Předmluva editora:
V období největšího „rozkvětu“ svého badatelského zájmu o dějiny vlastního rodu, tedy v letech 1974 – 1979 jsem téměř každoročně podnikal delší či kratší cesty po Čechách. Také v roce 1978 jsem zavítal na Rakovnicko a navštívil několik obcí, v nichž tehdy nebo v dřívějších dobách žili příslušníci rodu Kejlů. V pátek 8. září 1978 jsem se ocitl také v Rudě u Nového Strašecí, kde jsem se setkal s paní Anežkou Barochovou, rozenou Kejlovou.
Bylo to setkání v rámci mé cesty na první pohled zcela běžné a nijak se nelišilo od jiných. Vysvětlil jsem paní Barochové oč mi jde a vyzvídal po ní informace, které by mi pomohly rozšířit a doplnit rodokmen. Jaké však bylo mé překvapení, když přesně za rok mi pošta doručila od paní Barochové obálku, v níž byl ukryt linkovaný sešit v červených tuhých deskách, který byl nadepsán slovem „Deníček“. Hned jsem zvědavě v sešitu zalistoval a byl jsem zcela uchvácen. Na jedenašedesáti stranách (formátu 14,5 x 21 cm) zachytila paní Barochová své vzpomínky na rodiče, prarodiče a další příbuzné.
Když paní Barochová tuto malou rodinnou kroniku v léže roku 1979 psala, bylo jí 78 let. Pamatuji si ji jako čipernou ženu bystré mysli, s milou a usměvavou tváří. Zvláště ta mne vždy ihned upoutá, kdykoli se podívám na fotografii, kterou jsem tehdy při své návštěvě pořídil. Zdá se mi, že tato příjemná tvář dodnes odráží také stav duše paní Barochové, což obsah jejího „Deníčku“ plně potvrzuji. Z každé vzpomínky, z každé její věty jako by přímo vyvěrala dobrota, láska a životní moudrost.
Psát paměti je většinou považováno za výsadu státníků, generálů či významných umělců. Tím více je však v tomto případě nutno ocenit odvahu této prosté ženy a zvlášť vyzvednout její smysl pro zachování rodové tradice.
Bohužel jsem potom již neměl další možnost se s paní Barochovu setkat a také naše vzájemná korespondence pozvolna ustala. Takže teprve dnes (28.11.1988) jsem se dozvěděl, že paní Barochová zemřela dne 25. dubna 1987 v rakovnické nemocnici.
Vladimír Kejla, Ostrava
Život jedné větvičky rodu Kejlů
U křivoklátských lesů v Čechách leží vesnice Ruda, často též zvaná „brána do křivoklátských lesů“. Čítá necelých tisíc obyvatel. Křivoklátské panství i se zámkem na Křivoklátě bylo majetkem knížete Maxe Egona Fürstenberka se sídlem na zámku Dřevíč v lesích; pak měl zámek Dobříš, rovněž v lesích, a letní sídlo zámek v Lánech.
Do vesnice Rudy se oženil můj dědeček Václav Kejla, byl to otec mého otce. Dle křestního listu pocházel z Lubné u Rakovníka. Ještě dnes je v Lubné hostinec „U Kejlů“. Poslední Kejlovi měli prý 2 syny. Jeden z nich se stal lesním inženýrem a druhý zdědil doma statek i s hostincem a v této době se stal členem zemědělského družstva.
Můj dědeček Václav Kejla si vzal za manželku Marii Ledvinkovou z čís. 21 v Rudě, což byl panský domek pro zaměstnance u Dvora v Rudě, kde rodina Ledvinkova také pracovala. Zprvu prý tam také bydleli, ale jak měli našetřeno 100 zlatých, tak už prý babička obhlížela domky a zajímala se, kde se co prodává. Po delší době, kdy úspory zase přibyly, dozvěděla se, že je na prodej domek v Rudě č. 34. Ihned tam prý běžela a skutečně také domek koupila. Byly tam 2 velké světnice a tmavá komora. Dvorek poměrně malý a zahrádka žádná. Za tento domek zaplatili 400 zlatých, dnešní měny 800,- Kč.
V tomto domku se můj otec narodil. Předcházelo mu 7 sester a on byl osmý hoch a také poslední. Starší už sestry ho opatrovaly a vůbec to tak všade bývalo, že ty větší opatrovaly ty menší.
Tatínkův otec (můj dědeček Václav Kejla) pracoval na dráze. Dělalo se 9 hodin denně. Pak ještě doma různé práce konal, když se hlídala kráva, aby se ty děti uživily. Mého otce, jako posledního a jediného syna, měli prý oba velmi rádi. Ale když mu bylo asi 10 roků, musel prý i on po žních na panských polích trhat strniště do nůše, aby bylo co podestlat krávě. Polí neměli. Až v pozdější době jeho rodiče koupili 2 korce (strychy) pole „na dolíkách“ u Třtice a už prý to bylo snazší; byly brambory, sláma pod krávu i na řezanku, a z obilí mouka pšeničná i žitná. Z obilí zadina byla pro krmení drůbeže a husí. Ale než toto pole koupili, přinesla prý jeho mamička na zádech v nůši všecku trávu na krmení na zeleno a i seno nasušila na zimu, a to všecko sama, z lesa as ½ hodiny vzdáleného. Tatínek mně často vyprávěl, jak mu jí bývalo líto, a kde jen mohl, že jí hned pomohl.
Když tatínek dospěl 14. roku, tak ho prý mamička sama odvedla k panu mistrovi Poštovi do Lán, aby se vyučil řemeslu obuvnickému. Tam chodil tatínek z Rudy pěšky 3 roky v zimě i v létě. Po vyučení a poradě s panem mistrem se rozhodl, že půjde na vandr. Tu dobu se tak chodívalo, prý do světa na zkušenou. Tak se smluvil ještě s jedním kamarádem, kovářem, také z Rudy, a vydali se do světa. Jednoho podzimního dne vyšli s rancema na zádech, kde měli nejnutnější prádlo a šatstvo. Už za Rakovníkem poznali, jak by jim prospělo, kdyby uměli jazyk německý. Šli pěšky a druhého dne dorazili do Žatce, kde se tatínek potkal na ulici se svou sestrou Annou, která měla také muže od počestného řemesla ševcovského. Tenkrát si tak lidé nepsali jako dnes, jenom když se známý naskytl, tak po něm domů něco vzkázali a za veliké štěstí to považovali.
Za další dva dni dorazili k hranicím a přešli hranice rakousko-uherský a německý. Tenkrát legitimace, pasy a různá povolení lidé neznali a nad to jsme byli spřáteleni s Německem. To byla dohoda rakouskou-německá. V Německu prý měli vyhráno, říkával tatínek: „Kde byly na hnojišti štětiny z vypařeného prasete, tam jsme vždycky dostali 1 až 2 jitrnice a kus chleba“. Tatínek říkával, že asi na takové vandrovníky byli v Německu zvyklí. Po kratších zastávkách a za další 2 dni dorazili do Drážďan. Kamarád kovář dostal práci hned, ale otec až u druhého mistra, také týž den.
