důstojníka z posádky

Vyškov a odstěhovali se do Tachova. Rozvedla se. Zůstala však v Tachově, má dceru a syna, ráda jezdí do Vyškova a říká mi strýcu. Teta Eliška se dožila požehnaného věku 89 let a až do své smrti pomáhala Zdeňkovi při jeho práci se zvířaty. Tak jako babička Barbora zemřela po zlomenině krčku.

     Teta Ota – pro mne velmi milá tetička. Vdala se za revizního úředníka Ministerstva financí, Antonína Kubíčka, který vykonával svoji službu zejména v Bratislavě, ale i v Hodoníně. S mým tatínkem byli si velmi blízcí, dosud se najdou v rodinném archivu kopie dopisů. Šlo také o nějakou spornou dědickou záležitost. Teta Ota i má maminka byly nejmladší a „dobře provdané“. Proto dědeček Grepl uvážil, že dědický podíl nejmladších dcer byl menší. Kubíčkovi bydleli ve své vilce ve Vyškově na ul. Svatopluka Čecha. Narodil se syn Toníček, který je velmi hudebně nadán, hraje na klarinet a saxofon do dneška. Také po celý život byl vášnivým radioamaterem, již od chlapeckých let měl vysílačku (označení OK2WK). Později, když žil v Ostravě jako technik NHKG, vystudoval elektroprůrnyslovku v Brně, do třídy chodil s Josefem Krátkým ze Slavkova. Byl také vynikajícím stavitelem lodních modelů. V této kategorii získal i titul „mistra sportu“. Strýc Antonín velmi vážné onemocněl a mladý zemřel. Maminka mi vyprávěla, že měl zvláštní pokoj v nemocnici a teta Ota tam s ním pobývala a do smrti mu posloužila. Teta Ota zemřela po zlomenině krčku také v necelých 90 letech.

     Teta Karla. Byla to velmi činorodá osoba. Po smrti dědečka Grepla bylo převedeno vedení hotelu na tetu Karlu, včetně koncesí. Teta se nikdy nevdala a plně se věnovala povinnostem hoteliérky. Babička Greplová si zlomila krček a byla nepohyblivá a již vysokého věku. Teta Karla svoji práci zvládala až do doby, kdy majetek byl v době Protektorátu zabaven ve prospěch Velkoněmecké říše. Důvod byl prostý. Synovec tety Karly (můj bratranec) Jaromír Riegl byl v Anglii a tedy celá rodina byli nepřátelé Říše. Ještě před příslušným „zákonným“ opatřením byla vykonstruována vina tety Karly, aby mohla být uvězněna. Šlo o to, že v jakýsi říšský svátek nevyvěsila na hotelu vlajku s haknkrajcem. Spolu s ní bylo pro tento delikt zatčeno více vyškovských občanů. Byli však brzy propuštěni, tetu Karlu nechali v arestu až do doby, kdy byl stanoven tzv. Treuhänder (zmocněnec), který se tak stal prakticky majitelem a pobíral zisky z provozu hotelu. Jmenoval se Hauenstein. Šlo již o rok 1942 a npor. Rieglovi při paravýcviku vybuchl v rukou granát a zabil ho dne 1. 7.1942. Shodou náhod právě k tomuto dni byl veškerý majetek širší rodiny zabaven. Po válce majetek byl jednoduchým řízením, opravou v pozemkových knihách, vrácen oprávněným majitelům. Problém nastal znova po roce 1948, kdy byl hotel znova konfiskován (znárodněn). Nejprve byl náš majetek „pronajat pro KSČ jako Okresní politická škola. Veškerý interier byl vyházen, údajně kavárenské mramorové stolky byly rozbity a zality betonem na dvoře. Po roce 1989 však byl majetek vrácen ve zcela devastovaném stavu po velmi dlouhých tahanicích. Z hotelu nakonec zůstala pouze fasáda s věžičkou a objekt byl novým majitelem z gruntu přestavěn na obchodní dům. Teta Karla se na konci života odstěhovala do vilky Kubíčkových.

     Ale vraťme se ještě do doby Protektorátu. Asi v roce 1940 jednou večer přišel za tetou Karlou, tehdy ještě hoteliérkou, Ortsleiter NSDAP (místní vedoucí) Drobek s tím, že zítra přijde na prohlídku hotelu gestapo. Karla věděla, že před útěkem za hranice ukryl npor. Riegl v hotelu nějaké zbraně. Tak v noci naložila toto nadělení na dvoukolák, odvezla k říčce Hané a hodila to do vody. Druhý den skutečné přišli gestapáci, vše prohledala nic nenašli. Flobertku, kterou teta zapomněla vyhodit, strčila babičce do postele pod peřinu, staré dámě trvale již nepohyblivé po zlomenině krčku. Tam malorážku gestapáci nehledali. V roce 1968 jsem byl jako televizní pracovník ve Švýcarsku a tady jsem se zcela náhodou s tímto Drobkem sešel. Vyprávěl mi, že teta Karolka mu zachránila život tím, že u soudu svědčila, že Drobek včasným varováním zabránil vystřílení rodiny Greplovy. Drobek byl pak jen odsouzen do vězení a po 10 letech amnestován a odsunut do Německa. Odtud pak emigroval do Švýcar, kde za finanční náhradu, kterou dostal od vlády NSR, zařídil vepřinec, kde provozoval velmi moderně vedený chov, což se naučil v době svého věznění v čs. kriminále. Tetu Karlu dal moc pozdravovat. Když jsem ji pozdrav vyřizoval, tak mi vše o tom, co se stalo v roce 1940 i 1945, potvrdila.

     Dva mužští potomci dědečka Václava Grepla byli Václav (Vašík) a Čestmír. O nich vlastně nic nevím, maminka o nich vždy mluvila moc hezky. Oba zemřeli velmi mladí, jeden na onu pověstnou španělskou chřipku a druhý na TBC.

     K rodně patřila také Vincina. Byla to malá shrbená osůbka (pocházela z Podomí) a žila s rodinou, konala domácí práce i v hotelu. Tak se vypráví, že při císařských manévrech byli v hotelu ubytování důstojníci štábu následníka trůnu. Když Vincina připravovala pokoj pro jistého c. a k. hejtmana, tak mu podivnou němčinou prý řekla: „Er étman antuch ír.“ (pane hejtmane, zde je ručník). Všichni sourozenci ji prý měli moc rádi a považovali ji za blízkou příbuznou. Ještě se také povídá, že kdysi škrábala brambory a zůstala tam očka. Jeden z bratří prý ji to vytkl: „Panírnámo, ty erteple hledijó!“

     Tatínek odmaturoval v roce 1906 a nastoupil do zaměstnání v Přerově u firmy Heineke, továrny na spojky (Kuplungen). Tato firma existovala až do 90tých let jako Přerovské strojírny, až při kuponové privatizaci vzala za své. Vzpomínal, že při vstupu do zaměstnání dostali dva adepti úřednické dráhy zálohu 60 korun rakouských, která se rovnala budoucímu měsíčnímu placu. šli to oslavit do hostince, dle svých představ velmi skromně. Poručili si vuřt s cibulí, chlebem a čaj. U vedlejšího stolu sedící nějaký bodrý vesničan sáhl pod stůl a vytáhl demižonek a dolil chlapcům hrnky čaje slivovicí. A tak když trochu odpili, dolil zase. A dál to šlo pořád stejně a hoši se ani nedozvěděli, jak se dostali do svého nocležiště. Velmi decimo­vaní přišli ráno do práce. Jejich nový šéf jen řekl: „Slivovice? To já známi“. A když k nám jednou přišel student Jiří Majer, jak se říká „na ohrabky“, tak to otec glosoval: „Slivovice – to já známi“. A po letech, když pan ředitel brněnských divadel PhDr. Jiří Meier také přebral, omlouval se: „Pan Strašil říkal – slivovice, to já znám!“. Musím říct, za celý život jsem neviděl tatínka, že by přebral.    

     Zřejmě byl tatínek dobrý úředník, nalezl jsem v písemnostech dopis, kterým fa Heineke doporučuje novému zaměstnavateli, dr. Skuteckému, majiteli „Drnovic­kého cukrovaru“ ve Vyškově, svého bývalého zaměstnance. Zde konal funkci cizojazyčného korespondenta. Velmi si svého šéfa vážil, a když jsme byli ve Vyškově na hřbitově, nezapomněl zapálit dr. Skuteckému na hrobě svíčku.

     Dne 11. dubna 1923 uzavřeli rodiče sňatek a krátce na to se odstěhovali do Slavkova. Tatínkovi bylo 35 roků a mamince 23. Tatínek změnil zaměstnavatele a vstoupil do služeb Slavkovské­ho cukrovaru a rafinerie cukru, majitele barona Felixe von Redlicha. Jeho předchůdce ve funkci byl pan Gabriel, otec městského lékaře MUDr. Gabriela. Starý pan Gabriel byl prý velmi pohoršen, když „takový kluk“ má po něm převzít funkci pana správce. Tatínkovi při ustanovení do funkce u pana Redlicha, c. a k rytmistra jezdectva, byly velmi k dobru jeho válečné zkušenosti a zejména císařem udělené záslužné kříže. Tak byl jmenován kromě funkce „pokladníka“ i „přednostou kanceláří“ s právem podpisu v zastoupení majitele cukrovaru, včetně prokury, týkající se vojenských a mobilizačních povinností kapitána jez­dectva dr. Redlicha. Nové povinnosti sebou nesly i mnoho práce, zejména v době cukrovarské kampaně. To chodíval domů pozdě večer a jen v neděli se vracel po poledni. Ředitelem cukrovaru byl v té době inženýr Moříc Selinger. Jeho paní, Viktorie, přicházívala za našim tatínkem s prosíkem o „fóršus“, ale tak, aby to pan ředitel nevěděl. Hned po výplatě půjčený obnos přinesla zpět.

     S těmi foršusy to bývalo všelijaké. Sedláci dostávali od cukrovaru zdarma řepné semeno a také „fóršus“ jako zálohu na budoucí úrodu cukrové řepy. A tak byl otec osoba velmi vážená, která na směnky, které podepisovali pěstitelé řepy hned vyplatil zálohu podle množství odebraného semene, ale také podle svého uvážení, jak byl sedlák pracovitý a jaký měl „rúf“. To když jsme s tatínkem v neděli procházeli náměstím ve Slavkově, tak sedláci, co šli do kostela nebo na partičku do hospody velmi uctivě zdravili. Tatínek raději nesl klobouk v ruce, aby nemusel stále smekat. Onomu vyplácení záloh se říkalo „kontrakty“. Jezdilo se do okolních vesnic kočárem, taženým dvěma kočárovými koňmi a řízeným panem Blažkem. To byla irnposantní postava, vždy s buřinkou a pokud povětří vyžadovalo, s dlouhým tmavo­modrým pláštěm, s velikými stříbrnými knoflíky, zdobenými velikým „R“ (Redlich). Pro mne bylo obrovským svátkem, když jsem si mohl sednout na kozlík a pan Blažek mi svěřil opratě a já „řídil“ spřežení.

S těmi kontrakty a „fóršusy“ došlo také někdy ke kolisi. Známý slavkovský sedlák, pan Fran­tišek Péza, velký přítel předválečného rozhlasového humoristy „stréčka Křópala“, jinak Valentina Schindlera, nezinkasoval „fóršus“ jen při kontraktech, ale když bylo zle, přišel za tatínkem a požadoval další zálohu. Tatínek si vždy dokázal spočítat, kolik ještě může dát, no a dal. Když pak po kampani došlo k vyúčtován, tak Pézovi dostali jen deputátní cukr, ale peníze žádné. Paní Františka Pézová, rozčilená, přiběhla do cukrovaru a rezolutně žádala, aby „starýmu“ už žádnou zálohu v budoucnosti nedával, že to zakazuje. „Fóršus“ si bude prý vybírat sama. Pan Péza, občan Špitálky, chodil také na besedu k Majerům. Vědělo se, že paní Pézová přinesla do manželství věnem mnoho hektarů polností. Pan Péza při svém bohémském přístupu k životu uměl majetku utrhnout drápky. Tak polí ubývalo a když v době kolektivizace v 50tých letech zbylé pozemky převzalo JZD, tak starý pan Péza u Majerů rozvážně prohlásil: „Ničeho nelituju, jen toho, že jsem to měl prožrat všechno.“ A on to uměl. Prý jednou v hospodě u Vrbíků propil a prohrál v kartách koně i s bryčkou.

Ale vážně. Slavkovský cukrovar a rafinerie cukru měl skutečně skvělou pověst. Nejen jako solidní obchodní partner, ale proslul i kvalitou svých výrobků. Vyrábělo se vše od homolí, kostkového, práškového cukru i krystalu. Byla to zásluha mistrů – vařičů cukru, jako byli bratři Koneční (jeden pradědeček mé manželky, druhý dědeček mého přítele, pana řídícího Jeníka Zrnečka). Cukr byl dodáván do celé Evropy i do zámoří a prodával se po vagonech. Jako kluk, už po válce, jsem pomáhal při kampani, vypisovat nákladní listy. Utkvělo mi v paměti, že jeden byl také pro jakousi firmu v Londýně.

     Ještě jedna epizoda zvýraznila otcův život. V roce 1929, kdy Evropa byla navštívena sněhem a ukrutnými mrazy, bydleli rodiče na Staré fáře – měli tam služební byt. Tatínek obstaral z tzv. cukrovarské ekonomie – dvora Rybníku – povoz na kterýse nakládal sníh ze dvora Staré fáry a odvážel se, aby byl přístup ke dřevníkům. Při tom se zpotil a cestou do cukrovaru prochladl a dostal zápal plic. Tenkrát ještě nebyla antibiotika, zápal plic byla moc vážná nemoc. Díky Bohu se tatínek uzdravil a také díky nemocenskému pojištění tzv. Asekuračního spolku cukrovarských úředníků proběhlo dlouhodobé doléčování v léčebných a lázeňských zařízeních ve Vráži a Luhačovicích velmi úspěšně.  Všude s ním jezdila maminka – vždy o tom vyprávěla v superlativech, jak se tam měli dobře a jak o ně bylo pečováno na vysoké úrovni. Vůbec tento spolek hradil svým pojištěncům tu nejlepší zdravotní péči. Na příklad k zubaři jsme jezdili do Brna k panu prof. MUDr. Klimešovi, pozdějšímu přednostovi stomatologické kliniky lékařské fakulty. Ordinaci měl v Domě šlechtičen na rohu Kobližné a nám. Svobody. Při jednom zubolékařském úkonu pana profesora jsem hrozně řval. Diplomaticky sdělil otci, že na Veselé je cirkus Sarasani se řvoucími lvy, že tam musíme jít. Já přestal řvát a cirkus se mi moc líbil.

     V době hospodářské krize, na přelomu dvacátých a třicátých let, se tatínek věnoval i filantropii. Byl v té době jednatelem Československého červeného kříže ve Slavkově. V této souvislosti organizoval i různé akce pro sociálně potřebné. Jak shromažďováním a distribucí předmětů každodenní potřeby, také ošacení a potravinové výpomoci. Také se účastnil přípravy ozdravných pobytů pro děti sociálně slabých rodin.

     V rámci červeného kříže rovněž organizoval tzv. samaritánské kurzy s tím, aby byla zvýšena připravenost veřejnosti na tehdy hrozící válečné nebezpečí.

     Rovněž v třicátých letech se účastnil vzniku a činnosti tzv. Okrašlovacího spolku – instituce, která měla ve vínku oživení přírody na Slavkovsku výsadbou dřevin a rozvoj sadařství. V té době vznikla i výsadba stromoví kolem kaple sv. Urbana, u Stojarovy studánky, a také dosadbou jižní části dolní Obory. K 85 ti letým narozeninám prezidenta Masaryka bylo vysázeno 85 břízek v prostoru před Hospodářskou školou na Tyršové. Poslední dvě byly nedávno skáceny.

     Předválečnou selanku přerušil Protektorát. Pan ředitel Selinger byl žid. Musel opustit svůj post a později byl odtransportován i se svou ženou do koncentráku v Treblince a tam zahynuli. Ještě před tím požádal mého tatínka, aby mu přenechal aspoň část úspor, které jsme měli uloženy ve Švýcarsku, proto, aby jeho syn Alexander (říkalo se mu Sandro) měl jakýsi základní kapitál pro svou existenci, kterou hodlal vybudovat nové v Americe. Tak se stalo a otec dal Sandrovi písemné zmocnění pro Schweizerische Creditanstalt 2urich na výběr hotovosti ve švýcarských francích. Pan ředitel Selinger otci sumu v hotovosti v protektorátních korunách řádně vyplatil s tím, že vznikne-li mu škoda, po válce mu vše vynahradí. Pan ředitel válku nepřežil, a tak naše peníze přišly vniveč na vázaných vkladech. Sandro, i když v New Yorku vybudoval a provozoval kavárnu ve vídeňském stylu a údajné mu dobře vynášela, se již neozval.

     Nastoupil nový ředitel inženýr Václav Sázavský, dlouholetý funkcionář celostátní organizace cukrovarů. Zřejmě v tom uměl dobře chodit, protože celou válku ve funkci vydržel a hned, jak Němci zmizeli, rychle vstoupil do Komunistické strany a byl dokonce členem Ústředního výboru do té doby, než ho za Slánského procesu zavřeli.

     Tatínek naopak díky svému synovci, majoru letectva RNDr Josefu Jedličkoví, maminčinu synovci nadporučíku Jaromíru Rieglovi, kteří se účastnili odboje, byl nepřítel

Říše a byl postižen zaražením postupu a nezvyšováním platu. Přesto se tatínek udržel, neboť mu „držel štangli“ šéf tzv. cukrovarské centrály Altscher. Pamatuji si jeho kancelář v Brně na Bezručově ulici, že za jeho zády za psacím stolem visel obraz Slavkovského cukrovaru. Tento obraz, ma­lovaný známým německým malířem Karl Truppem, jsem po létech koupil ve Starožitnostech na České ulici v Brně. Pořídil jsem ho tenkrát relativně levně. Obraz byl vystaven ve výloze za velmi vysokou cenu. Starožitníkovi, panu Procházkoví, jsem otevřené řekl, že obraz musí být kradený, protože byl v držení uvedeného Altschera – toho odsunuli, takže nynější prodá­vající obraz musel zcizit. Panu Procházkoví jsem řekl, že bych obraz koupil za 1000 korun, což na můj tehdejší plat poručíka bylo moc, ale na skutečnou cenu velmi málo. Držitel obrazu se zřejmě zalekl a možná ani nevěděl kdo Truppe je, svolil k prodeji za Kč 1250 korun. Tak na památku tatínkova působení v cukrovaře a jeho oddanost firmě, mám velmi hmotnou vzpomínku.

     Vraťme se do cukrovaru a do doby Protektorátu. Příjemná atmosféra první republiky byla pryč, na vše nyní dohlíželi Němci a cukr byl dodáván hlavně do Říše. Přiblížil se konec války a ve Slavkově se rozneslo, že Němci hodlají před příchodem Rusů cukrovar zapálit. Proto se inženýrSázavský rozhodl rozprodat všechny zásoby cukru (a bylo toho požehnané) tomu, kdo co zaplatí a odnese či odveze. Chudák tatínek musel do vzdáleného cukrovaru jít v době náletů, vydávat poukázky na cukr, kolik si kdo řekl a kolik zaplatil v korunách či říšských markách. Jak řečeno, byla to doba náletů, zejména sovětských šturmoviků IL 2. Lidé se připravovali na příchod fronty, děla burácela od Hodonína, všichni zaměstnanci cukrovaru se rozprchli. Tak ředitel dal tatínkovi ku pomoci svou 17letou dceru, studentku sexty bučovského gymnasia, Soňu. Byla to velmi hezká dívka, později byla barrandovskou herečkou a režisérkou dabbingu. Tato Soňa mi později vyprávěla, že peníze stržené za cukr cpali s mým tatínkem do kufrů a když byl nálet, tak utíkali do sklepa i s kufry. Později se vše zvrhlo, lidé už neplatili a jak se říká drancovali. Šlapalo se tam po jiskřivém krystalu jako po písku a přestávky přinášely jen nálety Iljušinů. Němci si kupodivu toho vůbec nevšímali. Tady tuto historii popisuje velmi podrobně Josef Urban – můj starší kamarád z Jílkovy ulice, Pepík. Jeho kniha „Jak voní jen letadla“ zaznamenává, jak se svým otcem „Riškem“ Urbanem naložili plný vozík cukru a s přerušovanou jízdou zažili nálet i havarii mladičkého německého stíhače – pilota Messerschmidta Me 109 Bf, který vyskočil padákem a dopadl kdesi u vodojemu, letadlo havarovalo na konci kaštanové aleje ke Křenovicím v poli nedaleko silnice.