Můj otec byl v každé práci přesný, a tak prý mu druhý týden pan mistr přidal na platu a další týden zase, a bez říkání“. A tak, když pan mistr seznal jeho kvalitní práci, řekl mu, že bude dělat jen práci zakázkovou. Po tomto mistrově rozhodnutí pobyl pak v Drážďanech tři roky. Po obědě, když prý tatínek chtěl ihned pracovat, říkali mu jeho kamarádi Němci: „Držte si svou hodinu!“ To byla polední přestávka a odpočinek. Od jedné hodiny se zase začlo pracovat. Tatínek ty německé řemeslníky velmi chválil, že byli všichni upřímní a dobří lidé. Za ta tři léta se naučil mezi nimi plynně německy slovem, ovšem ne písmem.
Po třech letech, strávených v Německu, se tatínek vrátil zase domů do Čech. A tak, když přišel k panu mistrovi Poštovi do Lán, ten h ochotně přijal zase do práce, protože pan mistr dělal a obstarával všechnu obuv pro rodinu knížete Fürstenberka, kde se mluvilo v rodině výhradně jen německy. Lánský zámek byl letním sídlem knížecí rodiny. (Mimochodem řečeno, Lány byly také vedle Pražského hradu trvalým bydlištěm T. G. Masaryka, 1. presidenta naší I. republiky československé. Zde také určil pan president, aby po své smrti byl v Lánech pochován.) A tak, když otec uměl německy, mohl dělat doručovatele obuvi do zámku. Z tohoto působení vyprávěl otec veselou historku, která prý je zapsána i v historii obce Lán.
Jednoho dne přišel k panu mistrovi komorník ze zámku s přáním od paní kněžny, že by chtěla nějaké pěkné botky. Nosívaly se tehdy jen hnědé, anebo světle hnědé. Pan mistr znal její číslo nohy, a tak jedny pěkné vybral a mého otce s nimi poslal. Kněžna si je zkusila, prohlížela, na nohu se jí hodily, a tak se tovaryše ptala, kolik že mají stát. Tatínek se řídil dle mistrovy rady, a tak řekl, že deset zlatých. Paní kněžna na to: „Dost jsou mi, všechno by šlo, jenže já bych chtěla ještě něco lepšího, až jsou i dražší!“ A tak je milému tovaryši vrátila se vzkazem, že by chtěla něco fajnovějšího. Pan mistr po sdělení se zprvu zarazil, ale po vysvětlení svého věrného pomocníka mu dal do čisté nádoby asi 1 litr vlažného mléka, nepoužitý bílý čistý hadřík a tatínek musil botky natírat a střídavě leštit až do večera, prostě celý den. K večeru byly tytéž botky světlejší a pan mistr zase poslal jeho k paní kněžně. Ta po ozkoušení se ptala, zda pan mistr neříkal, jakou mají tyto cenu. A milý pan tovaryš se strojeným ostychem vyřkl, zda prý by se to nezdálo paní kněžně mnoho, ty že stojí 20 zlatých. „Ó né“, kněžna na to, „takovéto já zrovna chtěla!“ a on pelášil s veselou k panu mistrovi. Pan mistr se zasmál a ještě více si vážil těch v zámku, protože mu skýtali dobré živobytí. A tak byla spokojenosť na obou stranách.
Po dvou letech opouští tatínek Lány, a protože seznal, že mu to sedavé řemeslo nesvědčí. Přestěhoval se ku své sestře Marii Závorové do č. 34 v Rudě, kteréžto stavení koupili jeho rodiče, jako jedinému synu ho předali, ale on ho zase předal sestře Marii i s povinnostmi na čísle stávajícími k druhým sestrám. Tak tam se tedy otec usadil a začal dělat v létě v cihelně a v zimně v lese se švagrem Josefem Závorou.
To se cihly i „tašky s pupíkem“ dělaly ručně. To byly tašky na krytinu domů. To si musil každý takový cihlář navozit hlínu červenici v radvanci do jámy, polít vodou ze stávajícího rybníčku nanošenou, a druhý den bosýma nohama to stejnoměrně musel prošlapat a pak s lopatou vyhazovat na štok. Tam se pak musel každý šikovně postavit a do formy (dřevěné) hodit kus hlíny, tuto rozetřít ve formě na 2 cihly, dřívkem uhladit a odnést na plac, tam vyklopit a zase běžet zpátky ke štoku. A tak to postupovalo celý den. Tašky se sušily pod kůlnou na policích nad sebou a jak v létě profukoval teplý vítr, tyto tam pěkně oschly. Pak postavil pan stavitel Jelínek velkou kruhovou cihelnu a už se cihly ztvrdlé v této pálily. My děti jsme si tam často hrály ve středu a v sobotu, když bylo vyučování ve škole kratší. Také tam míval pan Jelínek na poli, z něhož se kopala hlína na dílo, někdy zasetý hrách. A tak, když jsme přinesly oběd, hned jsme utíkaly na pole si natrhat mladý zelený hrách. Tatínek to nemíval rád, prý to moc pošlapem, ale kdožpak by nás mohl udržet, když ten mladý hrášek chutná dětem nejvíce. Ta kruhová cihelna, kde tatínek dělával, stojí dosud pod strašeckým nádražím.
Za jeho pobytu u sestry záhy umírá jeho mamička, kterou měl otec nesmírně rád. To bylo proň velká rána“ Tatínek svou mamičku přímo zbožňoval pro její velkou dobrotu a trpělivosť. Na 8 dětí a s rodiči celkem 10 lidí vařit, prát a v bytě uklízet a mimo to mít na starosti krávu, neboť jak jinak by se bylo uživilo tolik dětí.
Mléko bylo k snídani i k večeři s kouskem chleba. K obědu prý mívali všedního dne denně bramborovou polévku a nějaké vdolky na plotně nebo v troubě pečené. Také škubánky často byly na stole a bramborová kaše. Někdy také bramborové knedlíky s cibulkou, ale ty byly často jen v zimě, kdy bylo zabité prase. V neděli byly také buchty nebo karásky.
Tatínkovy sestry, jak dorůstaly po vyjití ze školy, tak šly po většině sloužit, když se naskytla příležitostˇ místa. Skoro všechny se z těch služeb vdaly. Ani jsem je všechny neznala, jen tetu Anežku, která mně byla za kmotru, a její dceru Mařenku, která uměla přímo umělecky vyšívat; pak byly u nich ještě 2 dcery a 2 syni. Zůstala jim po tetě v Kročehlavech u Kladna vilka čp. 1144. Pak tu tetu Mařenku, co byla v Rudě, a která převzala od mého otce domek č 34 v Rudě. K té jako děti jsme rády se sestrou chodily. Pak byla teta Fanynka, která šla sloužit do Ústí nad Labem, kde se také později vdala za vrchního mistra z jedné sklářské továrny. Ta se měla ze všech děvčat nejlépe. Od továrny měli už tenkrát třípokojový byt se vším moderním příslušenstvím. Ale když Češi vyklízeli Sudety, mezi přistěhovalci do vnitrozemí jsme ji neviděli. Všichni, včetně tety Závorovic, v Rudě jsme usoudili, že se dali k Němcům. A tak pravděpodobně musili i moji bratranci do války a možná, že někde na bojišti skončili, protože jsme o nich od druhé války neslyšeli, ačkoli v I. republice na Rudu jezdili a tatínka s maminkou navštěvovali. Teta Josefa bydlela v Berouně u Příbrami; ti nás navštívili jen jednou, a to ještě za Rakouska. S těmi se otec nijak nestýkal, protože jeho švagr Osvald byl raději v hospodě, než doma. Měli domek ve Strašecí čp. 63, ale ten prodali;, odstěhovali se do Berouna a víc si k svému domku nepomohli. Tak všechny sestry dorostly, do světa se rozprchly, a víc se na Rudu nevrátily, protože skoro všechny se z těch služeb vdaly.
A zase čas plynul, zase čas kola obracel.
Tatínkovi už šlo od srpna na třicátý rok, a tak se rozhodl, že se také ožení. O mamince, která tou dobou byla ve službě v Rakovníku u řezníka Urbana, mu pověděl její bratr František Rezek, a tak 23. února 1898 byla svatba v panském domku č. 45 v Rudě.
Mamince bylo 23 roků a od 16tého roku byla po službách, z nichž si našetřila 300 zlatých. Tatínek měl z vojny a ze ševcoviny také našetřeno 300 zlatých. Měli tedy dohromady 600 zlatých. Byly to pěkné peníze do začátku.
Uložené peníze v záložně v Novém Strašecí vynášely ročně 4 % a úroky se připisovaly vždy za ½ roku. Tedy za ½ roku připsali v záložně ze 600 zlatých 12 zlatých a další půlrok se už úrokovalo 612 zlatých. To byla sazba při okamžitém vybrání peněz. Kdo je delší dobu nepotřeboval, tak je mohl dáti na roční výpověď, a to se dostalo 6 %. Tedy kdo uložil 600 zlatých na roční výpověď, měl za rok 636 zlatých. Bylo to výhodné, a tak šetrní občané byli takto povzbuzováni, aby své úspory nenechávali doma, ale aby si je uložili do záložny.
Moji rodiče, když se vzali, tak nábytek žádný nekupovali;, to měl tatínek z domova stůl, šatník, postel a různé drobnosti, a tak se zaplnila jedna světnice, najmutá v čís. 71 v Rudě. Za rok se narodil bratr Robert 23. ledna 1899, za 2 roky pak já 7. května 1901, a v roce 1902 už kupují moji rodiče stavební parcelu, a v dalším roce staví domek, v němž dosud bydlíme. V roce 1904, tedy rok po stavbě, se ještě narodila sestra Marie, 31. května 1904. To už jsme byli tři děti a více už nás nebylo.
Ačkoli tatínek říkával, že za svobodna chodil každou neděli dopoledne do Nového Strašecí do kostela a odpoledne po obědě vždy na holbičku piva. Když se oženil, tak do hospody nechodil a byl s námi jen doma. To se pracovalo i v sobotu, ale v neděli, než jsme měli pole, vždycky jen ševcoval. Spravoval všecku obuv nejen nám, ale i druzí občané přinášeli pochroumanou obuv, aby to tatínek zase uvedl do pořádku. Z tak drobných prací se daně žádné neplatily, a tak mohl každý svobodně pracovat, hlavně když něco dovedl. Tak tatínek byl prospěšný nejen nám, ale i druhým.
Tatínek dělal každou práci poctivě, lité do uznali, a tak nikdo mu nezůstal dlužen. Byl povahy veselé a často jsme se museli zasmát jeho jednání. Tu třeba přinesla některá teta z vesnice spravit obuv a říká: „Strejčku, prosím vás, kdyby to mohlo být tak do rána, aby moh´ jít zas táta do práce“. Tatínek by se byl nejraději zasmál, ale před tou tetou nechtěl. Až když odešla, tak říkal, že si lidé myslí, že nespí, anebo že spát nemusí, ale jak jen trochu mohl, vždycky jim vyhověl.
Nám v rodině vedle správek i nové botky dělal a ve stáří, když už sedával jen zamyšlený před sebe a á mu hladila ty jeho bílé vlasy a říkala mu, co se o nás nastaral a jak mi dělával ty hezké botičky-žlutičky, tak mu slze kapaly. Ó náš tatínek, to byl předobrý člověk! Každý, kdo ho blíže znal, říkával o něm, že je to anděl v lidské podobě. Za celý život jsem ho neviděla rozzlobeného, nikdy nikomu nenadával, nikdy jsme my děti nebyly od něho biti. Cokoli ale nám poručil, vždycky jsme rády poslechly a věc udělali.
Pokud jsme byly malí, maminka do práce nechodila; byla s námi doma, a tak nás 3 děti vychovávala. Hlídala 2 kozy, slepice, husy, králíky a každý rok vykrmila pěkné prase. My děvčata jsme musela chodit do panských brambor na trávu kozám a husám na bodlák. Ač byla maminka přísná a vážné povahy, nikdy jsem neviděla, že by mladší sestru bila, ani nás dva starší, dokud jsme byli malí, jak u některých dnešních maminek často vídám.
Hrávali jsme si doma a když jsme povyrostli, tak jsme rozšířili své působiště i na náves. Tam jsme si s dalšími dětmi hráli na honěnou, hádali co kdo v které ruce drží, na jména ptáků, která jsme si dali a která měli druzí uhádnout, dále také drápky. To bylo 5 kaménků asi 1 krychlový centimetr a z těch se čtyři nechaly ležet na trávníčku a pátý se vyhazoval do výše, a pak se musel jeden ze země střelhbitě chytit, než ten s výšky spadl do ručičky, a byly v ručičce dva. Jeden se odložil a zase další vyhazoval do výše a chytil se ze země druhý, a tak to postupovalo, až nebyl na zemi žádný. Ach, kde je naše zlaté dětství!
Když mi byly 4 roky, tak si pamatuji, jak šla maminka s bratrem Robertem k zápisu do školy. Venku pršelo jen se lilo a ještě dnes vidím, jak si maminka brala černý deštník, aby nezmokli. Bylo to počátkem školního roku. Ale bratr moc rád do školy nechodil, ani se rád neučil, ale když se po škole naučil řemeslu zednickému, velmi dobře jej ovládal. Kdy jiní práci neměli, jezdil denně s partou svých kamarádů až do Prahy, kde byli vítání, protože uměli dělat fasády na domy.
V roce 1907 jsem také šla do školy já. Do té doby jsem o škole nic nevěděla, a tak jsem tam první den na všecko hleděla jak s nebe spadlá. Přímo s posvátnou úctou jsem hleděla, jako bych přišla do jiného světa. Ale pan řídící učitel Karel Hluchý měl děti rád, a tak jsme se u něho zakrátko cítili jako doma. Přestože měl svých deset doma, nás ve třídě měl také rád. Paní řídící říkávala, že jejímu muži nestačí ta plná třída, a proto že jich musí mít doma ještě plno světnici. U nás v Rudě za Rakouska byla škola dvoutřídní, a tak jsme chodili do I. třídy 3 roky a do II. třídy 5 roků. Kdo mohl a učil se dobře, mohli ho dát rodiče po 5 letech v Rudě zapsat do měšťanské školy v Novém Strašecí. Takže takoví žáci vychodili 3 roky v I. třídě a 2 roky ve II. třídě. Měšťanka byla tehdy dobrovolná. Těch žáků, co chodili do Strašecí, bylo ovšem pomálu. Jen děti řídících chodily všechny do měšťanky do Nového Strašecí. Všech 6 hochů studovalo, 3 se stali rovněž učiteli, 2 byli úředníci a jeden byl členem Kmochovy kapely v Kolíně. Tuším, že hrál na basu. Miloš, učitel, musel narukovat v první mobilisaci v I. světové válce a hned v září 1914 padl v Srbsku (Jugoslávie). Pak ještě ze 4 rodin tam hoši i děvčata do té měšťanky chodili. I já bych byla také ráda šla, ale maminka říkala, že děvčata žádné školy nepotřebují, jen když umí všechno v domácnosti i na poli. To tenkrát povětšině tak na vesnici bývalo.