     Sotva přišli Rusové, hned zase pro tatínka přijeli s kořistním Oplem a musel předávat agendu nyní novým pánům. Bylo to prý proto, že pan ředitel ihned vstoupil do politiky a trosky válečného hospodaření někdo musel dát dohromady. Dostat se do cukrovaru od města, bylo nyní komplikované, Němci vyhodili most do vzduchu a než ruští ženisté postavili most provizorní, lezlo se po troskách, blocích roztříštěného betonu. Ale netrvalo to dlouho. Později převzala kontrolu nad cukrovarem čs. armáda. Vzpomínám si, že tam velel záložní nadporučík. Stanoviště měli v bývalé vrátnici u vchodu a vjezdu do cukrovaru. Byl to takový domeček se sedlovou střechou.

     A nastoupili noví ředitelé. Napřed inženýr Knap a později inženýr Kolek. Jeho syn Jiří chodil do stejné třídy do gymnasia v Bučovicích a velmi se kamarádil s kluky ze Stodol (Čelakov­ského ul..), později jako Mg. Jiří Kolek byl vysokým hodnostářem Slovnaftu v Bratislavě.

     S těmito řediteli se tatínkovi moc dobře sloužilo a přesluhoval až do svých 63 let s tehdy vysokou penzí skoro 8000 Kč odešel do důchodu. Po měnové reformě v r. 1953 dostal důchod 712 Kč, více než jedenáctkrát méně. Noví mocipáni nepřáli totiž slouhům kapitalistů a vykořisťovatelů, když, jak jsem předeslal, poměry ve Slavkovském cukrovaru byly až příliš lidumilné. Říkalo se, kdo se jen cukrovarského plotu drží, ten se má dobře. V penzi se tatínek nejdříve zbavil onoho našeho „vinohradu“ 5 mír sadu. Bohužel již vyschl pramen cukrovarských koňských a volských potahů, pomocí kterých byl onen kopec za Zlatou horou obděláván. Rovněž pomocníci, které si najímal, paní Martináskovou a pantátu Andrése Spáčila nebylo z čeho platit. Sad tedy rozparceloval a prodal Vlaďovi Majárkovi (manželovi naší bývalé služebné), a Chocholáčům západní stranu, jižní část celou Františkovi Vlachovi. Vinohrad se říkalo proto, že až do konce 19. století to skutečně vinohrady byly. Ale objevil se révokaz a vinohrady byly nemilosrdné zlikvidovány. Až na nějaké výjimky víno jen pěstoval pan Jaroš Paseka (jinak zubař a strýc našeho přítele Milana Kašpárka) a pan Zobač, který si vybudoval haciendu pod Urbánkem.

     Ovocnářství zůstal tatínek věren i jako penzista. Spolu s pány, kteří svého času zakládali
Okrašlovací spolek, pp. Velčovskýrn, dr. Brázdilern, Možným a dalšími, založili nově Ovocnářské družstvo z.s.s r.o. ve Slavkově u Brna. Koupili za směšný peníz starou sýpku hned vedle našeho domu na Tyršové a zřídili tam lisovnu jablečného moštu a varnu povidel. O tom dost podrobně vypráví publikace pana Luži, dnešního pokračovatele zahrádkářů a sadařů ve Slavkově. Později bylo družstvo rozpuštěno vzhledem k novým předpisům o družstevnictví, které preferovaly zemědělskou velkovýrobu a nikoli drobnou činnost zahrádkářů a sadařů.

     Pak už jen do své smrti v 85 letech se poctivě staral o zahradu za naším domem a vypomáhal s výchovou našeho synka, pokud jsme ho tam k babičce na prázdniny odložili.

Tatínkova vojenská kariera

Der Osterreichische Staatsmrchiv, Abteilung Kriegsarchiv Vídeň, mně na písemnou žádost zaslal kopie dokumentů tam uložených. Dle Qualifikationsliste des Franz Josef Strašil, Militärverpflegsaspirant in der Reserve des Militärverpflegsmagazin in Krakau, přeloženo: dle kvalifikační listiny Františka Josefa Strašila, vojenského zásobovacího aspiranta ve Vojenském zásobovacím skladu v Krakově, jsou uváděna tato data:

18. 5.1909 branec, odveden

  1.10.1909 kanonýr – jednoroční dobrovolník, 3.pluk pevnostního dělostřelectva, majitel pluku Fürst Kinski

30.11.1909 ukončen výcvik a odeslán 1.12.1909 do c. a k. Vojenského zásobovacího skladu v Praze-Dejvicích, školy pro zásobovací aspiranty jednoroční dobrovolníky

20.12.1909 vykonal zkoušku před zkušební komisí pro uchazeče MilItär-Verpflegsbeamten (Ein­jährig Freiwillige) s výsledkem „entsprechend“

1. 2.1910 povýšen na Titularvormeister (titulární svobodník dělostřelectva)

5. 6.1910 povýšen na Titularkorporal (titulární desátník dělostřelectva)

30.9.1910 povýšen na Titularfeurwerker (titulární ohňostrůjce — šikovatel dělostřelectva) a pro­puštěn do zálohy.

1.1.1911 jmenován Militärverpflegsaspirant in der Reserve dekretem Ministerstva války, rytířem Alexandrem von Krobatinem. (Distinkce na límci široké zlaté pásky s geometrickým vzorem do ostré­ho úhlu s 3 malými hvězdičkami – šesticípými).

V roce 1911 povolán do Krakova do kursu pro Schlachtvieleiter.

V létě 1913 proběhlo cvičení, Dienstübung, a po ukončení jmenován do hodnosti Militärvepflegsakzessist (velká zlatá rozeta na límci) v ranku poručíka.

Dne 1.7.1919 jmenován ministrem národní obrany ČSR do hodnosti nadporučíka zásobnictva v zá­loze u es. vojenské zásobárny evidenční v Olomouci.

Dne 31.12.1938 propuštěn do výslužby ze Sborového proviantního skladu č.2 po dosažení 60 let věku v hodnosti nadporučíka proviantní služby.

     První zkušenosti s vojenským drilem byly zaražené vycházky. Proč? Protože vyfasoval úplně novou uniformu a nové juchtové boty a jakousi nevábnou pastu na ošetření nové obuvi. Tak si řekl, že by bylo škoda hned ušpinit okraje nohavic nových kalhot, proto namazal jen spodní část bagančat, která nekryta byla kalhotami. Při prohlídce před první vycházkou tento nedostatek zjistil kaprál, strašné ho neřval a bylo „SND“ – sobota, neděle doma. Přes tento neúspěšný začátek absolvoval to, čemu jsme my říkali „přijímač“ a díky svému obchodnímu vzdělání byl pak Odeslán do školy pro záložní „Militärbeamte“, tedy vojenské úředníky. Jako jednoročáci zřejmě v Praze dost řádili, tatínek vzpomínal na kteréhosi svého spolužáka, jehož heslem bylo „Ať jsem bit, jenom když se peru!“. Dosud jsou zachovány c. a k. vojenské předpisy, které otec používal ke studiu, jsou velmi vyztuženy těsnopisnými poznámkami, což svědčí o poctivém studiu. Opět úspěšně absolvoval údajně se specializací „vojenské polní pekárny“.

     Po jmenováni a přijetí do důstojnického stavu c. a k. armády v hodnostní třídě XI, jako Militärverpflegsakzessist, odpovídající hodnosti poručíka, tedy tak zvaný stav „hofhähig“, opravňující k pří­stupu k císařskému dvoru, tedy i k samotnému císaři. Jako aspirant měl nosit důstojnickou šavli, jako akcesista pak úřednický kord a revolver, šestiranový bubínkový, typu Gasser ráže 7 mm.

     Hned po vypuknutí První světové války nastoupil do Krakova k svému kmenovému tělesu, c. a k. evi­denčnímu skladu a byl přidělen k Wirtschaftsamtu 106. Infanteriedivision (k hospodářskému úřadu 106. pěší divize), které velel podmaršálek Karl Kratky.

     Po nástupu do úřadu na doporučení zkušených, provedl nejdříve kontrolu tzv. mobilizačních zásob, zejména soudků rumu. Ejhle, ukázalo se, že nějací dobrodinci navrtali soudky (byty totiž zapečetěné na zátkách), odčerpali rum a soudky doplnili černou kávou, která se pro vojska vařila z cikorky dvakrát denně k snídani a večeři. Za to prý pak byl potrestán jakýsi feldvébl, správce skladu. Ono se kradlo za císaře pána, nejen nyní, kdy se krade s požehnáním našeho „hradu“ ve velkém.

     Ve své polní službě zabezpečoval dopravu potravin s tzv. trénem. Trén – to byla vojenská dopravní jednotka vozů, tažených koňmi, která dopravovala vše, i munici, výstroj, proviant nebo i raněné. Veli­telem této jednotky byl zkušený důstojník, obrlajtnant Kučera. Tatínek měl na starosti naložený pro­viant a jeho evidenci, dopravovaný do skladů divizních nebo naopak k plukům. Svůj úřad měl pojízdný. Kdesi zrekvírovaný kočár „landaur“, šlo o dřevěný, překližkou krytý vůz se skleněnými okny, který bylo možno i zamčít a v noci se vyspat se střechou nad hlavou. Kromě bedny s dokumenty byl v landauru i důkladný kožich „až na zem“ a krátká karabina Manlincher vz. 95. K tomu se víže také vzpomínka na „hrdinský“ čin. Kdesi u Visly, trén, pomalu se pohybující kolem řeky, břehy porostlé vrbami, písčitá půda, do které se kola vozů hluboko bořila a najednou kdosi zařval „Kozáci!“. Bez povelu se c. a k. hrdinové rozběhli do vrbiček, opustili své vozy, ani nedutali. Když pak utichl hluk a ruské hulákán, tak se první odvážlivci vrátili k vozům a zjistili, že nemají ani jednoho koně a na vozech naložená v pytlech mouka byla rozsypána do písku. Pytle byly kozáckými šavlemi a píkami rozsekány, rozpárány, a mouka tak znehodnocena. Usmívaje se, vzpomínal tatínek, že následovalo to nejjednodušší vyúčtování – protokol podepsaný obrlajtnantem Kučerou a akcesis­tou Strašilem, že po přestřelce s kozáky byli ztraceni koně a náklad, ale že vozy byly zachráněny. Podepsáno dvěma důstojníky to platilo a bylo „in Ordnung“.

     K pobytu na východní frontě ještě vzpomínka na pohostinnost polské šlechty. Divizní velitelství bylo umístěno v blízkosti Radzwilowa. Tamější majitel panství pozval důstojnický sbor divize na hon. Důstojníkům byla zapůjčeny brokovnice a tatínek vzpomínal, že poprvé a naposled se účastnil honu, že nic netrefil, ale vystřílel všechny náboje, které vyfasoval. Po honu pak následovalo hodování a údajně velmi bujná zábava.

     Po vstupu „zrádné“ Italie do války proti Rakousku a Německu a rozpadu východní fronty byla divize přesunuta na jihozápad do Dolomitů. Odtud dvě historky. Po přesunu z Terstu do skladů divize večer přišel tatínek do své kavreny, jakési zemljankcy, vybudované z kamenů a vyztužené trámky a prkny, a chtěl se uložit k odpočinku i se svým pucflekem. Objevil se český důstojník z blízkého palpostu baterie horského dělostřelectva a svedl tatínka k partičce mariáše. Když se pak v noci vracel do své kaverny, nalezl zde jen rozvaliny a svého mrtvého sluhu, Chorvata národností. Tento muž nosil pod uniformou jakýsi široký kožený pás, náležící k jeho národnímu kroji, který jen tak tak držel pohromadě roztrhané břicho a střeva nebohého vojáka. Tak bylo řečeno, že mariášek zachránil tatínkovi život.

     Druhá vzpomínka se již týká obdob, kdy rakouská vojska obsadila Cortinu d Ampezo. Trén přijel v podvečer do Cortiny a hrozné mrzlo. Tatínek se šel ubytovat do hotelu „Post“. Najednou se dostavil rozhořčený majitel hotelu se stížností, že vojáci zavedli koně do zrcadlového sálu hotelu a požadovali nejen vodu pro napojení tahounů, ale i hledali v kuchyni jadrné krmivo a také, že by neškodilo pár otýpek sena nebo aspoň slámy. Tatínek se vypravil v doprovodu hoteliéra „udělat pořádek“ Narazil. Zugsfíra (četař) mu odpověděli „Pane lajtnant, zejtra potáhnete saně s námi, když necháme koně venku, zmrznou“. Tak koníci prožili noc v přepychu, kde jindy bývaly bály či jiné slavnosti. Po letech, v 90tých letech minulého století jsem s ženou navštívil hotel „Post“ v Cortině a setkal se s nynější provozovatelkou hotelu. Když jsem ji tuto otcovu vzpomínku vypravoval, zavedla mne do jakéhosi sálu, kde už zrcadla nebyla, ale s kyselým výrazem v tváři mávla rukou do prostoru a řekla: „Tady to tedy před těmi 75 lety bylo“.

     V uložených památečních předmětech je i bronzová plaketa cca 3,5 x4,5 cm „Isonso-Armee 1915“, kterou nosili účastníci bitvy připevněnou na čepici. Tak přece se tatínek nějaké slavné válečné operace zúčastnil.

     Vzpomněl také na úsměvnou situaci, kdy nový císař Karel konal inspekci svých bojových svazků a navštívil i 106. divizi. Po slavnostní večeři, které se účastnili důstojníci velitelství divize, se rozjařená společnost vydala i s císařem k řece Drávě. Z neznámých důvodů pak císař vjel i se svým automobilem do řeky a automobil museli vytahovat koňským spřežením.

     Když v srpnu 1918 po 4 letech „im Felde“ (v poli) byl odvelen od divize, zaslal tatínkovi osobní dopis sám velitel divize, podmaršálek Karl Kratky s oslovením „Wohlgeboren Herrn“ (Vaše blahorodí), ve kterém vyzvedl znamenitou službu „před nepřítelem“. Dopis je datován 27. 8.1918 – tedy přesné 15 let před mým narozením.

     V průběhu působenu 106. pěší divize byl tatínek vyznamenán dvěma zlatými záslužný. kříži. Dle „Belohnungsantrag“ (návrh na vyznamenání) podaný velitelstvím 106. pěší divize, zpracovaný šéfem intendantury divize Oskarem Růžičkou, schválený 7. sborovým velitelstvím a velitelstvím armády (podepsán gen. Borovič) z 25.3.1916 udělen „Das goldene Verdienstkreutz am Bande der Tapferkeitsmedaile (zlatý záslužný kříž na stuze medaile za statečnost) dne 7. 7.1916 s tím, že řád udělil sám císař.

     Dle dalšího „Belohnungsantrag“, podaného šelem intendantury Rudolfem von Pachem, schváleným velitelem divize podmaršálkem Karl Kratkym, velitelem VI. sboru a 11. armádního velitelství s podpůrným vyjádřením generel-intendanta Chlapka ze 7. 4.1918 udělen „Das goldene Verdienstkreuz mit der Krone am Bande der Tapferkeitsmedaile mit Schwerten (zlatý záslužný kříž s korunou na stuze medaile za statečnost s meči) dne 20. 6.1918 s tím, že řád udělil sám císař.

     Zřejmé pak za čtyřletou službu v poli byl stažen z fronty a přemístěn do Polska do města Nabrzezie, kde byl jmenován velitelem vojenského závodu na sušenou zeleninu, zvláště cibuli.

     Tatínek vzpomínal, že provozovna využívala k práci zejména ženy – Polky a jistý počet Poláků — mužů na těžké práce, na př, nakládání žoků sušené zeleniny do vagonů. To pravě byl kámen úrazu, když byly přistaveny vagony, tak jediného Poláka nebylo a práci museli vykonat čeští vojáci ze strážního družstva ochrany závodu. Ti si to pak ručně s Poláky vyřídili. Tatínek se trvale vyslovoval nechvalně o pracovní morálce Poláků vůbec.

     Když skončila válka, tak ho Poláci nechtěli propustit, neboť neměli nikoho, kdo by výrobu dále řídil. Tatínek se rozhodl, že rychle uteče, protože se v té době chýlilo k ozbrojenému střetu mezi novými státy Československem a Polskem. Útěk naplánoval na sobotu, aby ho hned nehledali a byl to podnik dosti dobrodružný, někde blízko našich hranic musel pohrozit železničářům i revolverem.

     Ještě jednou zasáhl tatínek do přípravy válečných událostí. V době ohrožení republiky v roce 1937 byl jmenován velitelem civilní protiletecké obrany (CP0) města Slavkova a okolí. V povědomí starých Slavkováků to mu zůstalo, na příklad manželčina teta Linči našemu tatínkovi neřekla jinak než „ten cépéó“. V té době šlo hlavně o organizační záležitosti, zajištění signálů – siren, hlídkování u významných míst, na příklad u vodovodu a také distribuce plynových masek i organizace protileteckých cvičení.

     V roce 1938 pak dovršil věk 50 let a byl propuštěn ze svazku armády.

Moje mládí.

      Na svět jsem si přišel zakřičet v sanatoriu u „Šilhanů“ v Brně na Veveří ulici 27. srpna 1933 (zajímavá shoda – tatínek se narodil 26. srpna o 45 let dříve. Bylo to v době hospodářské krize, v době, kdy zpitomělý německý národ dobrovolně a legálně zvolil si kancléřem a později „fýrerem“ Adolfa Hitlera. Můj moudrý tatínek úspory, které byla volné, uložil do Schweizerische Creditanstalt Zürich. Pro mé rodiče však rok 1933 byl rokem štěstí, jsem totiž vymodlené dítě, narozené až po 10 letech manželství. Tatínkovi bylo již 45 roků a mamince 33. Rodiče tehdy žili ve Slavkově u Brna a bydleli na Staré faře ve Fügnerově ulici (prý dříve se jmenovala Stavovská). Pan Redlich na svých úřednících nešetřil, služební byt, za který se nic neplatilo, měl sice 5 pokojů, ale byl okny na severní stranu. Dokud jsem nebyl na světě, tak to našim vyhovovalo. Vedle, tam, kde je dnes evangelický kostel, tam bývával tenisový kurt, kam chodívala maminka hrát. Po přestěhování do Slavkova si rodiče přivezli s sebou z Vyškova mladičkou, 16ti letou služebnou, prý díky svému věku dosti ztřeštěnou. A tak prý jednou při mytí oken v prvním poschodí nepozorná dívka z okna vypadla, ale držela se křídla okna a nespadla, ale nahoru se jí nedařilo vylézt. Právě šel okolo jakýsi mladík a přemluvil Fandu (tak se jí říkalo – jmenovala se Františka Hradečná), aby skočila, že ji chytí. A tak se stalo, dobře to dopadlo, nic si nepolámala, mládenec ji chytil do náručí. Nevím, zdali je to pravda, byl z toho Mirek, ale svatba nikoliv. Tatínek potom koupil bezpečnostní pás proti pádu z okna, visí dosud na půdě na Tyršové.