Když mi bylo 9 roků, přibyl na rudskou školu nový pan učitel Matěj Polach z Brna z Moravy. Ale takových učitelů je věru pomálu! Říkával, že by naučil i poloblbýho. Sám byl synem stavitele z Brna. Uměl mezi jiným také krásně malovat, a když mi jednou pomáhal dokreslit výkres, který mám dodnes schovaný, na němž panáčkoval zajíc za šťovíkem, říkala jsem mu, že bych si přála také tak umět kreslit. A on mně na to povídal, že chtěl být akademickým malířem, ale že otec mu to nedovolil a musel jít na učitele. Ale při tom měl plné oči slz. Bylo mně ho líto, ale přesto byl výborným a spravedlivým učitelem. Tento učitel mně učil do mých 14 let a když jsem se koncem června 1915 rozloučila se školou, tentýž rok v září narukoval. Byl na vojně až do konce války. Ještě dnes my staří bývalí jeho žádi na něj rádi a s vděčností vzpomínáme. Nikdy jsme ho neviděli kouřit, ale za to při zpěvu krásně hrál na housle. Do hospody nechodil, jen když musel; to když měli učitelé okresní konferenci, tak mně vždycky přinesl nějaká cukrátka.
Tito učitelovic svých dětí neměli, a tak si adoptovali děvčátko od Kladna (odkud byla paní), kteréžto holčičce zemřela maminka tatínek jí padl ve válce. Tedy úplný sirotek, a tak tato Růženka byla překřtěna na Libuši Polachovou. Dnes je dávno vdaná a snad i babičkou, a pan učitel s paní dávno zemřeli ve Slaném.
Když se s námi pan učitel po delší době lépe seznámil, udělal s námi výlet i do Prahy do cirkusu. To už mně bylo 12 roků. Pro nás děti z venkova, to byla podívaná! Dlouho jsme si pak o tom výletě vypravovaly. Ale i jinak si s námi hrával, Vodíval nás v létě do přírody k lesu na louku, a tam nás ledacos o přírodě učil. I na hry si s námi hrával. To nám dělal slepou bábu se zavázanýma očima a koho z nás chytil, tak musel říct, kdo to je. Někdy to také neuhádl a pak bylo plno smíchu a radosti. V roce 1923 byl povýšen na ředitele školy do Hradečně u Slaného. Ale o tom později.
Tak se zase žilo v míru a pokoji a zase čas kola obracel. Když mně bylo 13 roků pryč, roznesla se bleskurychle zpráva po celém mocnářství rakousko-uherském, že byli zastřeleni v Sarajevě v Srbsku (Jugoslávie) rakouský následník trůnu František Ferdinand d´Este s jeho manželkou Žofií, rozenou hraběnkou Chotkovou. To se stalo 28. června 1914. Byl toho roku zrovna svátek sv. Anny a strážník Vojtěch Libich s bubnem oznamoval všemu občanstvu, že se povolávají všichni záložníci ke svým plukům, jelikož Rakousko vypovědělo Srbsku válku. Všichni vojáci v záloze byli povoláni do 36 roků. U nás bydlel maminčin bratr Antonín s tetou a měli malého chlapce Josefa. Tak teta s pláčem začala chystat strýčkovi věci, které považovala za nezbytné. Už v úterý 28. července jsme šli všichni na nádraží k Novému Strašecí. Bylo tam mnoho i jiných vojáků v záloze a muži stáli smutní vedle žen, které plakaly. Když výpravčí stanice odpískal odjezd a vlak se hnul, bylo mnoho nářku a pláče za odjíždějícím vlakem. Ještě zároveň i dva bratři maminčini rukovali, byl to strýc Tomáš a Jan. Tak také Antonín Závora musel narukovat. Byl to tatínkův synovec od jeho sestry Marie. Zanedlouho byla mobilisační vyhláška do 42 roků. Ale že dělal tatínek v lese, tak byl od státu osvobozen, zato však musel i v létě v lese pracovat.
Jelikož byl před touto válkou mír 50 roků, státníci a diplomaté neměli zkušenost se zásobováním ve válce, a tak poslední rok války, kdy se jídlo nedostávalo, zastavili na jaře 1918 šachty a horníci a i jiní dělníci šli do velkostatků houfně rabovat brambory a obilí, nebo přímo mouku. Tou dobou já sloužila u správců Junků ve Dvoře v Rudě. U těch správců jsme o vší té bídě ničeho nevěděli. Ale na jaře roku 1918 přišly i do Rudy velké tábory dělníků povětšině z blízkých šachet. Viděla jsem z okna z patra od správců, jak jeden ukořistil z kanceláře ve dvoře pytel mouky. Druzí to viděli, a tak mu jeden pytlem zacloumal a když ho tento nepustil, tak mu ho dole rozřízl a nastavil svůj menší pytlík, aby se mu tam také trochu nasypalo. Ale jak to zpozoroval ten s tím velkým pytlem na zádech, tak začal utíkat a mouka se sypala po zemi. Bylo to všechno zmatené, beze vší organisace a pořádku, a tak se cenné potraviny znehodnotily a lidé zase neměli nic. Odpoledne přišli další lidé, protože se k nim přidali často i sedláci, kteří bídu neměli. Viděla jsem, jak starý Antonín Vybulka z čís. 17 v Rudě, přestože dost pajdal na jednu nohu, bral si také brambory ve stodole v Rudě do svého pytle. Správec Junek, když to viděl, tak mu povídá: „No, pane Vybulko, vám je toho nejvíc zapotřebí, máte všechno ze svých polí, tak co ještě chcete?“ A Vybulka zvedl lopatu a povídá: „Kuš, nebo tě dám jednu s tou lopatou!“ A pan správec šel raději pryč. Také se stalo, že šli dělníci v jedné vesnici rabovat do fary. V domnění, že mají páni faráři ve spíži jen samá vína, jeden si z jedné láhve pořádně přihnul, a pak to dlouho odležel v nemocnici. Správcům vylomili dveře do slepičárny a slepice odnesli, ba ani krůta, která seděla na vejcích neobstála a jeden ze Strašecí si ji vzal. Moc si nepopadl, protože maso z takového zvířete není nijak kvalitní. Pak se postupně správcovic dovídali od lidí, kteří jim tyto zprávy donesli, kdo, co a odkud byl, a ti nejzuřivější byli postupně zavírání. Tento rok byl smutný a každý na vesnici byl rád, když začaly žně a byla zase naděje na zlepšení poměrů.
Koncem října 1918 se náhle strhl zvonec z dolejší chodby do patra (kde měli správcovic byt) a když jsem rychle dolů volala, co se děje a kdo je tam, ozval se správec a říká, abych vyřídila paní nahoře, že máme republiku. Hbitě jsem otevřela pokoj a toto paní sdělila, načež ona zůstala velmi překvapená. Když se odpoledne všechno utišilo, tak jsme zase šli všichni po své práci.
Tou dobou byl můj bratr Robert na vojně. V prosinci téhož roku přijel z Ameriky náš první, ve své nepřítomnosti zvolený v Praze, president T. G. Masaryk, a tak můj bratr Robert také stál ve špalíru na uvítání 1. československého presidenta. Toto je zfilmováno a já sama jsem to viděla v televizi v roce 1968. Bylo všude radosti a slávy, ale na jaře 1919, kdy jsem stála na chodníku v Novém Strašecí před hostincem „U lva“ o 1. máje s několika známými lidmi a radostně hovořili o nové republice, tu k nám najednou přistoupil nějaký pán, představil se, že je profesor z Prahy a povídá: „Vy se radujete z republiky, ale tu máme jen na 20 roků jakoby půjčenou od Anglie“. Nikdo jsme tomu nechtěli věřit, ale kupodivu bylo to pravda. Přesto si všichni po válce oddychli a všichni jsme měli radost, že je po válce.
V roce 1920 6 září jsem se pak vdávala já. Můj nastávající manžel byl od vojenské povinnosti osvobozen, jelikož byl zaměstnaný na šachtě, a tak ve válce také nebyl. Narodil se ve Vašírově u Lán. V době našeho seznámení už bydleli jeho rodiče v Rynholci, kde si koupili domek. Můj manžel se jmenoval František Baroch, zaměstmaný byl na šachtě Anna-Laura u Lán, ale pro jeho pracovitosť a služné chování dostal později dekret na střelmistra. Tento důl se po druhé světové válce jmenoval „Laušman“ a nyní, než se skončilo těžení, byl přejmenován na „Důl čsl. armády“. Můj manžel se narodil 20. listopadu 1893. Od školy, kterou vychodil ještě v Lánech, pracoval v této šachtě nepřetržitě celý život, celých 40 roků. Od vzniku I. republiky byly hned výdělky zvýšené; já chodila dále ke dvoru pracovat, než se narodil syn František 5. 7.1921.
Pro ženy byla vyhlášena stejná práva jako mužům a měly právo volit do obcí i do parlamentu. Také od vzniku I. republiky byla uzákoněna 8 hodinová doba pracovní. Volby byly přímé a tajné. Ten den před volbami roznesl policajt kandidátky několika stran a druhý den se šlo do určené místnosti (obyčejně to byla škola) volit za velkou plentu, kde měl přístup pouze volič. Vpředu před plentou seděli zástupci všech politických stran. Která strana dostala nejvíc hlasů, tak ta měla naději na starostu.
V roce 1923 vyšel zákon „pozemková reforma“. Tato akce měla být odpolitizována, ale že jiných spolků v Rudě nebylo než sociálních demokratů, chopili se této akce a provedli parcelaci sami se starostou v čele. A tak někteří žadatelé, zvláště ti, kteří byli organisováni u sociálních demokratů, dostali půdy dost, někteří občané jen málo, a byli i takoví, kteří nedostali nic. Byly to vdovy po padlých ve válce a chtěly aspoň jen stavební místo na stavbu, ale ani to nedostali, ačkoli je v Rudě dosti zemědělské půdy. Maminka, jako stálý zaměstnanec dvora, dostala 160 arů a platila za 1 ar 40,- Kč.
Hned v roce 1923 postavili rodiče stodolu a já s manželem, kteří jsme také měli ušetřené peníze, jsme si koupili domek od mého bývalého pana učitele Polacha, který byl povýšen za řídícího učitele a hned se stěhoval do Hradečna do školy. Bylo to čís. 84 v Rudě. Vnitřek domku i okolí bylo krásné. Na zahrádce, asi 4 ary velké, byly 2 hrušky máslovky, 2 jablka a 2 švestky. Ostatní byly růže a spousta angreštu a revízu. Také pařeniště tam měl pan učitel. Na konci zahrádky v levém rohu stála hezká besídka s kulatým stolkem a březovou lavičkou. Tato besídka byla obrostlá divokým vínem, takže když pršelo, v ní bylo sucho. V samotném domku byly 4 místnosti, 2 pokoje a kuchyň, a jednu místnosť používal k různým pracím řemeslným. Sám zedničil, různé hůlky hobloval na plot atd., kde co bylo v domku zapotřebí. Za tento domek i se všemi poplatky jsme zaplatili 43.000,- Kč. A tak za 2 ½ roku našeho manželství jsme si koupili domek bez každé pomoci obojích rodičů.
Moji rodiče už začli hospodařit, a tak krátký čas jim jezdil manžel s kravami. Vždycky myslili, že bude doma nejmladší dcera Marie, které se v roce 1924 v únoru vdávala. Vzala si bratrance Josefa Rezka, syna od maminčina bratra. To už my jsme byli od rodičů rok pryč, a tak zase oni bydleli v domku čp. 75, ale nějak si se švagrem nerozuměli, a tak rodiče začli k nám chodit a abychom prý náš domek dali Mařce a sami abychom šli zase zpátky. Já byla vždycky tatínkova nejmilejší dcera, a tak tatínek nepřestal usilovat, abychom šli zase zpátky domů do čís. 75. Prý s jiným dítětem nebude. Doslovně tehdy řekl: „Já půjdu ke kontrachtu, ale jedině s Anežkou!“ A tak co měla maminka dělat. Ač měla nejraději nejmladší dceru Marii, musela uznat, že můj manžel za ty 2 ½ roku, co jsme u rodičů bydleli, byl jedinečně hodný a pracovitý člověk, a že bude nejlépe, když doma u rodičů budeme zase my. Tak se také stalo. 15. srpna 1925, za 1 ½ roku, jsme ten hezký domek opustili a zase se zpět odstěhovali k rodičům. Tak jsme s rodiči hospodařili. Rodiče měli upsaný výměnek, na to já moc pamatovala (co kdybych předčasně byla zemřela), tak by se byli octli jako u cizích lidí. A tak měli upsáno do obou smrtí neztenčeně užívat polovinu pozemků a louku a ze dvou krav jednu dali nám a společně jsme pole obdělávali. Na louce jsme seno také společně posekali a usušili a pak se o něj rozdělili, protože dobytek jsme si krmili každý zvlášť. A tak jsme náš pěkný domek opustili (čehož jsme později častokrát litovali, ale nikdy ne pro tatínka) a zase jsme ho museli nechat sestře Marii. Po této době už nás pan učitel Polach nikdy nenavštívil. Dodnes si myslím, že se proto na nás rozhněval, protože paní učitelová říkávala, že by ho její muž neprodal nikdy Rezkovi, jedině že nám.