     Protože byt na Staré faře nebyl slunečný, rozhodl se tatínek koupit dům opět od Redlichů, na Tyršově ulici vedle sýpky a naproti klášterní tělocvičně. Dle kupní smlouvy, kterou jsem dříve viděl, zaplatil tatínek za dům 70.000 Kč. Začátkem roku 1934 jsme se tam nastěhovali. Tento dům má také svoji historii. Byl součástí celého komplexu budov Kaperlovy zelárny, ale také palírny „pravé Moravské slivovice, což jsem se dočetl na štítu našeho domu, když jsem v 50 tých letech prováděl opravu omítky.. Ve sklepě, tedy nyní již našeho domu, jsou dosud železné dveře a okenice, tak, aby tekuté, tam tenkrát uskladněné poklady, někdo neukradl. V sousedním domě, dříve pana řídícího Bendy, později Šebelových, a nyní v novostavbě Haničky Leitnerové, byla kancelář a pak až po dům Krátkých včetně, byla pracoviště zelárny. Zlí jazykové vyprávěli, že zelí se tam šlapalo bosýma nohama ženských. A že to bylo na konci 19. a na začátku 20. století, ženské prý nenosily pod dlouhými sukněmi kalhotky.Tak prý do šlapaného zelí občas cvrkly a to prý dávalo Kaprlovu zelí ten správný šmak. Špatné to ale s firmou dopadlo, říká se. Dokud prý žila stará židovka paní Kaperlová, tak držela pokladnu a firma prosperovala. Když zemřela, tak po krátké době si starý Kaperle vzal mladou, zrzavou židovku a jak říkala Danina babička, paní Floriánová, ta mu od firmy i od peněz pomohla. Cukrovar dům Kaperlových koupil a užíval ho také jako služební byt pro úředníky cukrovaru. Tak zde bydlíval Ing. Waldemar Lifka, dědeček Valdy Lifky, co byl u vodařů a pak účetní Quarda, který pak odešel do cukrovaru v Břeclav(. Já tehdy ještě nebyl nebo byl nemluvně, tak vše jen z doslechu.

     Když jsem začal vnímat, tak v domě na Tyršové bylo již vše podle vkusu mého tatínka a maminky. Ta část zahrady, kde je dosud studna s pumpou, byl dříve vydlážděný dvůr, kde bednáři připravovali sudy, do kterých se pak z oněch velikánských kádí, po zkvašení, zelí vkládalo a tak dodávalo do obchodů. Tatínek dal dlažbu vytrhat a z kamenů dal postavit onu mohutnou kamennou zeď. Část ke dveřím sklepa a k prádelně byla ohrazena vysokým drátěným plotem na tak zvaný slepičí dvůr. Ony tam bývaly také kačeny a za války i husy a pro ty tam byl betonový bazének. Ten byl zasypán ještě za Protektorátu, kdy tam tesaři z cukrovaru vybudovali „krmík“ – chlév pro prase. Bylo to dosti nepraktické, tak bývalý kurník ve sklepě byl rozšířen na chlévy pro kozy i vepře. To vše pak vzalo za své, když už nebylo třeba chovat domácí zvěř po zrušení válečného, tak zvaného samozásobitelství. Ono dřevěné monstrum pak zlikvidovali Jirka se Zdeňkem Zrnečkem a dřevo se spálelo. Zbývající část dvora byla upravena jako okrasná zahrada se dvěma skalkami a bazénem. Tatínek říkal, že zedník, tuším pan Rožnovský, se vyjádřil: “ To je SAKRA beton, žádný mráz ho neroztrhá“. A skutečně, ať tam byla voda či ne, tak za těch 70 let bazen je bez vady. I spodní část zahrady měla charakter parku, což způsobil do Slavkova se přistěhovavší strýček Ferdinand Jedlička, nyní penzionovaný již zámecký zahradník.

     S Jedličkovými přibyla do Slavkova i tetička Linči. Ona to nebyla vlastně žádná tetička. Byla to neteř strýčka Jedličky,dcera jeho bratra, ktety padl v první světové válce. Tento Rudolf Jedlička pocházel z Višňové a vzal si za ženu slečnu Hrubou, kdesi od Opavy. žili ve Vídni, měli čtyři děti a když živitel rodiny (hajný, policista a úředník u advokáta) padl za císaře pána, chudinka paní Jedličková neměla čím živit čtyři děti, tak nejstarší odešla do Maďarska do Kartalu na zámek k svému strýci Ferdinandovi. Osud byl mladé Karolině, kdo ví, zda dobrý či zlý. V Maďarsku, sotva přišla na zámek ve svých 17 letech, pohledné děvče z Vídně, byla hned přijata do služeb dvou mladých barones, kterým dělala společnici a učila je německy. Jedna prý byla milá a hodná, druhá „potvora“. Ferdinandův syn z prvního manželství, Josef, řečený Pepík, za války udělal karieru vrátil se jako legionář. Když se prý vrátil z Ruska a slyšel, jak se doma mluví, jedno slovo česky, druhé maďarsky do toho polština, prohlásil, že kdyby je nékdo slyšel, tak by si myslel, že se zbláznili. Karolina Jedličková se nikdy nevdala. Prý díky přísnosti tety Albi (otcovy sestry a druhé ženě strýce Ferdinanda), která Linči nikam nepouštěla za radovánkami mladých děvčat, stále ji držela doma a tak se Lina nevdala. Milá naše teta se nikdy nenaučila pořádně česky. Protože neměla své děti, tak veškeré mateřské pudy si vybíjela na mně. Když jsem byl úpině malý, tak mé chodívala každý večer koupat a potom jsme si spolu hrávali. Díky její špatné češtině, protkávané spoustou německých výrazů, jsme si hrávali na der Löwe, reineke Fuchs, blöder Wolf a Zieglein (lev, chytrá liška, blbý vlk a kůzlátko) a schovávali se pod peřinami a vylézali z nor. Dokud žili Jedličkovi, nebyla Linči zaměstnána. Vyučená byla švadlenou, to často pro celou rodinu šila. Úmrtí tety Albi bylo těžké, měla Altsheimera a obsluha umírající bylo pro Linči velmi náročné. Po smrti tety Albi konečně šla do práce, jako švadlena do družstva Vkus. Později se stala zástupkyní vedoucí, paní Blaikové. Vyjimkou bylo její totální nasazení za války, kdy byla zaměstnána jako kuchařka u Hitlerjugend, kteří ve Slavkově chodili do školy a byli ubytováni v horní Redlichově vile. Byli to kluci z vybombardovaných měst v Německu. Naše Linči, protože mluvila německy, tam byla, jak výše řečeno, na „Total-einsatz“. Po válce ji blbouni, přeškolení na komunisty, zavřeli k Hausnerům do statku, kde byli soustředěni slavkovští Němci. Tatínek šel na radnici a udělal tam pořádek. Vysvětlil jim, že její bratranec, se kterým vyrůstala, byl Němci popraven jako legionář, československý major a dokonce pracovník sovětské zpravodajské služby. Hned ji propustili s omluvou, že to nevěděli.

     V útlém dětství jsem velmi kamarádil s kluky z ulice, Honzou Ondrou, Kájou Fialou a Milanem Klimešem. Hrát jsme si chodívali k Ondrům. Pan Ondra byl velmi zdatný kutil a pro děcka vyráběl  různé pomůcky na hraní, houpačky a taky jsme tam stříleli ze vzduchovky a „šicgumou“. Jednou jsme stavěli stan u Klimešů na zahradě u mlýna. Byla to podivná stavba z různých dek a klacků. Já jsem nesl dlouhou tyč a Klimešův pes si myslel, že ho chci praštit, tak po mně skočil a pokousal mně obličej. Když mě ošetřil rodinný přítel a lékař doktor Kalvoda, tak nařídil, abych byl okamžité transportován do Brna. Cukrovarské auto, řízené panem Götzem, nás odvezlo do úrazovky, kde mně sešili. Zůstala mi jizva vedle nosu, za ta léta již velmi malá a také otisk zubů Klimešova vlčáka ve vlasech. Další neduh, který mne vynatrefil, byl černý kašel. Dr. Kalvoda prohlásil, že musím změnit vzduch. Tehdy nebylo běžné jezdit k móřu, tak jsme jeli na letní byt do Střílek. Chřibské lesy mně zřejmě prospěly. Ve Střikách jsme bydleli v polovině rodinného domku u Chytiliů. Naproti bylo hřiště Sokolka a dole u silnice bydleli Vojtkovi, co měli autobusovou dopravu a dvě dcerky, se kterými jsem si hrával. Na obědy jsme chodili do hostince na návsi. Ve Střikách je zámek (nyní je to polepšovna), ve kterém měl letní sídlo zemský prezident Czerny. Správcem na zámku byl pan Loyka, se kterým se tatínek přátelil. Mohli jsme tedy chodit na procházky do zámeckého parku. Při takové procházce jsme se setkali s panem prezidentem, byli jsme představeni a pan prezident mně pohladil po hlavě. Ve Střikách je barokní, památkové chráněný hřbitov, kde je pohřbena i v mládí zemřelá dcera onoho zemského prezidenta. Každý den jsme chodili na dlouhé procházky do lesa i na hrad (zříceninu) a k obrovskému dubu. Jednou tatínek najal u pana Šprni velmi i na tu dobu stařičký automobil i s řidičem a jeli jsme na letovisko Bunč.

     Do školy jsem začal chodit v roce 1939, tedy již za Protektorátu Čechy a Morava. Mým prvním panem učitelem byl strýc mé manželky Danušky, Bedřich Krapek, jak se tvrdí, vynikající pedagog pro nejnižší ročníky. Byl také výborný muzikant – houslista a malíř. V rodině se mu říkalo „Don Pedro“. Vzpomínám na jednu z jeho pedagogických metod. Při dobrém vychování nesmělo se mít na hlavě v místnosti čepici. Zdeněk Čehovský, zvaný Čehan, si ve třídě narazil na hlavu radiovku. Přistoupil k němu pan učitel Krapek a popadl pačesy přes radiovku a cloumal mu vydatně hlavou řka: „I heleďme se, ona je přilepená“. Ve škole jsem seděl v lavici vedle Mirka Macka a později (nebo dříve?) s Milanem Klimešem. Také jsem se přátelil s kluky z dětského domova (jak se říkalo z chudobince). Měli jsme k sobě blízko, naše zahrady sousedily a tak stačilo přelézt zídku a byli u nás nebo já u nich. Vedoucí domova byla slečna Kašíková. Když jsem tam někdy byl návštěvou, tak jsem dostal svačinu tak jako ostatní chovanci. Někdy i s úlohami pomohl náš tatínek. Kamarádil jsem tedy s Osvaldem Stehlíkem, Pepkem Šedým (Šeďoch) a Pepkem Chromým. S Osvaldem jsem jednou zažil dosti vzrušenou chvíli. Vedle ředitelství nynější Integrované střední školy majestátně se tyčily dva obrovské kaštany. Dnes tam rostou netypické douglasky. Tenkrát ve výši asi 5 – 6 metrů vyrůstala na jednom z kaštanů větev, připomínající hrazdu. Osvald tam vylezl a zavěsil se koleny hlavou dolů a nařídil mně, abych kolemjdoucím ukazoval viselce, že je to oběšenec. První, kdo šel okolo, byl Zdeněk Kočovský ze Sušírny. Když jsem mu řekl, že je tam oběšenec, tak popadl na zemi ležící kámen a trefil Osvalda do zad. Ten se lekl a spadl dolů na záda a vyrazil si dech. Ležel na zemi s vytřeštěnýma očima a nedýchal. Já v hrůze jsem běžel pro slečnu Kašíkovou, že Osvald je mrtvý. Když jsme přiběhli, Osvald už seděl na zadku a sprosté nadával Zdeňkovi Kočovskému.

     Do třídy se mnou chodili i Jura Majer, Borek Zbořil a Jeník Zrnečko. Náš vztah se vyvíjel z klukovského kamarádství do důvěrného přátelství v dospělosti a stáří.

     Nějakých extra úspěchů jsem v získávání vědění nedosáhl. Na obecné jsem míval jedničky, dvojky a sem tam i trojku. Na gymplu i obchodní akademii i čtyřky byly. K maturitě jsem se vytáhl, maturitní vysvědčení bylo s vyznamenáním 1 – 1 – 2 – 2. Celkem mi šly jazyky, horší to bylo s matematikou a účetnictvím. Jazyky jsem v životě využil, matematice jsem se vyhýbal kromě kupeckých počtů, které byly mým chlebíčkem. Ještě za Protektorátu jsem se podrobil velmi přísným zkouškám pro vstup do gymnasia v Bučovicích. Moc jsme toho za války nenaštudovali. Nálety spojeneckých svazů kolem 10 – 11 hodiny přerušovaly vyučování, pak byly uhelné prázdniny (netopilo se) a později se z gymplu stal německý vojenský lazare[. Po válce kluci, se kterými jsem chodil na obecnou, se houfně přihlásili do gymnasia, a tak jsme byli opět spolu. Tehdy také do naší třídy přistoupili hoši o ročník mladší, jako Luboš Hanák nebo Staňa Hrubý. V gymnasiu jsme najednou hrozně povyrostli, jedenáctiletým klukům a holkám páni profesoři vykali. A potom latina. Byli jsme sice velmi hrdí, že se učíme jazyku vzdělanců, ale byla to dřina, zvlášť u pana profesora v. v. Neuwirta, který byl ze staré školy nejpřísnějších rakouských pedagogů a moc nás týral. Byl tam jen rok a po něm nastoupil pan profesor Sušil – no to  byla balada. Pozdéji byl ředitelem polepšovny ve Střílkách.

     Velkým dobrodružstvím bylo denní dojíždění ze Slavkova do Bučovic. Ráno jsme jezdili osobákem směr Veselí a zpět kolem druhé nákladním vlakem, ke kterému byl mezi Bučovicemi a Blažovicemi připojován osobní vagon. Protože tam nebyl průvodčí a posunovači z nákladního vlaku o nás nedbali, konala se ve vlaku hrůzná alotria. Vagon byl rozdělen na dvě části. První, to byly jen lavice, separované na tři oddíly – tam se vozil plebs, primáni až kvintáni. Specielní výsadu měli Olin Kalvoda (později docent na VŠ, v Brně) a Ivo Procházka (později primář pediatr v Košicích), mohli stát u dvířek vstupu do vagonu. V druhé půlce vagonu pak v jednotlivých kupé se rozvalovali sextáni, septimáni a jejich veličenstva oktaváni. Do druhé půlky vagonu, oddělené dvířky, se primáni a sekundáni vůbec báli vstoupit. Jinak byl takový odvážlivec polapen a sextáni či septimáni provedli kozí trest. Nevím sice proč se tomu říkalo kozí, týraný byl hozen do kupé na koleny pohybující se dvě řady nohou hochů a dívek a dívka s nejdelšími nehty ťukala prstíčkem do če1a exekuovaného, který sice řval a cloumal sebou, nic mu to však nepomohlo. Šestnáctiletým nebo sedmnáctiletým jedenáctiletý, navíc sám proti mnoha, nic nezmohl. Také jsem to přetrpěl, ono zobání prstíčkem mi působila Soňa Sázavská o které je jinde také řeč. Také si pamatuji, že patřičná hierarchie byla dodržována i ve vyšších třídách. Milan Trňáček (později ředitel tabákové režie v Australii), coby kvintán nebo snad sextán něco provedl septimánům. Ten byl potrestán tak, že za nohy byl spuštěn z jedoucího vlaku. Na trati u Maref vyrůstaly keříčky přesličky a Milanovy dlouhé vlasy ometaly vrcholky přesliček. Když Milana vytáhli, tak jen tak nedbale svými vlasy pohodil, přihladil si je a jakoby nic. O tom, že by si někdo stěžoval na to, co se dělo, to vůbec nepřipadalo v úvahu. Jednou taky, my už vystoupili ve Slavkově a vlak se blížil k Blažovicům, přiletěli kotláři – dva američtí Mustangové. Napřed nalétli a nic, strojvůdce prudce zabrzdil a všichni z vlaku utekli do polí. Pak se letadla vrátila, rozstřílela lokomotivu a něco také chytily vagony. V jednom z nich byla převážena jatečná prasata, některá byla zasažena. Přivolaní hasiči ze Slavkova v čele s velitelem Emilem Kantkem, civilním povoláním řezníkem, nedopustili, aby se zvířata trápila, porazili je všechna. A ve Slavkově, Křenovicích a Blažovickh v tehdejší zásobovací nouzi se situace velmi zlepšila. Je třeba říci, že aniž bychom brali v potaz tuto historii, tak jsme tomuto vlaku, kterým jsme denně jezdili, stejné říkali „prasečák“. Jeden z blažovských studentů, Nohel, posbíral vystřelené nábojnice leteckých amerických kanonů a pak s nimi obchodoval. Také jsem jednu získal a později Honza Ondrůj vyrobil podvozek, nábojnici jsme nacpali střelným prachem, zapálili a pouštěli po chodníku jako raketové auto. Vše, co jsem popisoval, to se odehrálo ještě za Protektorátu. Také stojí za zmínku, že když jsme chodili z nádraží, tak jsme potkávali kluky z Hitlerjugend, co bydleli v horní Redlichově vile a vždy jsme na sebe vrhali zlé pohledy, ale nikdy ke střetu nedošlo. Zažili jsme také bombardování Brna v srpnu 1944, kdy nad Slavkovem honili dva Lightinci (dvoutrupé dvoumotorové americké stíhačky) jednoho Fockewulfa Fw 190 a stříleli po něm z kanonů. Vystřílené nábojnice padaly i na Husové. Bombardování v Brně bylo jen částečné úspěšné, kromě továren byly zasaženy i židenice. Další bombardování proběhlo v listopadu 1944 opět s obětmi obyvatelstva. Hromadný hrob zemřelých je na židenickém hřbitově. U Křížanovic mezi nádražím a Cenkovou cihelnou v poli ženské osekávaly vršky z řepy a nedaleko nich spadly do pole dvě bomby, udělaly dva veliké krátery, ženské to porazilo, ale nic se jim nestalo, jen jistou dobu neslyšely. Tak také spadly bomby mezi Slavkovem a Křenovicemi do pole nedaleko silnice, bez následků.