V domku u tatínka v čís. 75 nebyla studna a voda se nosila v putně. Ale můj manžel neměl rád tu dřinu s vodou dobytku. Tak se rozhodl v lednu 1926, že vykope také studnu. Nejdříve byla otázka, v kterém místě. Tak já obhlídla dvorek a chtěla jsem, aby studna byla co nejblíže domu, v případě vodovodu, aby to nebylo daleko od stavení. V blízkosti stál chlívek, a tak jsme si s manželem řekli, ten že se rozbourá a na jeho místě že se vykope studna. Sjednali jsme ještě dva muže, švagra Josefa Rezka a Václava Grilla. Byli oba bez práce, a tak rádi výdělek přijali. Řekli si 3,50 Kč za hodinu, a tak 22. února jsme se dali do díla. Manžel i já jsme také na studně pracovali, ale voda se dlouho neukazovala. Až po 17tém metru začal prýštit pramen a trochu níž po letně letěla voda z hlavního pramene. Nejdříve se spustila jedna celá skruž a nad ní už byly jen dílce, které se skládaly vedle sebe vždy 5 kusů na jeden kruh. V sobotu 20. března jsme skončili. Vody bylo tři metry, ale tatínek říkal, že on by to nedělal, že je to veliký hazard kopat studnu. Ale já mu to brzy rozmluvila, že jsem byla pro to jen kvůli němu, aby se nemusil dřít do smrti s vodou, a že ji teď bude mít doma. Tou dobou již mu bylo v srpnu 58 roků.
To se takhle v sobotu 20. března 1926 skončilo a následující pátek 26. března 1926 se nám narodila dcera Slávka. To Fanoušovi bylo téhož roku 5. července 6 let. A tak i on často dělal chůvu a v kočárku vozil sestřičku. A tak děti rostly, nikdy mi nestonaly, až se do poradny vůbec nechodilo. Za rok šel syn do školy a Slávka, 2 ½ roku stará, vypozorovala kam chodí, a jednou i s košíčkem přišla za ním také do školy. Přirozeně že pan učitel poslal žáčka Františka, aby sestřičku odvedl domů.
Když začal syn chodit do školy, tak jsem ho vždy večer učila. V prvním roce školy nemohl pochopit nějakou novou látku vyučovací, ale za mého přispění a vysvětlení než se večer skončil věci jasně rozuměl a povídá: “Kdyby nám to takhle řekli, ale oni to snad sami neví“. V tom jsme ho rychle opravila říkám: „Když vás má pan učitel plnou třídu, tak do nejde, kdežto já mám doma jen tebe“. A Fanoušek se usmál, dal mi pusu a šel spát. Po pěti letech jsem ho dala zapsat do Nového Strašecí do měšťanské školy. To nejezdily autobusy, ale chodilo se pěšky z Rudy do města a on se později smával, že první rok kluci mu namleli kdy chtěli, druhý rok, že už se také pral a třetí rok už nabančil on prý zase jim. Asi blahodárně působila ta ranní půlhodinová procházka do Strašecí na čerstvém vzduchu, že mohl vyrůst a zesílit.
V roce 1932 šla také dcera Slávka do obecné školy v Rudě. Měla rovněž dobrý prospěch a měšťanská škola v Novém Strašecí se stala povinná pro všechny žáky, a tak po 5ti letech byla i ona zapsána do měšťanské školy v Novém Strašecí.
Před tím v roce 1927 kupujeme pole nad rudským mlýnem a v roce 1928 stavíme velký chlév vedle stodoly. Tak jsme tam převedli krávy, které si polepšily, z malého chléva přijít do prostorného, kde měly i vlaštovky u stropu hojnosť much, a tak i tyto byly spokojeny. Každý rok jsme prodali jeden kus hovězího dobytka, a tak dluhy, které byly v záložně ve Strašecí, dost rychle se splácely. Z průjezda v domku jsme také udělali 2 světnice, a tak máme v našem domku 2 pokoje a kuchyň a jednu místnost na prádelnu a koupelnu. Ale můj manžel po šichtě vždy jezdil s kravami, to když měl odpolední směnu, tak je měl dopoledne a odpoledne zase jezdil s kravami tatínek s maminkou.
My v rodině ani rodiče nikdy nestonali, a tak děti měšťanskou školu vychodily, syn se šel učit po měšťance automechanikem a poté byl přijmut v roce 1939 na Vyšší státní průmyslovou školu strojnickou v Kladně.
Po dvou letech, v roce 1941 v druhé půli června, vyšlehl první výstřel z německé armády v Polsku a po 18ti dnech měli Němci v moci Polsko. Pak postupovali Němci do Ruska. Když byli až někde u Moskvy, tak Stalin prosil evropské státy o pomoc. Této hrůzy válečné nás ušetřil náš president dr. Edvard Beneš svým moudrým státnickým řešením, kdy řekl doslovně našim generálům: „Já nejsem jen presidentem republiky, ale já jsem také nejvyšší velitel armády, a já nedám rozkaz k válce, protože by to bylo, jako bych vedl český národ na jatka!“ Ještě v těchto dnech jsme slyšeli v rozhlase po drátě, že v Polsku přišlo o život 6,380.000 lidí. A Polsko je stát se 48,000.000 lidí. A nás bylo 10 milionů. Protože Slováci už před tím se také od nás odtrhli a byli dříve s Němci než by. A tak ať píše či mluví kdokoli co jiného, tak vědomě lže. V této válce v zahraničí byli také sestřeleni s letadlem 2 vnuci našeho 1. pana presidenta T. G. Masaryka a přišli o život. I mnoho jiných v zahraničí přišlo o život, ale doma Čechové do války nebyli zataženi, a tak muži chodili do práce a žili jsme si bez těch hrůz válečných. Ale jak šli na pomoc západní státy Rusku, tak Němci museli svoji armádu roztříštit, a tak se jejich výpady oslabily. Asi v půli války nastal obrat.
Měla jsem ze všeho nějaký strach, ale tu najednou se mi zdál sen „z pátku na sobotu“. Viděla jsem na stěně velkou mapu Evropy, tak jak jsem ji vídala ve škole. U mapy stálo mnoho pánů v cylindrech na hlavách a jeden nejblíž mapy stále na ní jezdil s rákoskou a něco tam stále ukazoval, že se najednou obrátil a povídá po česku: „Tak se páni podívejte, jak bude vypadat Evropa po válce“. A rákoskou jel od shora přes Německo v půli Berlína a dodal, když ukázal vpravo a západní mocnosti mu zůstaly vlevo, a při tom řekl: „Tak tohle připadne k Východu a toto k Západu“. Nejdříve ukázal směrem vpravo a západní mocnosti byly vlevo. Víc neřekl a sen se ztratil. Ráno druhého dne jsem si jasně uvědomila, že Německo v Evropě nebude. To bylo těsně po smrti Heydricha, kdy mnoho Čechů ztratilo tou dobou život. To před tím se mně už více snů zdálo „z pátku na sobotu“. A vždycky se mě to v sobotu vyplnilo. Toto byl sen, který ukazoval, jak se dělí státníci a diplomaté o národy, protože válka, říkával můj otec, že je jen boj o světové trhy. Prý je to jen změna vlád, ale dělníkům, že jejich práci nikdo nevezme. Každá vláda potřebuje dělníky, řemeslníky a kulturní pracovníky. To co je dnes, to posoudí jednou také historie.
Na mne došel dopis za okupace na četnickou stanici v Rudě od Václava Klejny v Rudě, bývalého komunisty před rokem 1933 (asi chtěl mít alibi, že už komunistou není), že chodím poslouchat cizí rozhlas, za což byl trest smrti. Četníci však udání spálili, jen mě to řekli s poučením, abych prý nikomu nevěřila. A přitom měl velitel stanice v Rudě za manželku Němku!
Nelze nevzpomenout, jak můj syn František jezdil do kladenské průmyslovky od roku 1939, ale po dvou letech, roku 1941, na můj osobní zásah, musel školu opustit a přijmout místo kontrolora v Poldině huti v Kladně. Předvídala jsem tehdy, že Kladno má horkou půdu, že se tam může něco stát a pak že všechny zavřou. To se také stalo. Téhož roku 5. října už školu zavřeli, celý učitelský sbor i většinu žáků odvezli do Terezína, kde jich mnoho zůstalo. Stali se obětí ne vlastence, ale lehkomyslného dobrodruha Jana Smudka. Co tomu předcházelo? Student průmyslovky Jan Smudek zastřelil německého vojáka proto, že chodil s českým děvčetem. My Češi zprvu myslili, že Němci tam tu mrtvolu přivezli, ale pak jsme se dozvěděli, že skutečně český student toho vojáka zastřelil. Byla vypsána velká cena na dopadení vraha, ale občané ho skrývali a Smudek prchal směrem k Rusku. Tam hned sestavili a natočili film „Nepolapitelný Janko“. Po válce se vrátil se Svobodovou armádou, ale něco prý čachroval s Němci a byl prý potrestán. Tato vražda na německém vojáku způsobila, že bylo v Kladně vyhlášeno stanné právo a zavřena průmyslovka. Můj syn tomu ušel právě tou mou jasnozřivostí a tak byl u nás v rodině klid.
A zase se stejným tempem pracovalo, a zase roku 1941 jsem dala zapsat dceru do Rodinné školy do Kladna. Postupně se začaly některé školy zavírat, a tak za rok došlo i na kladenskou rodinku. Ale já šla poprosit na šachtu pana ing. Horského, kde muž pracoval, zda by nemohl dceru nějak zaměstnat, protože už tam byly 2 studentky schované. Byl velmi laskavý a ochotný k nějaké práci dceru přijmout. Měl také dceru Stanislavu, jejíž fotografii měl na psacím stole a mně ji hned také s ochotou ukazoval. A tak dcera chodila na šachtu, kde byl její otec zaměstnán. Ten tam měl dobrý zvuk, jelikož to bylo jeho první a poslední zaměstnání až do pense. Byl tam zaměstnán přes 40 roků. Syn jezdil vlakem stále do Kladna do Poldiny huti.
Všude už tou dobou se projevoval nedostatek potravin a oděvů. My jsme však bídu nepocítili. Těsně před válkou jsem prodala 2 stavení místa z pole, které jsem dostala věnem a jednu krávu a jalovici, a za všechny peníze 16.000,- Kč jsem nakoupila obuv, cíchy, látky na šaty a kabáty. Mému muži bylo divné, že jsem tolik peněz utratila, tak mně hrozil, že mně asi peníze dávat nebude, když prý je umím tak rozhazovat. S velkou dávkou výřečnosti jsem mu musela vysvětlovat, že peníze mít budeme, ale věci že pak ve válce nejsou. Jen nerad mě věřil, ale předposlední a poslední rok války mě říkal: „Lidé bědují, že nemají co na sebe, ale my o bídě nic nevíme; jak jsi to věděla, že to tak bude?“ A já na to mu říkám: „Vždycky vím, že život je škola, a tak vím, jak to bylo v první světové válce, peníze byly, ale oděvy i z papíru tkané a ještě nedostatek.“
Za ta léta válečná byly předepsány od státu i kontingentní dodávky, ale vždycky pro nás ještě potraviny zbyly. Každé hospodářství mělo ponecháno právo zabít si jedno prase a obilí na chleba, a mlynář Jánský mimo to byl vždycky ochotný semlít sedlákům a domkářům něco navíc, na černo. A tak v tom stavu válečném přeci jen se žilo hůře než v míru. A já, když viděla jak tatínek s maminkou stárnou, nebývalo mně hezky u srdce. Tatínek dávno v lese nedělal a byl jen s maminkou doma a hospodařili. A hospodařili věru dobře! Tatínek byl skromný a maminka byla šetrná a výborná hospodyně a kuchařka. A tak když mi jeden známý vyprávěl, že říkal tatínkovi: „Jak můžete být živi, pane Kejla, na těch 120,- Kč pense měsíčně?“ A tatínek prý odpověděl: „Dobře. Máma střádá peníze.“ „A jak to děláte“, říkal ten známý. A tatínek odpověděl: „Máme krávu, máma prodává mléko, zjara koupí 2 prasátka, jedno, když vyroste, prodá, a druhý si zabíme a vajíčka od slepic taky nespotřebujem. Na maso jsou na podzim králíci na zabití, husy se vykrmí a několik kohoutků, hlídaných od jara.“
Mimo to objevil odněkud zdaleka sem přišedší obchodník pan Blažek ve zdejších lesích trávu vhodnou na výplně matrací. Já jsem se mu často smála, že by mu měla Ruda postavit pomník, protože jeho zásluhou přišly mezi rudské lidi statisíce. To byla asi ½ metru dlouhá tráva. Tatínek ji jeden den posekal a maminka ji druhý den shrabala do kopek a za 1 q bylo 50,- Kč. Moji rodiče, ač byli přeci jen už poměrně staří, měli z těch dob válečných tímto způsobem našetřeno 30.000,- Kč. Mně ovšem ta dřina mých rodičů milá nebyla a často jsem jim říkala, na co šetří, my děti že jsme dospělí, a tak že se všichni dobře uživíme a oni že si mají odpočinout.
A tak jsme šťastně válku přežili. Češi do války povoláni nebyli, každý chodil do práce jako v míru, a tak nikdo nemusel z naší vesnice o život přijít.
Ale přesto se našli různí patolízalové, chtějící se zalíbit vládnoucím osobám, a tak byl v roce 1942 popraven ing. František Frolík, který byl majitelem dvora v Rudě, a na něhož svědčil starosta obce Rudy Josef Grill, že je k dodávkám státu moc zdrženlivý.
Dále Josef Hrudka ze šachty, kde si členové závodní rady zadrželi měsíční dávku potravin pro horníky a byl označen za spoluviníka, jelikož mu také z toho díl dali a on je nechal volně projít vrátnicí, kde byl vrátným. Tak jednoho odpoledne přijelo pro něho Gestapo (můj manžel měl právě odpolední směnu a na place slyšel, jak dělníci křičeli za autem s Němci“ „Zastřelte ho, lumpa!“) Ale on už byl z ranní šichty doma, tak pro něho jeli na Rudu a odvezli ho autem a za 14 dní přišlo na obec Rudu oznámení, že zemřel. Toto jsem četla na obci. Udání na Josefa Hrudku učinili horníci, kteří měli na fasované potraviny nárok.
A třetí je u nás v Rudě na pomníku padlých Václav Linc. Byl ještě s jedním mladíkem zaměstnán v Beránkově tržnici v Praze. Poslouchali spolu zahraniční rozhlas, za což byl trest smrti. Jednou ve své osobní falši mu prý ten druhý kamarád něco řekl a Venca mu prý pohrozil, že ho udá. Kamarád, když prý poznal jeho zrádnou povahu, tak nemeškal a hned šel udat Vencu. Okamžitě přijela německá policie a milý Venca za 14 dní nebyl na světě.
A tak na pomníku padlých v Rudě jsou tři Češi, ale všichni tři na udání Čechů. Ale na pomníku stojí, že jsou to oběti fašismu.