     Přechod fronty jsme prožili v bezpečném úkrytu v klenutém klášterním sklepě. Bylo to tam vlastně jako v kostele, kněz cosi povídal a sestřičky se modlily. U vchodu schodiště do sklepa u otevřených dveří zústávala mužská stráž: klášterní sluha Ignác (říkalo se mu Nácek, stále měl v puse fajfku s půlmetrovým troubelem), pan vrchní strážmistr Krahula, náš otec a já. Bylo toho bouchání hodně. Do kláštera jsme odešli až po tom, když k Ondrůrn na dvůr spadla mina. Odpoledne jsme v klášteře slyšeli řinčení pásů a před klášterem na křižovatce zastavil Ferdinand (německé samohybné dělo) a začal rychle pálit směrem na západ. Pan vrchní Krahula i otec se zasvěcené, jako staří frontoví c. a k. vojáci, divili proč na západ, když Rusové mají přijít od východu. Ferdinand najednou rychle se otočil, Tyršovou uháněl na sever k vinohradům. Kluk blbá, jsem vyběhl ven, podívat se kam jede. Otec už zděšeně volal, honem zpátky, teď Rusové začnou odpovídat. Skutečně, za chvíli dopadl na kaštan, který stál tam, kde je nyní schodiště nové polikliniky, granát. Klášterní dveře byly prosekány střepinami a něco jich proletělo i halou klášterní, dnes halou internátu ISŠ. Dostal jsem okamžitě záhlavec. To však nic nepomohlo, za chvíli (bylo tak před čtvrtou odpoledne 26. dubna 1945) jsem byl u klášterních dveří znova a uviděl jsem prvního Rusa, zřejmé průzkumníka, jak se pliží příkopem v úrovni Jilkovy (Jiráskovy) ulice. Kolem šesté už bylo po všem. Na naší ulici, před našim domem stála baterie děl (asi 75 mm PTK) tažená americkými Studebackery. Otec se dal hned do řeči s velitelem baterie, poručíkem, který prozradil, že v civilu je učitelem. Tatínek ho pozval dál a nabídl mu stopku koňaku a požádal ho, aby přišel na večeři. Maminka dle pokynů tatínka vařila boršč. Poručík dlouho nešel, šli jsme tedy uložit se k odpočinku do našeho sklepa, co je pod nynější ložnici Jirky a Lenky. Pak po desáté večer, velké mlácení a tatínek šel otevřít. čtyři seržant, se samopaly v rukou, prohlásili, že jdou „iskať germancev“. činili tak velmi důkladně, zejména v šuplatech, nočních stolcích a prázdných skříních. My jsme však před frontou, vše vyklidil, zakopali na zahradě nebo zazdili do přístavku ve sklepě, dnes je to plynová kotelna. To vše dle tatínkových zkušeností z první války na východní frontě. No, když „doiskali“, tak v kuchyni objevili čerstvě otevřenou láhev koňaku (schovávanou celou válku pro vzácnou příležitost}, ze které sovětský poručíka otec vypili po štamprli. A seržanti hned s flašky. Jeden, vykuk, objevil na stole hrnek od kafe, ještě na dně s kávovou sedlinou. Přímo do toho si nalil plný hrnek francouzského koňaku a vypil, zbývající vzácnou tekutinu dorazili sověti kolektivně do dna. Na sporáku voněl boršč s uzeným a tak hned bylo: „Davaj kušať“. Posadili se kolem stolu, z kapes vytáhli německé P 08 (paraboly), položili je vedle talířů a kušali. Někdo zazvonil a šel jsem otevřít, a on to tovarišč lejtěnant. Když uviděl ty čtyři, hned měl po náladě. Cosi nehezkého si řekli a poručík odcházel. Tatínkovi řekl, že to nejsou charoší soldáti, ať je vyhodí. Tatínek odpověděl, že mají samopaly a pistole a jsou čtyři, že to jaksi nejde. Poručík řekl, že to zařídí. Netrvalo ani 10 minut a zase zvonek. Šel jsem otevřít – droboučký desátník se zelenou čepicí (takové jako měli později pohraničníci) se na ty čtyři jen podíval, ani nedojedli a už byli pryč. Ráno jsem to vyprávěl jinému Rusovi a ten s takovou pokorou jen řekl: „GPÚ“. Tehdy se o Malinovského armádě říkalo, že to byli ve velké většině trestanci ze Sibiře, kteří mohli službou v armádě své hříchy odčinit. Druhý den se pak do našeho domu nastěhoval „polkovnik“. Před domem pak stála stráž, což bylo dobré, nemuseli jsme se obávat nájezdů dalších „hledačů Germánů“. Za to jsme se museli vystěhovat k panu řídícímu, tam kde je dnes novostavba Leitnerova. Pan řídící Benda se před frontou odstěhoval ke svému příbuzenstvu na Hanou, odkud pocházel. Od jeho domu jsme měli klíče, tak to bylo jednoduché. Problém byl, že jsme měli zvířata a tak jsme museli lézt (i maminka) po žebříku přes zeď. Naučil se to i náš pejsek Žoliček. S polkovnikem bydlel jen „póvar“. Kuchař byl líný nasekat si dřevo, tak topil parketami, které byly uloženy v balících a byly připraveny k položení. Když to uviděla maminka, tak ho vytahala za uši a zakázala mu to. Dřevo si pak vzal z konstrukce, která sloužila k popínání révy na dvoře. Dalším obyvatelem byl seržant Míťa, řidič ukořistěné Opel-Olympie. U Dokoupilů (dnes u Rudolfů) v průjezdu stála ruská 1 a půl tuna, nákladní prostor byl kryt dřevěnou boudou a dveře v zádi byly opatřeny důkladným visacím zámkem. Toto auto také patřilo k doprovodu pana plukovníka. Milada Dokoupilová, 16 letá slečna, zrzavá, ale moc hezká, se velmi líbila seržantovi Míťovi. Byl to takový hezoun, švihák v uniformě důstojnického střihu a stále se měl k Miladě. Milada mně, tehdy dvanáctiletému klukovi, nařídila: „Ani se ode mne nehni!“ Já sice nevěděl proč (pochopil jsem to později), ale tento příkaz jsem plnil. A tak Míťa, aby se mne zbavil, otevřel onen zamknutý náklaďák a řekl, abych si tam vlezl a vybral si, co se mi líbí. No to byla sbírka. Tam bylo vše, látky, šaty, koberce, rádia a já nevím co všechno „ukořistili“. Já však věren Miladina příkazu jsem se odmítal od ní vzdálit.

     S Rusy se stále nějak obchodovalo. V domě u Hanáků na Jilkové ulici Rusové prodávali na Slovemsku „ukořistěné“ cigarety Lipa za staré, stříbrné, československé desetikoruny. S tatínkem jsme odnesli jistou zásobu a tatínek měl co kouřit. K tomu tatínkovu kouření. Po zápalu plic v devětadvacátém roce přestal kouřit. Za války pak cigarety se prodávaly na „tabačenky“, kdo nekouřil, dělal si zásobu, neboť cigareta byl nesmírně výhodný obchodní artikl. V době vypjaté válečné situace se tatínek vsadil s ředitelem Sázavským, že invaze začne 1. června 1944 a prohrál, Spojenci se vylodili v Normandii až 6. června. Stálo ho to stovku „Vlast“, což byl tenkrát majetek. V cukrovaru se sešli „spolehliví“ v ředitelně a slavilo se a vykuřovaly se tatínkovy cigarety. Tatínek prý neodolal, aby si ze „svého“ také nezapálil. A kouřil pak až do smrti.

     Válka 26. dubna neskončila, ještě 27. ráno byli Němci v Nadymáčkově cihelně a nahoře ve vinohradech. V kapli na Urbánku prý ve věžičce seděl německý pozorovatel. údajné ho Rusové z věžičky sestřelili, okna i s okenicemi byla vybourány ve směru jih – sever, to jsem skutečně viděl. Wehrmacht pak během 27. dubna odtáhl do Vyškova, kde se drželi až do třicátého. Vyškov byl podstatně víc poškozen dělostřelbou než Slavkov. I dům příbuzných Kubíčkových byl poškozen.

     Slavkov byl ještě před příchodem Rusů bombardován nočním letadélkem U 2, zvaném „kukuruznik“. Byl to takový pomalý hrkač, dvouplošník, ze kterého snad bomby vyhazovali rukama jako v první světové. Jedna taková bomba spadla na dům Bláhových na rohu Tyršové a druhá uhlopříčně na rohový dům na Čelakovského a Mánesovy ulice. Nikoho to nezabilo, ale v domě ve Stodolách prý spali manželé a peřiny ztlumily výbuch a nic se jim nestalo. Přesto tam byl kráter, který se brzy zapinil vodou z protrženého vodovodního potrubí.

     Kolem dvou sestřelených šturmoviků IL 2 se povalovalo mnoho munice, v troskách letadel nebo jen tak na silnici. Rusové se nepostarali ani o mrtvého letce, který ležel dva dny na chodbě v Janouškově domě, až ho pohřbila obec, ne tak o jakési patrony. Teď si uvědomuji, co se asi stalo s 12 mm kulometem střelce, No a my, kluci, jsme se zajímali hlavně o 20 mm náboje z leteckého kanonu. Výbušného projektili jsme se zbavovali mlácením o pangejt, abychom Man prachovou náplň v pytlíku ve dvou dílech. černý prach v prostoru pod projektilem a takovou žlutou hmotu u roznětky. Právě ta byla v obchodu mezi hochy nejvíce ceněna. Mirkovi Kostečkovi tato primitivní likvidace munice přinesla smrt. Jaromír Janoušek (co u nich ležel na chodbě mrtvý letec) uhodil nábojnicí i s projektilem o hrot. Bouchlo to. Jarkovi to utrhlo ruku až po zápěstí a Mirkovi Kostečkovi to šlehlo do břicha a byl konec. Také prázdné nábojnice, říkali jsme hilzny, byly dále nebezpečné. Tak zvanou kapsli bylo možno přivést k explozi přiložením hřebíku a úderem kladívka. Vydalo to ránu jako výstřel z pistole a plíšek  roznětky vždy někam odlétl. Mne jednou takový plíšek krvavé škrábl na vnitřní straně stehna – dosud tam mám jízvu. Pak jsem už s delaborizací munice přestal. U Slavkova také skončily dva muniční vlaky. Jeden v prostoru rybníka, druhý na trati za Slavkovem směrem na Křenovice. Co se s mimi stalo nevím, asi to uklidila rodící se obnovená armáda.

     Pak přišli i Rurnuni. Bydlel u nás mladý poručík, který moc pěkně hrál na klavír a mluvil slovensky. Tatínek si našel spolubesedníka, poručíka, středoškolského profesora, se kterým konverzovali francouzsky zejména o Napoleonských válkách a bitvě u Slavkova. Tito Rumuni neměli rádi Rusy. Proč, to se nám ozřejmilo později. Pak u nás bydlela zase ruská kapitánka, prokurátorka. Vyšetřovala prohřešky vojáků, kteří byli arestováni ve statku u Žilků a k nám je vodila střáž. Pamatuji si jednoho, byl ostříhaný dohola a chodil bosky. Ale neslyšeli jsme, že by je nějak trápili při těch výsleších.

     K válečným historiím patří také vzpomínky na tetu Olgu a bratrance Rieglovy. Protože npor. Jarek Riegl utekl do zahraničí a tam vstoupil do armády nejdříve ve Francii a pak ve Velké Britanii, byli jeho nejbližší příbuzní internováni v koncentráku ve Svatobořicích, který byl svěřen ostraze českým četníkům. Velel tam německý četnický nadporučík (prý velmi rozumný). Jedním ze strážců byl také pan vrchní strážmistr Krahula, o němž byla již řeč. Cestou tohoto pana vrchního dodávaly se tetě Olze a jejímu synovi Vladimírovi různé výživné potraviny. Teta tam byla zaměstnána v krejčovské dílně. A představte si, když jsem jako náčelník finančního hospodářství 6. protiletadlového oddílu, dislokovaného v bývalém koncentráku ve Svatobořicích, vstoupil do své kanceláře, dověděl jsem se , že to kdysi byla krejčovská dílna, kde pracovala teta. Ve Svatobořicích byla také internována paní Vaňková, manželka prof. Ladislava Vaňka, krycím názvem „Jindra“, jednoho z organizátorů atentátu na Heydricha. Mélo se prý za to, že prof. Vaněk je v zahraničí, proto byla paní Vaňková ve Svatobořicích, jako ostatní příbuzní zahraničních vojáků. Jejich synek Jirka byl svěřen do péče dědečka a babičky Nováčkových, co bydleli v Jílkové ulici. Už nevím jak, zda to šlo přes paní Vaňkovou, nebo to vyplynulo obecně, otec mi velmi taktně poradil, abych s Jirkou Vařikem se kamarádil. A tak vzniklo pravé mužské přátelství, které skončilo až předčasnou Durovou smrtí v jeho 62 letech. V těch 50ti letech jsme spolu prožili mnoho krásných chvil, každé prázdniny jsme spolu ve Slavkově něco prováděli. První velkou událostí byl příjezd prof. Vaňka po revoluci v Praze asi v polovině května ve dvou automobilech, doprovázeného početnou skupinou ozbrojenců s označen. „RG“ – revoluční gardy. Uvědomuji si, že jedním z těch ozbrojenců byl i Luboš Florian, prastryc mé ženy (později ředitel Skloexportu v Jablonci), že se tam motal také Ivan Florián to vím, ale zda přijel také z Prahy s oněmi gardisty to nevím. Byla to velká sláva a s Jurou a ještě jinými kluky z Jílkové jsme projížděli v otevřeném autě s pražskou značkou a československou vlajkou po Slavkově. Později, když se prof. Vaněk stal sekčním šéfem na Ministerstvu školství pro obor tělovýchovy a sportu, dostal jako služební byt vilu na Hanspaulce. Jedním sousedem byl spisovatel Václav Řezáč (autor povinné četby románu „Nástup“), z druhé strany komunistický ministr zemědělství Julius Ďuriš. Když jsem tam byl na prázdninách, tak kluci Řezáčovi s námi drželi partu. Vzpomínám, že jednou jsme lítali po ulici a div nás nepřejela černá limusina, ze které vystoupil před Ďurišovou vilou tehdejší předseda vlády Zdeněk Fierlinger.

     V roce 1948 pak prof. Vaňka z ministerstva vyhodili – byl národní socialista. Pak celý život, co jsem do Prahy dojížděl, ať služebně nebo soukromně, často jsem tam pobýval na ulici Národní obrany 45 v jejich třípokojovém bytě, který dostali náhradou za ministerskou vilu. A Jura zase dojížděl do Slavkova, dokud babička s dědečkem a maminka Vaňková žili. Jurův život poznamenala činnost jeho otce. Napřed velká sláva, že korespondoval s prezidentem Benešem, zda má či nemá být atentát na Heydricha proveden, poté jeho zatčení gestapem a v literatuře popsané nejasné vztahy k Obci sokolské, členství ve straně národně-socialistické, a v období po roce 1948 strmý pád na profesúrka chemie na Vyšší škole výživy v Praze. Jura začal studovat na prestižním gymnasiu v Devicích a byl přejít na onu VŠV, kde nyní učil jeho otec. Po maturitě však nastaly problémy se zaměstnáním. Nejdříve pracoval jako dělník v barvírně – příšerná práce. Pak vojna u Vnitřní stráře jako ozbrojenbý doprovod vlakových transportů uranové rudy do SSSR z Jáchymova do Čierné pri Čope. Po základní vojenské službě a nedostatku jiných příležitostí se dal „nalít“ jako výkonný rotmistr (tehdy se říkalo staršina roty), byl zařazen do elitního „čepičkova pluku“ v Dejvicích (kasárna za hotelem International). Pozdější kariera strmá, napřed jako velitel technického parku automobilového praporu na Ministerstvu národní obrany a později jako učitel automobilní přípravy na Vojenské katedře Vysoké školy zemědělské. V bouřlivé době 1967 a 1968 se zapojil do akcí KANU (Klubu angažovaných nestraníků) spolu s náčelníkem této katedry. Brzo po vstupu vojsk Varšavské smlouvy byl velmi tvrdé vyhozen na pražskou dlažbu. Živil se taxikařenírn se starou Volhou 21, kterou měl ještě s jedním nešťastníkem pronajatu za lichvářský nájem. Jeho manželka Jarka a tři dcery byly jeho problémy pronásledovány, ale Jura se vždy dokázal otřepat, znova nalézt rovnováhu, ale za jakou cenu. Pak až do odchodu do penze pracoval na Výpočetním středisku Ministerstva zemědělství a výživy na hospodářské správě. Srdíčko všechny tyto kotrmelce nevydržela a zemřel v 62 letech.

     To byla veliká odbočka, vraťme se k mým zážitkům. Po válce jistou dobu nejezdily vlaky, do gymnazia jsme se dopravovali ráno autem pana Baliji. Ono to nebylo obyčejné auto. Byl to dřevoplynový tahač a vlečňák do kterého jsme se naskládali i s bicykly. Vyklopil nás na bučovském náměstí a pokračoval pro mléko do mlékárny v Brankovickh. My pak po skončení vyučování nasedli na kola a uháněli do Slavkova. Taky to nebylo jen tak. Po silnici se řítili Rusové s různými automobily a zejména všelijak zkušenými řidiči, často opilými. Přežili jsme to, párnbuzaplať.

     Jedna historka. V dělostřeleckých nábojích byla náplň z černého prachu, lisovaného do tenoučkých trubiček. Když se trubička zapálila a na druhém konci přišlápla, tak začala poskakovat velmi neorganizovaně a prskala při tom. Muselo se před tímto bláznivým předmětem prchat. Mirek Macků při cestě z Bučovic, skoro už u cihelny nedobře prchal a spalinami hnaná trubička mu skočila do rozhalené košile. Popálilo ho to, ale my jsme z toho měli gaudeum.

     Pak začaly jezdit vlaky a bylo vše již v řádném běhu života, přesto jsme při různých výlukách pochodovali podél Litavy i pěšky.

     Velikou událostí byly Předsletové hry středoškolské mládeže v roce 1947 v Praze. Připravovali jsme se na cvičení velmi pilně pod vedením námi velmi milovaného pana profesora Josefa Palatina. Byl to velký pruďas, ale moc velký dobrák. Jednou těsně před veřejným cvičením v Bučovicích jsem se vymluvil na nachlazení (prostě se mi nechtělo cvičit) a dostal jsem za úkol pouštět na klikovém gramofonu ke cvičení hudbu. Vše probíhalo dokonale, až najednou se panu profesorovi výkon cvičenců znelíbil. Zařval „stop“ a já v tom zmatení místo abych zvedl zvukovku s jehlou, tak jsem prostě zabrzdil točící se gramofonovou desku. Ozval se příšerný zvuk „uáááá“! Pan profesor u vědomí, že zítra má být veřejné cvičení a deska je jediná a ten darebák (já) to vše zničil. Pan profesor měl vynikající slovník. Při tom jak se hnal dlouhými skoky mne potrestat, tituloval mne somáre, idiote a na dobytka mi vrazil pořádnou facku. Stál jsem u kovové tyče, na kterou se obvykle upevňuje volejbalová síť a facka směřovala tak, že jsem z druhé strany narazil na onu tyč. Že „to byla rána jako volejbalová smeč“, dokazuje jen to, že jsem se pomalu sesul vedle gramofonu a železné štangle. Pan profesor se teď opět ke mně vrhl a zvedal mě: „Ježišmariá, dyť já jsem nechtěl, bolí tě to?“ Já ještě poloomráčen odpověděl: „Od vás neé, pane profesore!“ Pak už proběhlo vše, včetně veřejného cvičení v Bučovicích (deska nakonec nebyla poškozena), dopravy do Prahy v dobytčácích, průvodu Prahou, kdy nám kynul pan prezident Beneš i s paní Hanou a celé cvičeni, na jedničku.

     A už jsme byli sokolští dorostenci a připravovali se na XI. Všesokolský slet. Cvičil nás slavkovský známý sokolský pracovník JUDr Alois Zika. Pro nás, 14leté kluky bylo velkým vyznamenáním, když jsme ho oslovovali: „Lojzol“. Kromě toho, že to byl soudce Krajského soudu byl i vynikající nahrávač, který hrával volejbal s vynikajícím smečařem Karlem Šimáčkem, otcem mé manželky. Tento slet se však už nevydařil. Nacvičili jsme sice skladbu dorostenců velmi dobře, cvičili na veřejných cvičeních, ale já do Prahy nesměl. Bylo to už po Vítězném únoru, pamatuju si, jak jsme v šatně na sokoláku rozebírali politickou situaci a všichni si přáli, aby prezident Beneš demisi ministrů nepřijal. Ale vše bylo jinak. Tatínek v důsledku informací, že při sletu se v Praze něco semele, nedovolil mi tam odjet. Však také Sokoli zdravícímu Gottwaldovi udělali vždy „v pravo hleď“, ale na opačnou stranu. Gottwald se prý tehdy moc naštvala řekl: „Chtěl jsem se také obout do holínek a mávat šavličkou, ale po tom, jak se chovali, mají utruml.“ Brzo poté byla Československá obec sokolská ve svém původním zaměřením ideově – tělovýchovném zlikvidována.

     Najednou byla pro mne v bučovickém gymplu kvarta a rozhodování, co dál. Tatínek už měl být v penzi, ale přesluhoval. Úspory sežrala už první měnová reforma převedením na vázané vklady. Tak bylo rozhodnuto, že půjdu do praktického života, ve studiu budu pokračovat na obchodní akademii. Po celkem obtížných zkouškách jsem byl přijat na Obchodní akademii UNRRA v Brně, Mýtní ulici. Za přispění účetní Masarykova studentského domova na Cihlářské ul. 21 (znala se s Valdou Lifkou – prostředním) jsem dostal i ubytování v Brně za relativně levný peníz, včetně stravy. Byl to ještě čas, připomínající svobodnější dobu, což se brzy mělo změnit. Tak Obchodní akademie se změnila v e Vyšší hospodářskou školu a Masarykuv studentský domov ve Státní studentský domov. Prefekti a místoprefekti na starosty a místostarosty poschodí (voleni představitelé ubytovaných – dva roky jsem tam byl místostarostou). Taky ulice Mýtní se přejmenovala na Pionýrskou. V druhém ročníku jsem na jaře dostal záškrt a dlouhou dobu jsem ležel v

nemocnici. Tehdy záškrt v 17 letech byl velmi vážná choroba. Opakoval jsem druhý ročník.

Vše najednou bylo jinak. Předchozí ročník byl chlapecký a nyní jsem byl ve třídě, ve které byla převaha děvčat. Dokonce jsem s jednou, Janou Ruskovou, celý rok seděl v jedné lavici. Pak až do matury jsem lavici sdílel s Františkem Pazderou, o dva roky starším, výborným muzikantem (ještě dnes si muzikou přivydělává). Za námi seděli Mirek Kostiha a Karel Žilka, dobří na účetnictví a napovídali. Frantíkovi jsem napovídal v angličtině a ruštině já.