Ale od roku 1942 jsem se často zahleděla na tatínka, jak nám schází a že nemá tu veselou letoru jako míval. Ten rok bylo sucho, a tak tatínek na podzim jezdil do lesa s trakařem pro starou suchou trávu na podestlání krávě. Jednou v sobotu jel dvakrát, ale to už asi bylo pro něho moc, a tak večer, když se vykoupal, přiběhla maminka pro mne a na její ustrašené řeči jsem poznala, že se něco stalo. Tatínek seděl u stolu a z úst mu tekla krev, tak si pamatuji, jak měl zakrvácené vpředu to bílé triko. Hned jsme ho omyly a daly dozadu na krk šátek ve studené vodě namočený a krev s za chvíli zastavila. Usoudily jsme s maminkou, že byl přemožený tou dvojí jízdou do lesa. Druhý den byla neděle, a tak si zase odpočinul a bylo zdánlivě dobře. Ale to dřívější veselí už se mu nevrátilo. Sedával často a se smutným pohledem hleděl před sebe, a když jsem s ho ptávala, zda ho něco neboli, tak jen hlavou zavrtěl.
Také s radostí vítal konec války na jaře roku 1945, ale stále byl posmutnělý a už neměl tu jiskru života, co míval. V úterý večer 6. listopadu 1945 si vzpomněla maminka, že zapomněli vzít z chléva lampičku, s kterou si tam svítili, a prý by to do rána zvlhlo. A tak tatínek tam pro ni šel a s lampičkou se na zpáteční cestě nějak zamotal a klesl na bráh dříví a píchl se o hřebík do pravé ruky do zápěstí, do hlavní tepny. A maminka zase pro mne přiběhla, abych šla k tátovi, že se poranil. Přišla jsem do jejich světnice, kde jsem viděla, jak tatínek stojí u kamen nad truhlíkem na uhlí, drží si ruku a jako rudá šňůra tekla mu na uhlí krev. Ve mně projela jiskra tatínkových slov, kdy vždycky říkal, že krev je život. A já pojednou viděla, jak ten život mu ubíhá právě tou krví. Ale v tom přišla sestra Marie a že je pan doktor Hrdý u paní Kouskové v ulici. Tak hned pro něho běžela, pan doktor přišel, zabalil korunu (platidlo) do bílého hadříku a ruku rovněž zavázal, a tak krev zastavil.
Ale ve středu (druhý den), kdy ležel po obědě na otomanu, který byl podél zdi, slyšela maminka, jak tatínek chroptí. Hned ho vzbudila a ta otomanem viděla kaluž krve. Další den ve čtvrtek šel ještě do Nového Strašecí pěšky k panu doktoru. Myslili jsme všichni, že bude zase dobře. Ale tatínek ležet nevydržel, a tak v neděli 11. listopadu šel manžel zase do Strašecí pro pana doktora. Pan doktor přijel a já se ho ptala, zda bych mu já nemohla dát krev, když mu jí tolik ušlo. Ale to jsem si dala. Pan doktor říkal: „Jednak by ho vaše mladá krev utloukla a za druhé poděkujte Pánu Bohu, že tu máte otce tak dlouho a nevzpírejte se přírodě!“ V pondělí a v úterý nebylo mu lépe a v úterý k půlnoci mne maminka volala (já jsem tam u maminky spala na otomanu), že tatínek nějak chroptí. Tak jsem vstala, šla k tatínkovi, a on měl ležet pravou ruku podél těla a na prostěradle v důlku byl malý rybníček krve. Maminka, chudák, byla nešťastná, a tak ji napadlo, abych šla pro Karla Rezka, to je můj bratranec a maminčin synovec. A tak v půl druhé v noci jsem šla k Rezkovům. Tma byla jak v pytli a já tam trefila jen proto, že silnici dobře znám. Je to vzdálenosť ¼ hodiny, ale mně to trvalo déle. Také jsem nijak hřmotně netloukla na okno, a tak trvalo hezkou chvíli než jsem je vzbudila, a Karel se oblékl a šli jsme. Přišli jsme v ½ 3. hodině k nám a Karel podložil ještě více tatínkovi hlavu a seděl u něho. Po třetí hodině měl ještě tatínek dobrou paměť a náhle se posadil, levou rukou si porovnával na nohou peřinu a povídá: „Konec, už je konec!“, to byla jeho poslední slova. A pak mu hlava klesla na polštář, který mu pod hlavou zezadu držel Karel. Tak jsme za chvíli tatínka omyli od krve, oblékli do jeho svatebních šatů a uložili s Karlem na lavici. Karel neodešel dříve, až bylo všechno hotovo, a maminka šla spát do našeho bytu. U tatínka jsme ještě otevřeli okno, aby duše měla volnosť k odletu.
Takové byly poslední chvíle života mého drahého otce. 14. listopadu to bude 34 roků. 17. listopadu měl pak pohřeb. Mnoho lidí přišlo tatínka vyprovodit na jeho poslední cestu na rudský hřbitov do naší hrobky. Leží od vchodu hřbitova po levé straně v druhé řadě. Tak skončil život jednoho z našich českých lidí, velikého duchem a dobrého srdcem, který snad jediný mně na tomto světě rozuměl, nikdy na mne neštval, ale vždycky se mne před nespravedlivými útoky zastal, a proto já na něho denně vzpomínám. Mně neumřel!
Maminka, když osaměla, tak krávu prodala a různé věci z hospodářství a nechala si jen kozu a slepice. Ale i to brzy zlikvidovala, protože chtěla být u vnučky Slávky (naší dcery), která se příští rok 1946 vdala, a jelikož můj zeť sloužil u Sboru národní bezpečnosti, musil sloužit tam, kam byl přikázán. Maminka byla stále s námi, až i jí se naplnil čas zde na Zemi jí vyměřený k jejímu pobytu. A aniž by stonala, jen tak chřadla a za necelých deset let šla za tatínkem. Dvanáctého února 1955 odpoledne se shýbala pro vlásenku, která jí z ruky vypadla na podlahu, a více nevstala. Uložili jsme ji s manželem do postele a tentýž den do půlnoci zemřela. Přála si být pochována po smrti s tatínkem, a tak jsme ji za necelých 10 let k tatínkovi pochovali. V hlavách pomníku je připevněna deska s nápisem:
Josef Kejla
- 8.1868 +14.11.1945
pod ním nápis
Marie Kejlová
- 5.1875 +12. 2.1955
Bratr Robert se také oženil v roce 1923, ale zůstal bezdětný a často se smával, že rodina Kejlova vymře po šavli. V roce 1963 v březnu zemřel tragickou smrtí.
Sestra Marie měla 2 syny, ale ty životní vítr zanesl do Žatce, a tam žijí oba se svými rodinami.
Můj manžel zemřel 18. listopadu 1865. V úmrtním listě má napsáno, že zemřel na novotvar v žaludku. A tak za měsíc to bude 14 roků, co jsem vdovou.
A tak už i já jen čekám, kdy přijde pro mne ta zubatá s kosou, abych i já se rozloučila slovy Sládkovými se životem:
Po radosti, po žalosti,
odcházím dnes do věčnosti,
co jsem mohla jsem vám dala,
svoje srdce, vychování a
teď dál, ať Bůh vás chrání!