     Začátkem čtvrtého ročníku se objevili první zájemci o absolventy. Na prvním místě byli vojáci, lákající na vojenskou akademii – my z VHŠ jsme byli zváni do Intendančního učiliště. Byli jsme vybráni čtyři, kteří se účastnili zkoušek. Moc se mi nechtělo, ale neudělat zkoušku z vědomostí, to jaksi nešlo. Zato jsem fixloval v tělocviku, neudělal jsem výmyk předem a při běhu na I km jsem si „podvrtl“ kotník. Nic to nepomohlo, byl jsem určen na vojenskou dráhu. Tatínek řekl: „Nakonec vojenská škola je vždy universitou chudých!“ Jelikož jsem byl nyní synem penzisty, tak jsem se smířil s tím, že je lepší být intendantem než sloužit někde u pěšáků.

     Pak se zase objevil pán jen s jedinou otázkou: „Kdo z vás umí německy?“ No jediný ve třídě jsem byl já. Jednak mé hrátky s tetou Linči a potom v době, kdy Němci u nás neomezeně vládli, trval otec na tom, abych se učil německy, i když je nemáme rádi. Jsou okolo nás, jen se podívej na mapu. A ten pán, co si mne pozval na pohovor, taky začal německy a já mu odpovídal. Dostal jsem nabídku po maturitě jít do Hamburku, do přístavu, jehož část je vlastnictvím Československa. Mou prací by byla účast na organizaci plavby na Labi. To jsem s nadšením přijal. Když se to však dověděl soudruh ředitel Tomek (později vedoucí odboru školství Jihoravského kraje), tak mne ujistil, že když od svého dříve daného svolení k nástupu na vojnu ustoupím, tak neodmaturuju. škola totiž měla kvotu, kolik musí dodat absolventů pro vojenské školy. Bylo tedy po Hamburku a já byl najednou 10 let v uniformě.

     Ještě v době studií na obchodní akademii jsem se úzce sblížil s Ctiborem Zbořilem a Jurou Majerem. Byly to heroické darebačiny, co jsme společné prováděli. Dobře jsou naše příhody „literárně a ve verších“ zpracovány Borkem „Vždyť je to náš Mecenáš!“ Vzpomínám na naše putování o nedělních odpoledních na Holubák. I zde jsme působili neplechy. Tady jsme jednou rozebrali vůz, který byl naložen řepou a připraven na cestu do cukrovaru. Díly vozu jsme roznesli po poli, něco dokonce zavěsili na třešeň, to bychom byli zasloužili! Nebo jsme chodili na tancovačky do okolí, do Hodějic po březích Litavy, do Křenovic – tam se odehrávaly hry jako „kdo hlasitěji zařve h…o !!!“ To vyhrál Ctibor, která si stoupl na židli a pak dokonce na stůl, a tak burácel hromovým basem. Také hra na taneček s nejškareději holkou na sále. To vyhrál další náš skvělý přítel Vojta Mezník, který tančil s ženskou přetékajích vnad, ale s obličejem, který velmi nehezky charakterizoval Jeník Zrnečko. Této kratochvíle se účastnil i můj přítel Jura Vaněk, který přijel z Prahy a s námi se vydal za zábavou, o níž se ještě po létech vyjadřoval v superlativech.

Pokročilé, nerozumné mládí.

     Nezapomenutelnou naší zábavou, která dle prof. Bendy, pedagoga bučovského gymnasia i později Vojenské akademie v Brně, bystří mozek, byly taroky. Hráli jsme je vášnivé s nejnižší možnou sázkou – voko halíř. Tak moc jsme se od tohoto hazardu i v našem pozdním věku nyní neodchýlili, dnes hrajeme voko dva halíře se zaokrouhlením na desetník, který už také neplatí, když nejmenší platnou mincí je dnes 1 Kč.

     Ještě jedna vzpomínka na tancovačky. Byli jsme v Hruškách, a to automobilem – roadsterem Čondry Ondrušky. Jenda Zrnečko se namontoval k volantu a nechtěl odtud (i když byl notně ovíněn) s tím, že „Jano povede voz“. Bylo to totiž po jeho návratu ze základní vojenské služby, odsloužené u parašutistů v Prešově. Se značným úsilím zbylých tři členů posádky se nám to povedlo ho od volantu odstranit.

     Hrdinský kousek v jiném složení byla jízda do Žarošic. Mirek Kantek řídil Jawu 350, na mo­torce se tísnili 3 hoši, ten zadní držel kárku, ve které dřepěli další dva pasažéři. Díky Bohu se nikomu nic nestalo, i když cesta Ždánským lesem je i ve dne dosti krkolomná. Potvrzuje to putování s Kopřivovými do Luhačovic, kde jsme u tabule okres Hodonín dostali hodiny a trabanta vytahovala Tatra 138 z příkopy.

     Jak výše zmíněno, taroky byla naší nejpevnější zábava. Hrávalo se u Mezníků v kuchyni, kde probíhal běžný provoz přípravy jídel, na otománku odpočíval nemocný pan Mezník nebo pozdější synovec Vojtův, batole Milošek. To vše podkuřováno všemi pány, kteří hulili jednu cigaretu za druhou. Vojta vyzýval v zimě svoji maminku, námi velmi uctívanou paní Mezníkovou: „Matko zatop, ať se pánům od p…… kouří!“ V kredenci bylo napečeno na neděli. V pozdní noci někdo, zřejmé Jura Majer, který byl vždy při chuti, povídá: „Chtělo by to něco zakousnout!“ Vojta sáhl do kredence, vyňal mísu pocukrovaných, voňavých, tvarohových koláčů a se svým šarmem nám nabídl: „Žerte!“ Mísa byla prázdná. Druhý den paní Mezníková nesměle namítala, zda by nebylo možné, abychom chodili hrát jinam. Vojta nápaditě odpověděl: „Maminko, chceš abychom běhali za lehkými ženami a pili těžké víno?“ Paní Mezníková hned obrátila s tím, jenom chlapci tady zůstaňte a pěkně si hrajte. A hrávali jsme také u Zrnečků. Jednou o pozdním Štědrém večeru (po rodinné oslavě) jsme hráli i na dva stoly (8 hráčů). Něco se vypilo a bylo třeba si odskočit. Dva, kteří tak učinili se vrátili, jeden dopáleně, druhý k němu tak náležícím: „Víííháá, pánové, to je povedené, právě sem pomočil Jeníka!“ Při tom, ale již tenkrát se projevovala schopnost budoucího muzikolo­ga přinutit ostatní k pěveckému výkonu. Tak z rozjizvených hrdel dokázal Jíra Majer posklá­dat vícehlasý chorál, vhodný pro štědrovečerní noc: „Stille Nacht, heilige Nacht“. Dokonce sousedé, kteří byli někdy nespokojeni s našimi hlasitými projevy, říkali, že ti chlapci zpívali moc pěkně.

     Byla to také doba, kdy Vojta Mezník prodal svého 350 Ogara a koupil Sodomkou karosova­nou Aero 50. Byla to doba. „zábavních projížděk“. Pojížděli jsme po Slavkově a okolí. Ale také velké zájezdy na Plumlovskou přehradu, do Jižních Čech, na Orlík a jinde. Ještě v době motocyklové jsme také byli na Valašsku, kde Jeník učil, a denně jsme jezdili na přehradu Bystřičku, kde v tamějším hotelu hrálo torzo Knirschova orchestru. Tam také, ale při jiné příležitosti, přijel jiný náš dobrý známý Jíra Slezák. Nějak se s Erikem Knirschem nepohodl o pití pepřené whisky a nakopl ho do zadku. Jíra byl skvělý mechanik, tvůrce prapodivných monster, které sestavoval z různých dílů, na příklad čtyřtaktní motocykl s válcem z Tatraplá­nu, či podivnou tříkolku, jež sloužila jako traktůrek, hnaný motocyklovým motorem. Revitali­zoval Pragovku z roku 1929. Automobil byl nazván „Kontiky“ a konal výborné služby i při cestách na Valašsko. Jednou jsme se vydali s tímto skvělým strojem za našim přítelem Milanem Kašpárkem. Je to pán, kterému od útlého mládí nikdo jinak neřekne než „KOLEGO“. Milý Kolega byl v té době dlouhodobé hospitalizován v nemocnici ve Vyškově. Vypravili jsme se za ním čtyři, Vojta, Jeník, Luboš Hanák, zvaný Jož a já. Jožovi se tak říkalo od nepaměti a dosud je stejně zván. Již od sekundy jsme spolu chodili na vlak, protože bydlel nedaleko na rohu Jilkovy ulice. Na rozdíl ode mne byl to vynikající student, který to dotáhl na MUDr, CSc a primáře, a nebýt vstupu vojsk, dotáhl by to i univerzitního profesora. No a tento Jož byl smolař. Jednou jeli s Vojtou na motorce, tuším na fotbal. U benzinové pumpy ve Slatině dostal Vojta smyk

a oba letěli velikým obloukem. Právě jel okolo autobus a na skla oken byly přilepeny tváře Slavkováků, kteří měli o čem vyprávět. Jindy zábavní projížďka na bicyklech s cílem Šestisplav. Náhle zjištěno, že obloha je černá, hrom burácí a chystá se to k pořádnému dešti. Honem na kola a domů. Jenže Luboš již při příjezdu na místo, kde jsme bicykly odložili, položil kolo tak nešťastně, že bezpečnostní zámeček se zacvakl a zadní kolo bylo aretováno, takže my ujížděli, ale chudák Jož vedl své kolo tak, že se otáčelo jen přední kolo, a zadní muselo být pozdvihnuto. Zmokl. Návštěva Kolegy ve Vyškově s automobilem Kontiky, výše již zmíněným, byla opět pro Jože osudná. Když Vojta s vozidlem přijel, zjistili jsme, že chybí sedačka vedle řidiče. Protože Luboš nastupoval až poslední u jejich domu, vyzval ho Vojta, ať si přinese z kuchyně stoličku, aby měl na čem sedět. Jízda tam i návštěva Kolegy ve špitále proběhla ke vší spokojenosti. Při zpáteční cestě Vojta zamachroval: „Je pánům libo zapálit doutník?“ Zasunul pak elektrický zapalovač do polohy žhavení. Jenže zapalovač nebyl za ta léta zvyklý a najednou sám vyskočil a spadl Lubošovi do široké manžety nových kalhot. Zvedl se oblak dýmu a Vojta povykoval : „Hoříme, hoříme!” No a Jož měl v kalhotech vypálenou díru jako pětikorunu. Způsobná byla taky příhoda se Zrnečkovým kocourem. Abychom nenašlapali, zuli jsme si na verandě boty. Po dlouhém večeru jsme po tarokových radovánkách chystali se domů. Překvapení na verandě čekalo nejdříve na mne. Na špici jedné mé boty se skvěl kocourův touchající pozdrav. Veselí z toho bylo veliké a škodolibé poznámky velmi husté. V tom jsme zírali na zesinalého Jože. Totiž, jakmile vsunul nohu do své boty, zjistil, že kocour tam vložil svoji vizitku. Myslím, že vrcholem smůly byla naše spanilá jízda k jedovnickému rybníku. Měli jsme sebou německý stan pro čtyři muže. Aby v něm bylo více místa, bylo rozhodnuto zavěsit vrchol áčka do větví smrku, pod kterým jsme se utábořili. Po dlouhém dohadování se ujal povinnosti vylézt na strom a zavěsit šňůru, kotvící stan, Luboš. Pomohli jsme mu nahoru, uvázal provaz a při slézání si řádné o kmen smrku řádné odřel hruď. Luboš byl čerstvě po promoci, tak Vojta hlasité výskal: „Máme sebou lékaře – ošetření je na místě!“ Že Jož byl po právě ukončeném studiu, byl zcela bílý, nepřipraven na letní slunce. Po přerušovaném spánku (Honza hlasité chrápal) následoval překrásný slunný den s povalováním se na dekách a mariáškem. Jako již pravidelně, katastrofickou hru nevídaně prohrál Luboš, když mu Jeník vyhnal hlášenou červenou sedmu plonkovou osmou. Odpoledne se Jolovi udělalo špatně, byl na omdleni. No přece úpal. Rychle jsme likvidovali tábor a ujížděli do Slavkova. Tak skončila Lubošova první vyjížďka po slavnostní promoci doktorem všeho lékařství.

     A díky tomuto panu doktorovi, všechny neduhy kamarádů a jejich rodinných příslušníků byly nějak dirigovány nebo aspoň konzultovány a doporučeno další léčba našim přítelem Jožem. Naše kolektivní činy, zhusta dosti ztřeštěné, nebyly jen tak neorganizované. Komu jinému, než Vojtovi a Honzovi se zrodil v hlavách plán založit klub, trefné nazvaný Montklub. Totiž druhá, nejsilnější karta v tarokách, římská XXI, se jmenuje Mont – lépe Mond – podle měsíčku, který vykukuje nad huriskami, krášlícími kartu. Prezidentem byl jednohlasně zvolen pan Vojtěch Mezník. členové byli vybaveni legitimacemi, vyrobenými Mezníkem, do kterých se zaznamenávaly výhry a prohry (+ nebo -). Do klubu vstoupili také pánové ze „Židů“ Kolega Kašpárek a Mirek Frank (Mišt). Právoplatným členem byl i Vlasta Hrubý z nádraží (Patrik). Tato společnost byla různorodá, ale převahu měli pedagogové. Bylo to právě období, kdy starší učitelé a profesoři byli novému režimu nežádoucí. Na příklad pan profesor Ryšavý, zvaný Polys, absolvent Sorbonny, polyglot, byl najednou z milosti učitelem na jakési vesnické dvojtřídce. A tak absolventi bučovského gymnasia, ve

bučovského gymnasia, ve velké většině, nepokračovali na vysokých školách, ale zrovna, bez jakékoliv pedagogické přípravy šli učit do pohraničí. Patrik až do Karlovarského kraje, Ctibor na Krnovsko, Jeník Zrnda na Valašsko. Kantorem se nako­nec stal i Jura Maje, coby zástupce ředitele brněnské konzervatoře. Ale jen nakrátko, byl také inspektorem kultury, napřed na okrese a pak v Jihomoravském kraji. Pak byl tajemní­kem Svazu skladatelů a skončil jako ředitel Státního divadla v Brně. Paradoxní bylo, že ač jeho otec, pan učitel Majer, byl národní socialista, nesměl 26. února 1948 ani vstoupit do školy, synátor to dotáhl na člena Krajského výboru KSČ. Ovšem, ty nejžhavější vtipy, parodují­cí socialismus, vyprávěl právě on.

Má zaměstnání

     První vydělanou korunu jsem získal za vyčištění kola. Totiž Kája Fiala ministroval a já jednou jsem s ním zašel na faru, jen tak ze zvědavosti. Vyšel mladý kaplana, viděl mě tam očumovat a nabídl mi korunu, když mu vyčistím jeho kolo. Tak jsem na to kývl a první výdělek byl v kapse. Později, při výstavbě rybníka, jsem se těchto prací také účastnil. V těch místech, kde je teďlávka, která překlenuje Litavu mezi Polní ulici a hráz, rybníka, jsme zkopávali drny tak, aby navežená hlína budoucí zvýšené hráze neklouzala. Pracoval jsem se starým pánem Kouskem (Liba Majárková říkala Kúskem – byl také ze Střilek). Tatínek v té době ještě pracoval v cukrovaře a staral se i o výsadbu vr­boví na hrázi nově budovaného rybníka. Tato nádrž se zřizovalo proto, neboť tenkrátbylo období sucha a v Lítavé bylo málo vody, takže jedna kampaň se vůbec nekonala. Proto se budovala zásobárna potřebných tekutin, aby se cukr mohl vařit. Když jsem dosáhl 16 let, tak jsem se hned přihlásil do autoškoly a získal řidičský průkaz pro motocyk­ly a traktory, tak zvanou „čtyřku“. „Trojku“ bylo možno získat až v 18 letech a platila pro řízení osobních aut a náklaďáků do 3,5 tuny. Hned jsem toho využil a o prázdninách jsem šel na brigádu do nově zřizované Státní traktorové stanice (STS), kde prvním šéfem byl pan Alois Vrabec. Byl pověstný tím, že jezdil i služebně, se starou pragovkou, takovým podivným kabrioletem, ve Slavkově se tehdy říkalo „splašený trnky“. Napřed jsem začal jezdit jako „vazačář, tj. pracovník, který seděl na žacím stroji, vlečeném traktorem, který nejenže obilí posekl, ale i svázal do snopů. Vazačář pak ovládal výši pokosu a spuštění sečení a kontroloval, zda posečené obilí je svázáno, nechybí motouz, zvaný sisál a hlavně, aby maznice byly stále zaplněny vazelínou. Traktor řídil dobromyslný hromotluk, Slovák, ale analfabet. Neuměl psát a zdá se ani počítat. Pan Matěj Zajíček, funkcí „brigadýr“, velmi výrazná slav­kovská postava, mi při přidělování práce řekl: „Povedeš za traktoristu všechny výkazy!“ U pana Zajíčka jsem měl jistou protekci. Byl to bývalý kočí ze dvora Rybníka a znal historku, kterou vyprávěl o mně pan František Gryc. V době mého útlého mládí rozvážel pan Gryc na takovém menším vozíku mléko všem zaměstnancům cukrovaru. Byl to takový plaťáček s nízkými postranicemi a zde byla naskládány konvičky (označené jménem) s mlékem. To vše mělo svůj řád. František zazvonil, předal plnou konvičku a vzal si prázdnou, na kozlík ani nesedal, kůň už věděl, kde má zastavit, a tak akce probíhala průběžně, maximálně na nějaký ten ústní povel. Tento kůň, byla klisnička, „Minka“, a byla březí. Já, tehdy malý, neznalý kluk, jsem se zeptal: „A pane Franc, proč je ta Minka najednou tak tlustá?“ Pan Gryc mi sdělil, že bude mít hříbátko. Vrtalo mně to hlavou a po chvilce jsem se zeptal: „A jak to hřibátko vyleze ven, Františka taková neznalost rozčílila, a tak mne odbyl: „Uchem, chytráku, a už se mé dál nepté!“ Ale dal to k lepšímu mezi koňáky i voláky dvora Rybník, jak je ten Strašilů kluk pitomej.    

     Později, když jsem už sám řídil traktor, tak jsem sekl obilí také ve Zbýšově. Pracovali jsme u souk­romníka a ten, jak bylo dobrým zvykem, přinesl na pole svačinu. Pojedli jsme chleba s husím sádlem a k pití bylo pivo. Povídám: „Pantáto, já pivo nepiju, dejte mi, prosím, vody. „Ja“, odvětil sedlák, „dám ti vodu a ty se mně tady po…..š, vždyť tady všude je šaratica, a kdo na tuto vodu není zvyklý, tak to má následky!“ Napil jsem se teda, skutečně s odporem, piva a pokračovali jsme v sečení. Sluníčko pražilo a pivo přivíralo oči a najednou vazačář začal hulákat. Trhl jsem sebou a zjistil, že jsem uprostřed lánu. To jsme pak rychle jezdili, abychom zakryli, co jsme to způsobili.

     Taky jsem podmítal v Pískách (teď tam máme zděděný pozemek po Daniných předcích), Jirka Vanék tam za mnou přijel na kole. Statečně jsme orali, pochopitelně nechal jsem Jirku také řídit Škodu 30, čímž byl tehdy 15ti letý kluk velmi nadšen. Už si nepamatuju, co jsme s traktorem podělali, ale najednou chcípl motor. Vzal jsem Jurovo kolo a jel do STS, kde jsem závadu popsal. Matěj Zajíček bez řečí mně podal šroubovák a zavedl mé k jinému traktoru a ukázal, co mám povolit a co utáhnout. Řekl: „Musí se to odvzdušnit.“ Tak jsem se vrátil za Jurou, odvzdušnili jsme naši „třicítku“ a Písky dopodmítali.

     Pan Zajíček byl známý silák a neměl rád uniformy. Tak šel jednou okolo Tyršova domu v noci (tenkrát tam byl OV KSČ) a u vrat střežil esenbák. Neví se, zda Matějovi něco vytkl, či pan Zajíček byl nějak ovlivněn alkoholem, tak brigadýr STS popadl policajta za blůzu jen jednou rukou a zakroutil, no a všechny knoflíky upadly. Onen nešťastník byl nadpraporčíkRotrekl, který jako kluk se učil holičem u dědečka Šimáčka a prý se chlubil , jaký je skvělý fotbalista. Říkal, že bude, jako ten tehdy nejslavnější fotbalista Orsi. A to mu zůstalo až do smrti. Ve Slavkově mu nikdo neřekl jinak než Orsin.

Na traktorce jsme byli na brigádě študenti dva. Olin Kalvoda a já. Kalvodovi a Vrabcovi se přátelili, a tak Olda měl také jistá privilegia a byl starší s řidičákem „trojkou“. No a měli jsme tam také jeden velký primát. Na slavkovské nádraží přijel vagon a po vyložení na rampu nastalo diven, co dál. Byl to v bednách rozložený sovětský kombajn. Tak jsme se s Olinem  vypravili domů pro ruské slovníky a mechanikům jsme překládali návod, jak stroj sestavit. Spíše však erudicí mechaniků, než naší zásluhou se dostal kombajn na stanici a skutečné uvedení do sklizně pak provedli vyškoleni kombajnéři. K těm mechanikům traktorky patřil také Petr Zavadil, člověk k pohledání. Když jsem poprvé přišel do práce, tak v náprsní kapse jsem měl tzv. placačku, ale s vodou! Petr zahlédl známý obrys v mé kapse a hned, „dé mně napit“. Ujistil jsem ho, že je to voda, že mu to nebude chutnat. Ale pan Zavadil, že to chce ochutnat. Napil se a jeho tvář nabyla tak děsivého výrazu, vyplivl to, čeho se napil a až do své smrti, kdykoli jsme se potkali, mně vyčítal ten šok, co jsem mu způsobil. Petr Zavadil byl muzikant, který také chodil coby pastýř na Štědrý den a vyhrávali koledy, on krásně na křídlovku.

     Na stanici padl také nevděčný úkol provést v souvislosti s tzv. kolektivizací zemědělství „výkup“ traktorů. Také tuto nevděčnou záležitost jsem musel překousnout. Ruda Tlach a já jsme dostali nepříjemnou štaci u Floriánů v Hodějicích, bývalého nájemce dvora pod Oborou. Když jsme tam přijeli, byla doma jen paní Floriánová. Když jí Ruda předal ten papír, tak se rozplakala, šla s námi do stodoly a traktor nám předala. Ruda zapřáhl zetora a já jsem řídil samostatného pohybu neschopný traktor zn. Deutz. Co se s tímto strojem pak stalo, už jsem se nedověděl, nejspíš byl dán do šrotu, když sedlákovi mohl sloužit ještě dlouhou řadu let. To se tenkrát děly věci.

     Na STS jsem si také způsobil velmi bolestivé zranění. Americký, UNRRou dodaný traktor Farmal, byl svojí konstrukcí velmi netypický – vpředu uprostřed dvě malá kola těsně vedle sebe a vzadu dvě velikánská kola asi 1,20 m od sebe. Motor byl uložen na úzké „traverze“ nad malými předními kolečky, když hnaná byla kola zadní. Traktor neměl ruční brzdu. Aby po zastavení neujel, byl pedál nožní brzdy opatřen zvláštní zarážkou, byl tedy zabrzděn, aniž byl pedál nohou ovládán. Když jsem z neopatrnosti zarážku uvolnil, pedál brzdy se pod mocnou pružinou vrátil prudce zpět, já tam zapomněl pravou ruku a rozmáčklo mi to prsteníček. Krve bylo jako na jatkách a Olda Kalvoda mne na motocyklu odvezl k dr. Otiskovi, který mi nejdříve strhl nehet a pak prst sešil. A to vše za „živa“; viděl jsem všechny svaté. Dosud je na prstu viditelný srůst a když mrzne, tak prst zcela znecitliví a trne.

     Ale celkem se mi brigáda na strojní stanici vyplatila, vydělal jsem si tam na nové šaty do tanečních. V té době, začátkem padesátých let, probíhala také akce výměny občanských průkazů. Na naši školu se obrátilo ředitelství SNB a žáci byla najati, aby z dokladů, shromážděných ve složkách, vypisovali nové občanské průkazy. Vzpomínám na jednu raritu. Zpracovával jsem dvě občanky manželů Františka a Františky Kratochvilových (paní byla i za svobodna Kratochvilová) a byli narozeni v jednom roce. Za každý občanský průkaz byla jakási haléřová odměna, takže se to studentíčkům vyplatilo. Navíc jsme mohli se vymluvit ve škole, že „musíme“ na SNB, oni nám tam totiž potvrdili, co jsme dali k podpisu.

     Po maturitě jsem měl do 1. 9.1953 do nástupu do intendančního učiliště v Žilině ještě skoro 3 měsíce. Tak jsem se dal zaměstnat ve Výkupním podniku ve Slavkově, kde jsem provozoval vážení, zkoumání vlhkosti zrna a podle tabulek pak výpočet ceny za vykoupené obilí. Ředitelem výkupu ve Slavkově byl pán jménem Barák. Ředitelem internátu v Brně byl rovněž pan Barák. Ministrem vnitra byl rovněž soudruh Barák. Všichni pocházeli z Blanska a byli bratranci.

    A 31. srpna 1953 byly ve Slavkově dožínky, slavené v zámeckém parku. Naposled jsem se s kamarády a v civilu účastnil této zábavy. Ale už to nebylo ono, tak brzo, asi v 9 hodin večer, jsem se rozloučil a šel domů ještě naposled se vyspat u maminky. Po létech mi Jíra Majer povídal: „Když jsem viděl tvoji vytepanou hlavu (byl jsem °střihán na krátko), jak mizí za branou parku, tak jsem byl na měkko, a říkal jsem si, že nejkrásnější doba našeho mládí je pryč“.

     Nastoupil jsem tedy 1. září 1953 do Intendančního učiliště, obor finančního hospodaření čs. armády. Nejdříve měsíc „přijímače“, kdy nám vtloukali do hlavy, že rozkaz je rozkaz a musí být splněn, i když odporuje zdravému rozumu, a učili nás vpravo a vlevo v bok a k poctě zbraň a k noze zbraň.

     Při nástupním termínu nováčků o měsíc později jsem dostal první vojenský úkol. Na hlavním nádraží v Žilině zabezpečovat pořádek a organizovat pohyb rekrutů, informovat kam a kde, na které nástupiště při přestupování, či kde jsou přistavena auta, která odvedence dopraví do nových působišť. Pochopitelně, nikoli sám, na každém peronu jsme byli dva. Jaké bylo mé překvapeni, když se mne přišel zeptat na shromaždiště pro Pomocné technické prapory (PTP), desátník PhDr. Josef Viewegh (později hlavní psycholog Jihomoravského KNV). Podle slavkovských dam to byl velmi jemný chlapec, říkalo se mu Pepiček. Byl velkoživnostenského původu nemohl ani do důstojnické školy ani k normálnímu vojsku. Proto byl zařazen k PTP, ale udělal zde „karieru staršiny roty“.

     Protože nás dost drželi zkrátka, tak nezbývalo než využít času ke studiu, byly tedy studijní výsledky dobré. Za účelem „ulejvky“ jsem se stal členem pěveckého sboru, také jsem působil jako kulisák ochotnického divadla, což aspoň trochu přineslo více svobody. Při lyžařském výcviku ve Vrátné dolině jsem si natloukl záda a podvrtl kotník (obojí mne zlobí do dneška). V Žilině jsem se také sešel s Jirkou Vaňkem, který při doprovodu uranové rudy do Ruska měl v Žilině přestávku v rámci nějaké změny v organizaci dopravy.

     Jen pro zajímavost, v prvním ročníku jsme byli vyzbrojeni starými československými puškami vz. 24, ráže 7,92, systém Mauser. Tyto pušky prošly bojovým nasazením ve Slovenském národním povstání. Nešly však do šrotu, ale byly nově nabrynýrovány a prodány do Egypta a znova se s nimi válčilo v poušti. V druhém ročníku jsme pak dostali nové moderní samopaly vz 25, tak zvané pumpičky, jednotné ráže Varšavské smlouvy 7,62. Tímto samopalem jsem si vystřílel tzv. „třídu“.

     Studium v odborných předmětech bylo na výši, přednášeli dobří odborníci, někteří i prvorepublikoví. Ve vojenských vědách to však byli většinou důstojníci ze Svobodovy armády nebo z Povstání. Někdy to bylo legrační, když jsme na mapách rozhodovali o útoku či obraně motostřelecké divize. Na tzv. politruky si nemohu ani moc stěžovat, na nás „týlaře“ neměli zvlášť vysoké nároky.

     Nevím, kdo si mne vyhlédl, strkali mne do různých politických funkcí, jako svazácký vedoucí učební skupiny. To jsem musel mít na schůzi připraven referát, napsaný na stroji a opatřený razítkem politického oddělení. Když jsem tuto materii na schůzi přednášel, tak jsem to četl ob řádek, aby to bylo rychle za námi, ale stejně to nikdo nepoznal. Předsedou ročníkové organizace ČSM byl Ruda Zbořil, původem z Rohatce, syn tamějšího obchodníka. Ona ta kádrová politika s požadavkem na dělnický původ jim někdy nevycházela. S Rudou jsme měli společné zájmy, hráli jsme spolu šachy a četli Galswothyho Ságu i Moderní komedii. Měli jsme k disposici vydání, které na předsádce zaznamenalo věnování T.G. Masarykovi. A zrovna tato kniha se dostala do rukou rotního politruka. S Rudolfem jsme šli na kobereček a dalo to moc vysvětlování, proč se také musíme seznámit se škváry kapitalistické literatury, abychom proti ní mohli lépe „bojovat“. Ještě k tomu, že si mne někdo vyhlédl do poltických funkcí. V předmětné době byl náčelníkem Hlavní politické správy generálporučík Josef Strašil. A tak se mne občas někdo zeptal, zda to není nějaký strejček, či co. Ono těch Strašilů zase není tolik a tak kdo ví? Já to pochopitelné popíral, ale ne zas moc přesvědčivě. Tak snad mi to trochu prospělo.

   Velmi nerad vzpomínám na účast na konduktu (vojenském pohřbu) staršiny absolventa, velitele čety u pěšáků. Bylo to hrozné, chlapec z maličké slovenské obce v podhůří, chaloupka jako z Broučků, hřbitov na vršku nad vesnicí. Byl jsem určen velitelem skupiny nosičů rakve, takže jsem se pohyboval v blízkosti nejbližších příbuzných. Plačící maminka se tak proti mně postavila a tloukla mne do prsou: „Čo stě to porobili s mojim synčekom!“ A na zpáteční cestě se velitel konduktu, poručík Renský, podnapil a vynutil si řízení ereny se kterou sjížděl s hor bláznivou rychlostí. Zase jednou měl andělíček-strážníček plné ruce práce.

     Ti naši ročníkoví velitelé, to taky byla jedna věc. Výše zmíněný poručík Renský, byl pražský hejsek, kterého později z armády propustili. Kdosi ho pak viděl v Praze jako průvodčího v tramvaji. Pak jsme měli nadporučíka Žídka. To byl pravý „mouchy nechte mě, sežerte mě!“ Kdosi ho přiměl, aby vedl tak zvanou desetiminutovku. Řešil to četbou z Rudého práva, jak se sešli Eisenhower s Churchilem (vyslovuj, jak psáno). Když posluchači se rozchechtali, ukončil desetiminutovku: „Dělejte si to sami“, práskl novinami o stůl a odešel, ani jsme nestačili velet: „Vztyk, pozor!“ Špatné to s ním skončilo. Jeden z nás měl službu „pomocníka dozorčího vojskového tělesa“ (říkalo se déveťáka) a přišel esenbák (policajt) a pýtal sa, či tuná robí súdruh Žídek. No hej, prečo si ho prosíte? Policajt na to: „Jaj, vychrápal sa s dajakou flandrou a lapol syfla, treba ho predat doktorom!“ Nadporučíka Žídka jsme potom už neviděli nikdy.

     Veleprůšvih se udál v zimě. Měl jsem závodčího stráží. V noci v posádkové věznici a současné strážnici byli jen dva vězni: vojín Tomaščík, řidič ereny (náklaďáku), nevypustil chladič a mrazem praskl blok motoru. Vylosoval 14 ostrých, takže se stal inventářem strážnice. Vůbec se nezdržoval v cele a seděl mezi stráží a zabýval se tehdy módní zábavou vojáků pletením šály ve specielním rámečku. Je hluboká noc, všechno spí (i já), jen vojín Tomaščík bdí a plete šálu. Tiše vrznou dveře chodbičky od cel a druhý vězeň, vojenský zběh (prosté přetáhl dovolenku o týden), se krade ke dveřím. Tornaščík skočil ke stojanu se samopaly a zařval: „Stoj, lebo strelím!“ A tak nám vězeň chytil vězně na útěku a zachránil nás od velkého maléru.

     Po dlouhé době jsem se zase dostal ke vzpomínkám. Snad zajímavé na tom je, že sedím v hotelu Bin Majid Beach Hotel v emirátu Ras al Khaimah, kam jsme se s Danuškou uchýlili o Vánocích a Silvestru 2011/12 před vzpomínkami na uplynulé události roku 2011. Rychle hodně zpět do Žiliny.

     Jak už to na vojně bývá, vše, co tehdy bylo ošklivé a těžce snášené, dnes se jeví velkou taškařicí. Co se dělo za dozorčích služeb a ve strážích, zejména o svátcích a nedělích?

     Měl jsem svoji první Stráž u muničáku. Bylo to jedno z nejexponovanějších stanovišť. Bylo to v zimě, oblečen jsem byl v dlouhý beraní kožich a klapky vojenské lodičky převrácené. uších. Slyším jakési mručeni a pak žuch! A dlouho nic. A znova to mručení a jaksi se to blížilo. Nervy zapracovaly, natáhl jsem samopal a hulákal: „Stůj nebo střelím!“ Zvuky ale neustaly a blížily se. V hlubokém sněhu jsem uviděl jakýsi předmět pomalu se sunoucí podél betonové zdi. S namířeným samopalem jsem se přiblížil. Byl to Jarda Šustek, který v opilosti přetáhl čas vycházky a vybral si špatné místo k přelezení zdi do kasáren. A byl už tak zřízen, svým lezeckým výkonem a předtím přemírou alkoholu, že už dál nemohl. Kamaráda jsem přivlekl do strážní budky, a protože se přiblížil čas střídání, dopravila milého Jardu celá směna stráže až na kavalec.

     Kousek dál od muničáku bylo, jak se říkalo stanoviště „díra v plotě“, ještě dál stanoviště PHM (pohonné hmoty a mazadla). Taková jarní krásná vlahá noc, brouzdám se ruce v kapsách, podél díry. V tu chvíli příšerný skřek a ječení. Vyděsilo mě to a hrozné zvuky se šířily dál od skladu PHM. Natáhl jsem samopal, zalehl a přivolal hotovost. Přiběhlo 5 kluků a obklíčili jsme PHM. Strážný od PHM se objevil taky s nataženým samopalem a vylekaně se dotazoval, co se to děje. Já tedy: „Ty jsi žívej a zdravej? Co to bylo za příšerné zvuky?“ „Vy volové, to se tu prali kocouři při páření!“ Dlouho si ze mě dělali legraci, jak jsem se tolik bál koček či kocourů při jejich milování.

     Už bolavější to bylo 9.května. Kasárna poloprázdná, protože většina vojsk byla v Praze na přehlídce. Dozorčího kasáren měl nadporučík, chemik (už si nepamatuji, jak se jmenoval), ale už při rozdílení se motal a bylo na něm vidět i cítit, že něco navíc zkonzumoval. I my ostatní jsme při slavnostním obědě na počest dne Vítězství fasovali k obědu příslušnou dávku rumu a někteří si to přikrmili z vlastních zdrojů. Měl jsem zase závodčího stráže. Když jsme převzali strážnici (vězni pámbuzaplať nebyli), tak jsem se snažil zjistit jaký je stav a kdo je vůbec schopen střídat. Bylo to tristní. Někteří byli zcela na ohrabky, tak ty jsme strčili do prázdných cel, aby se vyspali, část šla na stanoviště a část do hotovosti. Při prvním střídání šla hotovost na stanoviště a opilci z cel jako hotovost. Při dalším střídání opět hotovost měla nastoupit na stanoviště. Mirek Sklenář, šohaj od Kyjova, se vymotal a postavil se před strážnici, že už dál nepude. Nechali jsme ho tam, ale nevšimli jsme si, že nějak manipuluje se samopalem. A najednou výstřel! Kulka se odrazila od asfaltu docela blízko nohou střídající směny. Popadl jsem Mirka honem jsem ho zasunul zase do cely. Strážným před strážnicí, který měl být střídán, byl ten nejhodnější a obětavý Jarek, taky jménem Sklenář, odkudsi z Vysočiny. Tohoto dobráka jsem pak musel nechat dál stát dvě hodiny. Mezi tím řinčel telefon: „Čo sa to, Boha jeho, robí, kto to tu striela?“ „Ale nikdo, soudruhu nadporučíku, jelo tu auto a střelilo mu do výfuku.“

     A z veselejšího hrníčku. Na Silvestra jsem měl pomocníka DVT. Silvestrovská zábava se konala v posádkovém klubu s muzikou a slečnami, většinou posluchačkami žilinské pedagogické školy. Šel jsem to tam „zkontrolovat“ a při té příležitosti jsem vyzval k tanci slečnu jak obrázek. Jako osoba službu konající, jsem měl na opasku pouzdro s pistoli a na rukávě pásku s nápisem Pomocník dozorčího vojskového tělesa. Se slečnou jsme zdvořile konverzovali, odkud že jsme, jak se nám v Žilině líbí. A dívka s bezelstnou zářící tvářičkou ukázala na futrál s pistolí: „A prečo ťahátě tú pištol?“ Já na to: „Ále ten oný bazmek, musí mít každý, kdo má službu.“ Slečna zrudla, odstrčila mne a hovorí: „Budete taký dobrý, zavedte ma na miesto!“ Učinil jsem tak, ale byl jsem z toho zcela mimo. Co jsem vlastně provedl? Vždyť na topografii kdosi nešikovně nakládal s buzolou a nadporučík Libor Hahn mu to vytkl: „Čo to robíte s onym bazmekom?! Tak jsem se domníval, že jde o nějaký maďarský výraz pro jakýkoli nevítaný předmět. Když mne slečna tak odmrštila, tak jsem šel za známým sprosťákem, Jožo Mrazem (který si stále prozpěvoval: “ Gúlalo sa gúlalo. suché h….o z vršku, narazilo na šuter, rozbilo si držku!“). Jožo mne poučil, že jde o nejvulgárnější vyjádření touhy po sexuálním aktu:“ Vraj, len hovädo móže dačo takého hovoriť k dievčencom. Znechucen jsem pokračoval v kontrole kasáren. Před budovou, kde jsme byli ubytováni, seděl na schodech Venca Kadlec. Byl to nejlepší cvičenec na nářadí, dokonale vypracovaného hrudníku, ale v této chvíli hora nepotřebného svalstva. Tak jsem si ho naložil na záda, proklínaje chlast, dopravil jsem ho na kavalec, ke kterému jsem přistavil kýbl. Ráno byl plný.

     Mezi světlé chvíle patřily sobotní a nedělní vycházky. Potloukali jsme se jednou ve čtvrti, která byla blízko textilního závodu Slovena Žilina. Kromě fabriky tam byly i internáty pracovnic tkalcovny. Z otevřených oken jakési hospody duněly maďarské čardáše a vřískot zejména holčecích hrdel. Očumovali jsme a najednou se rozletěly dveře, vyřítily se ale čtyři děvčata – taková směska slovensko-maďarská-cikánská. Popadly nás za ruce a dostrkaly dovnitř. Bylo tam moc zakouřeno, moc děvčat a málo hochů. Byli jsme vítanou posilou. Hned začal hřmět čardáš a holky si nás podávaly jedna druhé, velice juchaly a smály se nám. jak ten čardáš neumíme. Než dohráli, pro nás to byl nekonečný kousek, byli jsme zcela vyčerpáni. Dlouho jsme tam nevydrželi a prchali jsme. Ale tak jednoduché to nebylo, každého z nás doprovázela jedna z těch divošek až ke kasárenské bráně a cestou nám nabídly své tělesné přednosti k podrobnému zkoumání.

     Jak se blížilo naše jmenování důstojníky, tak se také měnilo chování učitelů a velitelů. Chodili jsme na tak zvané stáže k náčelníkům finančního hospodářství, či na praxi k intendantovi, či proviantnímu náčelníkovi. Ve volném čase jsem dokonce hrál s ročníkovým velitelem kapitánem Holdou tenis. Oba jsme to moc neuměli, při kiksech jsme se stále vzájemně omlouvali. Kpt. Holda byl původně důstojník Slovenského štátu, který se přidal k povstání. Už jsme cítili jakési kastovní přehrady mezi důstojníky Svobodova sboru, Slovenského štátu a novou generací absolventů poválečných vojenských škol, ke kterým jsme se nyní začali počítat i my. Velmi zřetelný byl rozdíl mezi přednášejícími a veliteli. Velitelé čet, poručíci a nadporučíci, byli většinou polovzdělaní (Masaryk ve své Světové revoluci píše: „Bolševické polovzdělání je horší než nevzdělání!“). Ctili jsme však zejména české důstojníky, odchované ještě I. republikou. Byli to ti nejlepší učitelé se znalostmi a porozuměním pro mladé kluky.

     Přiblížilo se se vyřazení, na které byli pozváni také rodiče. Tatínek s maminkou přijeli o den dříve a byli ubytováni v kasárnách a uloženi na obyčejné, vojenské kavalce. Asi se jim spalo dobře, vůbec si nestěžovali.

     Po velké slávě, přehlídce a defilírce po prvé bez pušek či samopalů, nás jménem ministra národní obrany generálporučík Chlad, náčelník hlavního týlu a generálmajor Kolman, náčelník finanční správy MNO, jmenovali poručíky intendanční služby. Uniformy jsme měli anglického střihu, dle stejnokrojů vojáků, vrátivších se ze západu, ale s nárameníky carského vzoru. My, intendanti jsme měli stříbrné, průsvitka a lemování v hnědé barvě, tak jako límcové výložky a paspule kalhot či brigadýrky. Na výložkách zlátly husitské palcáty. Hnědou barvu měli také zdravotnická služby, justice, automobilní vojsko, a administrativní služba. Červenou barvu měla pěchota, dělostřelectvo a tankisté, černou spojaři, chemici a ženisté, a modrou letectvo. Důstojníci zbraní měli nárameníky zlaté, služeb pak stříbrné. Později byly stříbrné a různě barevné nárameníky a výložky zrušeny a nahrazeny obecně zlatými s červenou průsvitkou a lemováním. Ještě později byla carská připínací prkénka zrušena a nárameníky byly látkové a všité, hvězdy pak hodné větší.

     Určovací lístek zněl: „Správce posádky Brno“. Velmi jsem se zaradoval, že budu moci bydlet doma, u rodičů. Postarší plukovník mé otcovsky přijal a disponoval do „rohlíku“ na velitelství 16. motostřelecké divize k náčelníkovi finančního odděleni, tehdy majorovi Starečkovi. No a ten mě poslal do bývalého koncentračního tábora ve Svatobořicích k 6. protiletadlovému oddílu. Dlouhá je historie těchto objektů. Již za císaře pána zde prý byli ubytováni utečenci před frontovými událostmi z Haliče, kdo tam byl za I. republiky nevím, za Protektorátu tu byli vězněni rodinní příslušníci zahraničních vojáků, no a po válce tam dislokovali naše vojáky. A tak to také tam vypadalo, dřevěné baráky, kde se vše prohýbalo, vrtalo, topilo se v kamnech, ale bylo tam zima, protože okna a dveře nedoléhaly.

     Do práce jsem jezdil denně vlakem ze Slavkova do Kyjova. Byla to již stálá společnost. Ve Slavkově nás zval z přijíždějícího vlaku z okna do již připraveného kupé profesor Přibylský (z gymnasia Bučovice), který také první vystupoval. Nastoupivší Slavkováci, Jožinka Kratochvílová – Šimonlková, učitelka, jela do Brakovic. Doktor Kilian jel se mnou až do Kyjova (tento mladý lékař, byl můj starší spolužák z gymnasia, vzal si slečnu Honzíkovu ze Slavkova a pamatuji si, že už jako sextán byl úplně šedivý). Já pak pěšky putoval po silnici z Kyjova do Svatobořic. Často jsem se zastavil v bance v Kyjově a vybral potřebnou hotovost pro běžný provoz útvaru či na výplaty vojáků nebo občanských zaměstnanců. Jednoho krásného, slunného rána, v aktovce maje sto deset tisíc korun (tenkrát, kdy platy se pohybovaly kolem tisíce korun, to byly velké peníze), jsem kráčel volně třešňovou alejí z Kyjova do Svatobořic. Najednou rachot a výkřiky: „Chyťte je, chyťte je!“ Od Svatobořic se řítil žebřiňák, tažený pádícími splašenými koňmi. Byl to takový ladovský obrázek – kočí s rozpaženýma rukama, v jedné bič a otevřená huba stále řvoucí: „Chyfte je!“ Když se toto hlomozící a funící spřežení přiřítilo ke mně, neudělal jsem nic chytřejšího, než že jsem hodil aktovku ze 110 000 do příkopy a chytil u levého koně vlající opratě. Řádně jsem zabral a koně poslechli tlaku v udidlech a zamířili mezi dvěma třešněmi do meze, kde se oje zapíchla a koníci si narazili nozdry. Přiběhl onen zmateční kočí a začal koně mlátit bičem. Zarazil jsem ho: „Abych nezmlátil tebe, stejné jsi je splašil ty!“ Chlap přestal koně bít a povídá: „Náš pravdu“, a šel koně uklidňovat. Mně ani nepoděkoval a já sebral s příkopy 110 000 Kč, a šlapal dál do kasáren. Když jsem to vyprávěl svému příteli kpt. Ostatnickému, tak mi jen řekl: „Vole, kdyby tě ty hajtry potáhaly a někdo lapl ty love, tak platíš až do smrti.“

     Když jsem se začal zabydlovat, kancelář jsem měl prostornou (za Protektorátu to byla krejčovská dílna, kde pracovala zde vězněná teta Olga), rozdělenou pro „úřad“, 2 psací stoly, trezor a dělící pult, na druhé straně „pro strany“ stoleček a pár židlí. No, a to bylo i místo, kde se scházívali oficíři jen tak si při příležitosti inkasa nějakých prebend pokecat. Tak se tam brzo objevil takový kudrnatý civil, s tím, že je nadporučík Hála (pocházel z Dražovic jako ministr msgr. Hála z Benešovy londýnské vlády), ale z divizní VKR (kontrarozvědky). Choval se velmi kamarádsky, začal mi hned tykat a že su ze Slavkova, že jsme londsmoni a tak. Pro nás, čerstvé oficíry, kontrarozvědka čili kontráši, byla něco, čeho se všichni obávali a raději hodně daleko od nich pryč. Ale tento Hála se choval tak přátelsky, že jsem si byl jist, že bude něco chtít. Dokonce mě asi dvakrát svezl svým služebním tudorem ze Svatobořic do Slavkova. Pak to jednou přišlo: „Víš, tam u tebe je to společenská místnost. Tam se toho nakecá. Ono ale je potřeba dávat pozor. Kdyby tam někdo žvanil něco „protistátního“, tak mě to řekneš! Že jo?“ Poslušen vychování, že kontrášům se nesmí oponovat, jsem ho ujistil, že mu něco takového jistě povím. Od té doby jsme však již na toto téma nemluvili.

     Funkci jsem přebíral od npor. Ungra (taky syn živnostníka), který se chtěl věnovat úplně něčemu jinému než armádním financím. Byt to přítel ze studentských let našeho příbuzného Ivana Floriana, který prý k Ungrům do Přibic jezdil i na prázdniny. Tento Ruda Unger měl plán věnovat se chovu zvířátek, rybiček a podobné havěti. Později se stal vedoucím Zverimexu v Brně.

     Po npor. Ungrovi jsem dědil velmi užitečného svobodníka Matůša Šabíka. Uměl „finančárnu“ jako zkušený intendant. Dokonce uměl dokonale falšovat podpis na šek banky, aby nemusel nyní již často pauzírujícího Ungera někde shánět. Když odešel do civilu, nastoupil jako můj pomocník čatár absolvent Dezider Mocik. Byl to dobrý muzikant, proto byl členem jakéhosi útvarového bandu, který řídil npor. Axman. Hrávali na tancovačkách v okolních vesnicích. V pondělí pak přišel ráno do práce do mé kanceláře, a hovoril: „Včera som bol ožratý ani sviňa.“ Buchl hlavou o stůl a už spal. Pochopitelně jsem o dělostřelbě nic nevěděl, zejména té protiletecké, nic nevěděl. Ale Přesto se stala věc nevídaná. Velitel 4. baterie byl někam odvelen na 14 dní. Velitel útvaru, npor. Vaněk, vzděláním obchodní příručí, mne rozkazem určil zastupovat velitele 4. baterie, neboť velitelé čet byli absolventi a „musel velet oficír“. Tak jsem tam přišel ráno před nástupem do zaměstnání a jedinému rotnému mezi četaři absolventy jsem řekl: „Dnes a každé ráno při rozvodu do zaměstnání přijdu, ty mně podáš hlášení, zařvu Nazdar soudruzi a předám ti velení. Pak si dělejte, co chcete a odpoledne mé dáte podepsat, co se podepsat musí, ale to už v mé kanceláři na finančním. Pámbu zaplať, žádný průšvih se nekonal. Doneslo. mi, že to byly nejkrásnější dni vojny u 4. baterie.

     Mezi tím jsme se přestěhovali ze Svatobořic do Pohořelic. Tentokrát jsem měl kancelář velmi bytelnou ve zděné budově se zamřížovanými okny a i mříží u dveří, což se mi nesmírné hodilo. Mříž jsem mohl zavřít (z vnitřku, aniž bych musel být nepřítomen a visací zámek působil dojmem opuštěné kanceláře.

     Bylo to v zimě, v půli týdne jsem dostal telegram, že můj přítel Ctibor dostal nenadále dovolenku z vojny, že je již ve Slavkově, je tedy nutné, abych ihned přijel. Byla už tma, když jsme šli ve Slavkově kolem radnice. Přítel byl již vydatně rozohněn a když mu do sněhu upadla fialová brigadýrka, místo aby si ji nasadil, kopal ji jako balon před sebou. Přesto jsme bez úhony došli až ke Zbořilum a maminka Vilma nás přivítala dosti zdrženlivě. Dali jsme se do taroků, stréček Dohnal, pan Zbořil, Borek a já, a najednou tu byla půlnoc. Nevím, co se to stalo, paní Zbořilová se objevila s lahvicí slivovice. Společně jsme ji zpracoval a já zjistil, že je čas jít na vlak do Brna a pak na autobus do Pohořelic. Když jsem vyšel kolem páté, mírné sněžilo a kráčeje Brněnskou ulicí jsem shlédl, že mé stopy nejsou rovné. Šťastně jsem však dojel do Brna i do Pohořelic. Zastávka byla nedaleko kasáren, a tak jsem pomalu spěl k bráně. Okolo mne přefrčely jakési tatraplány a osmička Tatra. Když jsem patřičné znaven prošel branou, zjistil jsem, že se to tam moc leskne generálskými epoletami. Tak jsem naučené zvedl ruku, salutoval a loktem zdravící ruky jsem se odrážel od zdi budovy, ve které jsem měl kancelář. Najednou jsem měl pocit, že mně uchvátil uragán a ocitl jsem se ve své kanceláři, kde jsem měl za skříněmi polní lůžko, na kterém jsem spával. Někdo třískl mříží a slýšel jsem ještě, že říká .Aspoň se zamkni!” K polednímu jsem se probral, všude byl boží mír a klid. Tak abych se zorietnoval, vystoupal jsem do prvního patra do kanceláře zástupce velitele pro zásobování, kpt. Ostatnického. Seděl u stolu, cosi psa1, nezvedl ani hlavu a povídá: „Tys měl kliku, vždyť tady byl na inspekci ministr, armádní generál Lornský, a ty ses tam motal při podáváni hlášení jako kača. Ještě, že jsem tě zavčas uklidil do tvé kanceláře a pámbuzaplať té nikdo nepostrádal!“

     Pak z protiletadlovců udělali rámcovou jednotku. Zbylo tam jen několik důstojníků, velitelská četa a připravené mobilizační zásoby, tzv. NZ (enzety, nedotknutelné zásoby) a nás ostatní zcela rozprášili. Najednou jsem byl opět finančním náčelníkem, nyní již 3. průzkumného praporu v Hodoníně., který spadal pod velení 3. motostřelecké divize v Kroměříži.

     To byl úpiné nový svět. Místo baterii byly roty (tanková s T34, rota obrněných transportérů, anglické brencarriery, motocyklová – M 62 okopírované BMW s lodičkou). Velitelem tankové roty byl npor. Vlastik Stavinoha z Křenovic, spolužák z gymnasia, zvaný Stik. Za krátký čas mého ročního pobytu v Hodoníně se událo mnoho závažného. Zejména tzv. Maďarská krize (revoluce v 1956, krvavě potlačená sovětskými tanky) vyhnala celý útvar na rakouské hranice na Slovensko k obci Lozorno. Byli jsme na plných počtech a měli vyfasovanou ostrou munici nejen do ručních zbraní, ale i do tankových kanonů. Byli jsme rozmístěni v lese, byl mráz a velmi sychravo. V noci jsme se zavrtali spolu s intendatem por. Rudou Havlíčkem do zásob výstroje, naložené na vétřiesce. I když jsme byli ukryti i s obličeji, bylo nám zima a moc jsme toho nenaspali. (Chudák Ruda Havlíček se nedlouho poté, co jsem od útvaru odešel, zastřelil,  protože měl v intendančním materiálu veliké nesrovnalosti.) Druhý den pak velitel rozhodl, že „v poli“ nejsem nic platný, že někdo musí zůstat v posádce a proplácet faktury. Tak jsem se vrátil do kasáren a „do pole” jsem se vrátil až po skončení akce provést likvidaci škod na polích a v lese. K disposici jsem měl amerického jeepa jen s plachtou, ale po stranách nic. A tak jsem jako kancelářská krysa hned dostal řádný zánět průdušek, což se pozdě!i vyvinulo v chronickou astmoidní bronchitidu, jak uznali lékaři, a na jaře pak jsem pobyl celý měsíc v lázních Luhačovicích. Ty průdušky mne pronásledují po celý život a také mi dopřávaly prakticky celý život lázeňské pobyty v Luhačovicích, Jeseníku, Mariánských Lázních a ve Vysokých Tatrách. Bohužel, nyní už v době úspor ve zdravotnictví jsem si musel Luhačovice zaplatit sám.

     Když už se zmiňuji o dnešní době, škrtech výdajů a „rozpočtové odpovědnosti” i  miliardových rozkrádačkách, chce se mi připomenout zpronevěry v socialistické lidové armádě.

     Můj předchůdce v Hodoníně byl poručík Laššák, velký fešák maďarské provenience. Už to, že velmi dbal na svůj zevnějšek (např. chodil k uniformě v koženém plášti, což už v tomto období bylo přísně zakázáno). Také prý děvčata kdesi na maďarské hranici ho stála majlant. A tak první revize z divize po mém nástupu zjistila, že

1. Vyplacené relutum (náhrada za nedodanou stravu) záložákům na cvičení se nevyplácelo jednotlivým vojákům, ale velitelům družstev. Tato položka činila něco přes 12 tisíc korun. Co mne zvlášť zaujalo, že četař v záloze Dvořák Josef z Kyjova se podepisuje Jo – Z – ef. Šéf kontroly, npor. Fojtík, okamžitě zavětřil a zavolal na OVS (Okresní vojenskou správu), kde že četař Dvořák pracuje. Hned jsem se vypravil do Kyjova do šroubáren i s výplatní listinou. Civilista Dvořák se nejdřív podepsal na kus papíru, pochopitelně jako Jo-S-ef Dvořák a nahlédnutím do výplatní listiny konstatoval, že podpis je falešný, že vlastně žádnou relutu nedostali. Pak už to šlo rychle, milý Laššák šel za katr,

2. Velitel útvaru, kpt. Klempár, měl manželku, která předstírala těhotenství. Jiná mladá žena, která v Hodoníně nechtěně otěhotněla, se měla vzdát dítěte ve prospěch Klempárových, kteří nemohli mít děti. Chyba byla, že paní Klempárová byla zdravotní sestra na ošetřovně našeho útvaru. Žena, která skutečně byla těhotná, vše organizovala s občanským průkazem paní Klempárové. Já pak na základě skutečných dokladů vyplácel paní Klempárové dávky v mateřství. Když se věc provalila, politici z toho udělali obrovský průšvih a kpt. Klempár byl zbaven hodnosti a propuštěn z armády, a paní Klempárové ze zaměstnání.

3. Tentokrát opět dávky, ale rodinné přídavky. Asi 14ti leté dceři rotného (jméno už nepamatuji, bylo nějaké maďarské) se narodilo dítě. Rodiče to nějak spytlíkovali a dítě napsali na sebe. A já vyplácel tzv. výchovné 2x, jednou na nezletilou dceru a také na vnučku. Byl z toho malér, ktery nakonec řešilo Ministerstvo národní obrany s tím, že jsem sice pochybil, ale nakonec jsem výchovné vyplácel dál s ministerským razítkem,

4. Taková blbost, která stála npor. Buksu karieru. Koupil 3 visací zámky po 20 korunách. Na paragonu z trojky udělal osmičku a před 60 Kč připsal jedničku, tedy 8 zámků za 160 Kč. Inkasoval navíc stovku, ale pro velení to byla „rozkrádačka“. To bylo za socialismu. Dnes mizí miliardy a nic se neděje.

     Nastoupil nový velitel útvaru, podplukovník Kimák, Rusín. Jako kdyby vypadl z oka majoru Terazky z Černých baronů.

     Večer přišel do mé kanceláře (já tam i spával), a hovorí: „Súdruh poručík, choďte so mnou do kancelárie velitela, budem písať protokol o prevzatí práporu“. Převlékl jsem se opět do uniformy a šel. V předpokoji jsem si sedl ke stroji a ptám se: „Kolikrát?“ A začal si chystat kopíryky. „Akože, kolikrát, veď len jeden prápor prebierám!“ „No já myslel, kolik kopií?“ „Jaj, to neviem, kolko chcete.“ Tak jsem to udělal originál a 5 půklepů, sedl ke stroji a čekal. „No veď piště!“ „No já nevím co mám psát, ještě jsem nic takového nedělal.“ „Jaj, ja tiež nie.“ Tak jsme chvilku seděli a hleděli na sebe. Povídam: „Snad tu v archivu nebo někde bude protokol, kterým přebíral funkci kpt. Klempár.” Tak jsme začali probírat skříň s velitelovými dokumenty a kdesi na spodku jsme našli vzorné zpracovaný spis o převzetí útvaru. Začal jsem to opisovat jen s tím, že jsem zaměnil jména a nacionále, které mi podplukovník nadiktoval. Horší to bylo, když se měly uvádět počty a výzbroj, materiál. Nejlepší bylo, když jsme definovali bojovou připravenost a morálku jednotky. To jsme opsali do písmene. Nevěděli jsme však, jak se změnily počty a např. výzbroj. Mezi tím rota OT vyřadila brencarriery a místo nich byly zcela obyčejné Tatry 805. Nakonec mne napadlo: „Dáme tam klausuli, že výkazy všech počtů a materiálu k tomuto zápisu připojí zástupci velitele, samostatní náčelníci, velitelé rot a samostatných čet do tří dnů.“ Kimák zářil: „Dobre ste to napísali.“ Druhý den ráno si mě zavolal náčelník štábu, kpt. Kůrka a povídá: „Cos to tam napsal, ty seš pěknej hajzlik, ty máš psací stroj, počítačku a kasu, ale co takovej intendant nebo proviantní!“ Nevím jak to nakonec s pplk. Kimákern dopadlo, krátce na to jsem pak byl převelen na Vojenskou akademii do Brna. Vypráví se, že pplk. Kimák při nějaké sešlosti celého útvaru dal k lepšímu: „V Zovetskom Zváze majú takú ponorku, čo už tri roky pod vodú pláva a ani raz len nevyptávala!“ Nastalo velké ticho a protože bylo těsně před odchodem mazáků do civilu, tak známý nebojsa a šprymař čatár Čech se na výzvu, má-li „kdo volajaký dopit“ přihlásil: „Soudruhu podplukovníku, kdy půjdete do penze?“ Odpověď zřejmé nedostal.

– x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x –

Rodokmen Strašilů

Protože ve vzpomínkách Jiřího Strašila jsou zmíněni jeho předkové a příbuzní mj. z otcovy strany, rozhodl jsem se podrobněji prozkoumat rod Strašilů, což jsou nakonec také moji předkové. Velmi jsem byl překvapen, kam až jsem se dostal, tedy místopisně. Za života strýce Jiřího jsme věděli jen o obcích Ždírec (německy Seelenz) a Mírovka u Havlíčkova Brodu, jejíž název se nám popravdě příliš nelíbil, když se kdysi celkem sympaticky nazývala Frýdnavou. Nyní jsou všechny matriky dostupné na internetu, ale před tím byly matriky pro “naše” obce rozptýleny v archivech v Brně a v Zámrsku ve východních Čechách.

     Starší matrika z let 1725 – 1746 pro farnost Příbyslav, kam obec Žižkovo Pole (Schönfeld, Schunfeld) a Olešenka (původně Olešná, Woleschna) spadaly, se nedochovala, protože byla zničena požárem. Pokročit dále by bylo možno jen pomocí gruntovních knih, pokud se dochovaly.

     V matrice pro tuto farnost se nachází zajímavý zápis o úmrtí Roziny Strašilové také z Žižkova Pole, ve věku 95 let, a to dne 1.12.1752. Ta by mohla být matkou  nebo babičkou Matěje Strašila.

I. generace
 
Rodina č. 1
 
Matěj STRAŠIL, “Shunfeldensis”, tj. ze Žižkova Pole (Schönfeld),
                u Přibyslavi
nar.       ?
zmř.  1754 - 1757?
 
sň. ?, mž. Anna ...
           zmř. po 1752?

děti:
 
?

Martin          nar.       1714?                       (-- R. 2)
 
Teresie         nar.       1720??                      (-- R. 3)

Vojtěch         nar.       1729?                       (-- R. 4)
 
Magdalena       nar.       1725??                      (-- R. 5)

František       nar.       1730??                      (-- R. 6)

?

– x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x –

 
II. generace

Rodina č. 2

Martin STRAŠIL, Žižkovo Pole
nar.       1714?
zmř. 18.12.1787 Žižkovo Pole 3 (kolika)

1.sň. ca. 1748?, mž. Anežka ...
                     nar.       ?
                     zmř. 25. 9.1751 v Žižkovo Pole

2.sň. ca. 1754?, mž. Rozina Janková, dc. Jiřího J.

děti:

Ludmila                  nar. 12. 9.1754 Žižkovo Pole

František                nar. 22. 3.1757 Žižkovo Pole

Václav                   nar.  4. 9.1761 Žižkovo Pole

Anna                     nar. 22. 6.1764 Žižkovo Pole

Apolena                  nar. 12. 1.1767 Žižkovo Pole

?

Kateřina                 nar.       1769?
                         zmř. 23. 4.1770 Žižkovo Pole (6 měs.)

Jan                      nar.       1772?
                         zmř. 20. 5.1772 Žižkovo Pole 3

Jan                      nar.       1774?
                         zmř.  5. 5.1774 Žižkovo Pole 3


Rodina č. 3

Teresie Strašilová
nar. 1720??

sň. 19.11.1756 Přibyslav, mž. Pavel HLADKÝ, s. Matěje H.


Rodina č. 4
Vojtěch STRAŠIL, sedlák a rychtář v Olešence (do r. 1951 Volešná)
nar. 1723?
zmř. 19.12.1806 Olešenka 28 (77 let)

1.sň. 20.11.1757 Přibyslav, mž. Veronika Veselá, roz. Sedláková,          
                                dc. +Kašpara S., vdova po   
                                Tobiášovi Veselém z Olešenky    
                                (nar. 1717?, zmř. 8. 8.1757 
                                Olešenka; 1.sň. 6.11.1746 
                                Přibyslav)
                                nar. 1723?
                                zmř. 19. 8.1758 Olešenka (35 let)

2.sň. ?, mž. Magdalena Dvořáková, dc. Václava D., sedláka 
                                  "ex  Hrbov", Neboviensis?,                 
                                  Heloviensis?
             nar. 1736?  
             zmř. 9.11.1801 Olešenka 28 (64 let)

děti:

Martin                  nar. 30.10.1759 Olešenka

Jan                     nar.  9. 6.1761 Olešenka

František               nar.  8.10.1763 Olešenka
                        zmř.  1.12.1770 Olešenka

Josef                   nar.  9. 3.1766 Olešenka        (-- R. 7)

Jakub                   nar. 30. 6.1768 Olešenka

Matěj                   nar. 30. 1.1771 Olešenka

František               nar. 11. 9.1773 Olešenka 28

Magdalena               nar. 25. 2.1776??
                        zmř. 26. 2.1776 Olešenka 28 (1 den)

Vavřinec                nar.  7. 7.1783 Olešenka 28
 

Rodina č. 5

Magdalena Strašilová
nar. 1725? 

sň. 28.10.1752 Přibyslav, mž. Matěj ŠTĚPÁN, s. Mikuláše Š.


Rodina č. 6

František STRAŠIL, sedlák a rychtář v Žižkově Poli 37
nar.       1737?
zmř. 13. 6.1803 Žižkovo Pole 37 (43 let)

sň. 13.11.1763 Přibyslav, mž. Kateřina Musilová, dc. +Matěje M., 
                              ze Žižkova Pole
                              nar.       1737?
                              zmř. 31. 8.1803 Žižkovo Pole 37

děti:

?

Kateřina                   nar.       1765?
                           zmř.  9. 1.1771 Žižkovo Pole   

Jakub                      nar.       1769?             (-- R. 7a         

– x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x –

III. generace

Rodina č. 7

Josef STRAŠIL, sedlák v Olešence, panství Polná, (Woleschna),
familiant v Mírovce Friedenau)
nar.  9. 3.1766 Olešenka
zmř. 28. 4.1823 Ždírec 26

sň. 18.11.1792 Olešenka, mž. Anna Zichová, dc. Kašpara Z., sedláka v
Olešence, a Rozálie Šestákové z Olešenky
                             nar.       1772?
                            zmř.  5. 3.1844 Ždírec 26 (73 let)

děti:

Marie Anna         nar. 21.12.1793 Olešenka 14

Kateřina              nar. 14.11.1795 Olešenka 37

Johana                nar.  3. 3.1898 Olešenka 37

Dorota                nar. 23.12.1800 Olešenka 37

?

Rozálie               nar.  6. 9.1805 Mírovka 37 (– R. 8)

Jan                   nar. 21. 5.1807 Mírovka 37 (– R. 9)

Jakub                 nar.  5. 7.1809 Mírovka 37

Josef                 nar. 22.10.1812 Mírovka 37

Rodina č. 7a

Jakub STRAŠIL, sedlák a rychtář v Žižkově Poli 37
nar. 1769?

1.sň. 10.11.1793 Žižkovo Pole, mž. Rozálie Šímová, dc. Martina Š.,
                                                              sedláka v Žižkově Poli                                                                                                    nar.            1774?                                                                                                              zmř. 11. 9.1808 Žižkovo Pole 37                                                             

děti:

Kateřina                        nar. 29. 4.1896 Žižkovo Pole 37

Marie                            nar. 10.12.1798 Žižkovo Pole 37  
                                                (sň. 18. 2.1827 Žižkovo Pole 37, mž. Melichar
                                                Prokop, chalupník, s. Václava P. a Kateřiny  
                                                Poulové ze Žižkova Pole (32 let)

Františka                   nar. 13. 2.1802 Žižkovo Pole 37

Magdalena                nar.  4. 7.1804 Žižkovo Pole 37

Jan                              nar. 22.11.1806 Žižkovo Pole 37
                                             sň. 19. 5.1833 Žižkovo Pole 37, mž. Marie  
                                             Dočkalová, dc. Votěcha D., sedláka, a Johany,    
                                             dc. Jakuba Kašpara ze Žižkova Pole,
                                             nar. 5. 7.1803

2.sň.  8.11.1808 Žižkovo Pole, mž. Kateřina Škorpíková, dc. Tomáše Š.,
                                                             ze Žižkova Pole 2
                                                             nar.       1784?

děti:

Anna                       nar.  9. 3.1811 Žižkovo Pole 37

Jakub                      nar. 20. 6.1812 Žižkovo Pole 37

Kateřina                nar.  8. 4.1815 Žižkovo Pole 37                       
                                zmř.  6.12.1886
                                          sň.  6. 6.1837 Žižkovo Pole
                                          mž. Petr Novák, sedlák v Žižkově Poli, s.
                                          Martina N., sedláka v Žižkově Poli 39,
                                          a Kateřiny Sedlákové z Žižkova Pole

Štěpán                  nar. 26.12.1818 Žižkovo Pole 37

??

– x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x –

IV. generace

Rodina č. 8

Rozálie Strašilová
nar.  6. 9.1805 Mírovka 37         
zmř. 14. 7.1857 Ždírec 28

sň. ?, mž. Laurenz URZ, sedlák ve Ždíci 28



Rodina č. 9

Jan STRAŠIL, sedlák ve Ždírci
nar. 21. 5.1807 Mírovka 37
zmř.       1891? Ždírec 26

sň. ?, mž Marie Urzová, dc. Josefa U., sedláka ve Ždírci 28, a Marie     
                        Beerové ze Ždírce 33

děti:

Teresie                 nar. 12. 9.1829 Ždírec 26           (-- R. 10)

Marie                   nar. 15. 6.1831 Ždírec 26

Václav                  nar. 16. 8.1833 Ždírec 26           (-- R. 11)

František Serafínský    nar. 27. 7.1836 Ždírec 26           (-- R. 12)

Josef                   nar. 22. 2.1839 Ždírec 26

                        zmř.  8. 6.1840 Ždírec 26

Martin                  nar. 10. 8.1841 Ždírec 26

                        zmř. 24. 8.1841 Ždírec 26

Johann                  nar. 16.10.1842 Ždírec 26

                        zmř.       1907 Vídeň, c.k. Oberleutnant

Josef                   nar. 19. 9.1845 Ždírec 26

Mathias                 nar.       1851? (matrika není k disposici)

– x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x – x –

 
V. generace
 
Rodina č. 10
 
Teresie STRAŠILOVÁ               
nar. 12. 9.1829 Ždírec 26            
 
nemanželský syn:
 
Mathias                 nar. 16. 1.1848 Ždírec 26
                        zmř. 20. 1.1848 Ždírec 26 (4 dny)
 
 
Rodina č. 11
 
Václav STRAŠIL, správce velkostatku v Ringelsdorfu v Dolních  
                Rakousích, též v Šašovicích u Želetevy, sedlák 
                ve Višňové
nar. 16. 8.1833 Ždírec 26
zmř.       1916? Hátvan, Uhry
 
sň. 24. 4.1871 Višňové, mž. Josefa Horneková, dc. Františka H.  
                            (1808 – 1874 Višňové 11, stavitelský  
                            mistr a majitel hospodářství ve   
                            Višňové 11, a Josefy Chlebečkové     
                            (1812 Višňové 13 – 1857 Višňové).
                            František Hornek byl synem stavitele           
                            a majitele domu v Atzgersdorfu 
                            u Vídně Josefa Horneka, (1781 
                            Slavonice 165 – 1844 Atzgersdorf 85),
                            a Josefy de Try, jež byla dcerou 
                            vojenského důstojníka v Horních  
                            Lesonicích Karla de Try, původem 
                            z Belgie. Otcem Josefa Horneka byl 
                            Sigmund Hornek (1757 – 1810  
                            Slavonice), městský stavitel, městský  
                            radní a policejní komisař 
                            ve Slavonicích.
 
děti:
 
Albína Anežka        nar.  5. 2.1872 Šašovice 9        (-- R. 13)
                 
Jindřich             nar.  9. 4.1873 Šašovice 14       (-- R. 14)
             
Rudolf Karel Josef   nar. 21.10.1875 Šašovice 14       (-- R. 15)
  
Hermína Luitgarda Josefa Marie
                     nar. 17. 7.1879 Višňové 11
                     zmř. 24. 1.1880 Višňové
 
Bedřich Josef        nar.  8.12.1881 Višňové 11        (-- R. 16)
                     zmř.  5. 8.1953 Vyškov
 
František Josef      nar. 26. 8.1888 Višňové 11        (-- R. 17)
 
 
 
 
Rodina č. 12
 
František Seraf. STRASCHIL, „k. k. Hauptmann Auditor in der    
                            Pension in Seelenz 26“   
nar. 27. 7.1836 Ždírec 26              
zmř. 25. 9.1869 Ždírec 26 („Lungenbrand“, což se překládá jako 
                          pálení žáhy, ale mohl to být i infarkt)
 
sň. ?, mž. Mathilde Alt-ová, z Terezína   
 
 
 
x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - 
 
VI. generace
 
Rodina č. 13
 
Albína Anežka Strašilová          
nar.  5. 2.1872 Šašovice 9               
zmř. 10.10.1951 Slavkov u Brna
 
sň. ?, Ferdinand JEDLIČKA, s. Jiřího J., hraběcího sluhy 
                           ve Višňové, a Kateřiny Merzerové,  
                           dcery pololáníka ve Višňové; 1.mž.  
                           Františka Nesvedová, z Frauendorfu 12,  
                           okr. Waidhofen a. d. Thaya, zmř. 1897;  
                           syn Josef, nar. 9. 9.1897 Budapešť,
                           zmř. 30. 6.1942 Praha, zastřelen                  
                           gestapem na střelnici v Kobylisích)
       nar. 12. 5.1866 Višňové 72
 
 
 
Rodina č. 14
 
Jindřich STRAŠIL, správce panství v Koryčanech              
nar.  9. 4.1873 Šašovice 14              
zmř.       1942?
 
sň. 26. 7.1900, mž. Olga Wranicki, dc. Pavla Vranického, c. k.   
                    poštmistra a továrníka ve Vranovské Vsi 
                    u Znojma (Frainersdorf), a Anny Schramkové, 
                    též z Frainersdorfu.

děti:

Jindřich Pavel Václav             nar. 17. 7.1901 Koryčany 68
                                  oženil se 9. 9.1938 Znojmo,                    
                                  s Marií Schmiedovou; v roce  
                                  1946 odsunut do Německa
 
 
 
Rodina č. 15
 
Rudolf Karel Josef STRAŠIL, obchodník ve Znojmě   
nar. 21.10.1875 Šašovice 14             
zmř.       1929?
 
sň. ?, mž. Anna Walski
 
 
Rodina č. 16
 
Bedřich Josef STRAŠIL, vrchní četnický strážmistr v Nových 
                       Hvězdlicích a v Bohdalicích         
nar.  8.12.1881 Višňové 11               
zmř.  5. 8.1953 Vyškov
 
sň. ?, mž. Augusta Nakládalová, dc. Raimunda N.
           nar. 28.12.1890 Ivanovice
           zmř. 30. 6.1978 Vyškov
 
děti:
 
Vladimíra               nar. 27.10.1919 Nové Hvězdlice
                             Provdala se v roce 1945 za Miloše  
                             Kejlu, původem z Lubné u Rakovníka, 
                             jinak středoškolského profesora 
                             v Ostravě, nar. 25. 4.1914 Křivoklát
 
Milan                   nar.
 
 
 
Rodina č. 17
 
František Josef STRAŠIL, správce cukrovaru ve Slavkově u Brna nar. 26. 8.1888 Višňové 11  
 
sň. 23. 5.1900 Vyškov, mž. Anděla Greplová
 
děti:
 
Jiří                    nar.   

- x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - x - x -
       

     Děti Václava Strašila a Josefy Hornekové:

1. Albína Anežka Strašilová

Narodila se dne 5. 2. 1872 v Šašovicích čp. 9, u Želetavy. Zemřela roku 10.10.1951 ve Slavkové  u Brna. Jejím manželem byl Ferdinand Jedlička, narozený 12. května 1866 ve Višňové čp. 72 (tužkou přepsáno na 70), jako syn Jiřího Jedličky, hraběcího sluhy ve Višňové, a Kateřiny Merzerové, dcery pololáníka ve Višňové. Ferdinand Jedlička patřil mezi vyhlášené a často oceňované české odborníky v oboru zahradnictví. Byl zámeckým zahradníkem nejen ve Višňové, v Jemnici, v Budapešti, v Hátvánu, ale nakonec i ve Slavkově u Brna, kde také zemřel.

Ferdinand Jedlička měl ze svého prvního manželství s Františkou roz. Nesvedovou syna Josefa (nar. 9. 9.1897 Budapeši). Koncem roku 1897 však zemřela. Albína Strašilová se stala druhou manželkou Ferdinanda Jedlička a tedy skoro od narození vychovala Ferdinandova syna Josefa.

Josef Jedlička byl během první světové války příslušníkem československých legií v Rusku. Po návratu lodí z Vladivostoku do vlasti se stal důstojníkem československé armády. Patřil k vyšším důstojníkům, byl významným spolupracovníkem sovětské vojenské rozvědky GRU na území Protektorátu Čechy a Morava. Byl rovněž významným členem brněnské lóže „Most“ svobodných zednářů. Po obsazení republiky hitlerovským Německem se zapojil do odbojové činnosti v rámci Obrany národa, kdy spolupracoval mj. se skupinou kolem tzv. „Tří králů“ v Praze, tedy Balabána, Morávka a Mašína. Popraven byl dne 30. 6.1942 na střelnici v Kobylisích.

2. Jindřich Strašil

Narodil se dne 9. 4.1874 v Šašovicích čp. 14 u Želetavy. Byl správcem panství na zámku v Koryčanech, kde také zřejmě v roce 1942 zemřel. Jeho manželkou se dne 26. 7.1900 stala Olga Wranicki, dcera Pavla Vranického, c. k. poštmistra a továrníka ve Vranovské Vsi u Znojma (Frainersdorf), a Anny Schramkové též z Frainersdorfu.

Jejich syn Jindřich Pavel Václav se narodil 17. 7.1901 v Koryčanech 68. Oženil se 9. 9.1938 ve Znojmě s Marií Schmiedovou. V roce 1946 byl patrně i s ovdovělou matkou odsunut do Německa.

3. Rudolf Karel Josef Strašil

Narodil se 21.10.1875 v Šašovicích čp. 14, u Želetavy. Byl obchodníkem ve Znojmě kde také ve věku 54 let zemřel. Oženil se 4. 7.1905 ve Znojmě s Annou Walskou (povoláníím byla pokladní), dcerou znojemského obuvníka Jana Walského a Františky Jahnové. Rudolf Strašil byl tehdy obchodvedoucím a bydlel ve Znojmě, Salisplatz 13. Jejich manželství bylo bezdětné.

4. Hermina Luitgarda Josefa Marie Strašilová

Narodila se 17. 7.1879 ve Višňové 11, zemřela dne 24. 1.1880 ve Višňové

5. Bedřich Josef Strašil                 

Narodil se 8.12.1881 ve Višňové 11. Nejdříve byl komorníkem u knížete Spiegel-Diesenberg-Hochslebena na zámku ve Višňovém, později pak sloužil u četnictva. Po vzniku Československé republiky byl vrchním četnickým strážmistrem v Nových Hvězdlicích a v Bohdalicích u Vyškova. Jeho manželkou byla Augusta roz. Nakládalová z Ivanovic u Vyškova. Z jejich manželství vzešla dcera a syn. Dcera Vladimíra (nar. 27.10.1919 Nové Hvězdlice), později provdaná za středoškolského profesora v Ostravě Miloše Kejlu, který pocházel z Křivoklátu u Rakovníka. Byla učitelkou v Ostravě. Syn Milan Strašil žil ve Vyškově. Bedřich Strašil zemřel 5. 8.1953 ve Vyškově.

6. František Josef Strašil

Narodil se 26. 8.1888 ve Višňové 11. Byl právcem cukrovaru ve Slavkově u Brna, kde také zemřel. Jeho manželkou byla Anděla roz. Greplová, nar. 23. 5.1900 ve Vyškově. Jejich syn Jiří je autorem níže uvedeného „Vzpomínání“.