Informaci o dosud nejstarším Kejlovi přináší známý rakovnický historik v knize „Rakovník XIX. Století“, vydané v roce 1931. Toto příjmení je zde na stranách 45 a 46 zmíněno hned třikrát, a to v souvislosti s opravou, resp. přístavbou městské brány, zvané Lubenská, která se uskutečnila roku 1575.
Podle účetních register z té doby vytvořil Renner dokonalý popis (ovšem se silnými výhradami) Lubenské brány a její přístavby:
„Tato registra jsou dosti výmluvna. Dovídáme se z nich, že Lubenská brána nebyla příliš vysoká, a proto došlo k jejímu zvýšení. Byl to nevysoký massivní hranol s klenutým podjezdem, nad nímž byla světnice pro branného. Byla vystavěna z lomového kamene. Rohy a ostění vrat byly z tesaných kamenů. V účtech za opravu brány se mluví často o výměně zvětralých kvádrů při veřejích brány a rohových kvádrů, které sem byly dováženy z Přílep. Rovněž tak se mluví o opravě klenby ve bráně. Nebyla omítnuta, jako nejsou omítnuty brána Pražská a Vysoká.
Před branou byl příkop, přes který byl padací most. Pro most, který býval na větším díle spuštěn, jsou nad podjezdem na pozdější obrazích patrny otvory, v nichž bývaly kladky, po kterých běžel provaz nebo řetěz, na němž byl most zavěšen. V pokojných dobách stačil k zamezení vstupu a vjezdu na most i do brány dubový ´šraňk´, jaké byly donedávna na silnicích, kde bývala mýta. Na noc a za nepokojných dob bývala brána uzavírána železnou mříží na vnější straně města (za městem). Nad vytaženou mříží byla k její ochraně přidělána ochranná stříška (kavřinec-kabřinec). Výška brány byla as dvojnásobná výška mříže, dvojnásobná to výška dobře naloženého vozu, kterým bylo možno branou projeti.“
„Světnice branného byla neveliká. Byla v ní dvě okénka a kachlová kamna, od nichž byl vyveden komín nad střechu brány. Střecha byla stanová, pokrytá šindelem, jako byl tehdy kryt všech staveb. Krov střechy byl posazen na trámoví, jehož břevna daleko přečnívala zdivo brány. Na těchto přečnívajících trámcích /karolcích-krakorcích) byla sdělána obruba z tesaného dříví – ochoz, pavlač. Na hřebeni střechy se tyčily dvě dřevěné makovice.
Všecek dřevěný svršek Lubenské brány velice trpěl a vyžadoval neustálých oprav. Vedle toho se ukázalo, že brána při neveliké výšce nestačila, aby se s ochozu brány dobře přehlédlo město a jeho okolí. Snad i vystrojení brány se ukázalo příliš chudičké proti ostatním branám a proto se odhodlali Rakovniční k přestavbě brány. Zvýšili ji, pokryli prejzy a střechu pěkně ozdobili. Nejdříve opatřili a svezli vše, čeho bylo potřebí k přístavbě brány.“ˇ
Následně autor popisuje shromážděný materiál a jeho ceny. Pak pokračuje:
„Když byl opatřen nejnutnější materiál, přikrčilo se k stavbě. Nejprve byl shozen starý krov a pobořeny obruby. Když to učiněno, dal se do práce Vlach mistr Antonio, jemuž byla dána od práce 31 kopa (grošů)… ´Kozly´, potřebné k lešení při zednické práci, dělal mistr Kejla, který také roubil krov….Při početí každé větší práce se platívalo mistrům ´základné´. Kejlovi bylo dáno základného 8 grošů. V pondělí po sv. Janu Křtiteli bylo taženo nahoru roubené dříví k novému krovu. Při tažení dříví a sbíjení nového krovu pomáhali nádeníci, jimž bylo placeno p 7 groších. Vodoušovi bylo dáno za 2 kopy a 4 lati 3 kopy,, 30 grošů a 5 denárů; mistr Kejla pobil jimi krov. Od roubení krovu a postavení, polatování i od roubení uvnitř hranice bylo mu dáno 23 kop a 30 grošů.
Jak bylo zmíněno v úvodu, sepsal Jan Renner tento svůj text podle sešitu, který tehdy byl uložen „v městském archivě“, nyní ve Státním okresním archivu v Rakovníku. Sešit o šesti listech je nazván „Registra nákladu na Bránu Lubenskou, kterýž prve nižší byla toliko po ten kavřinec, kterej strojen k mříži k zapouštění vrat za městem, kteráž ani vápnem ovržena nebyla, na níž byl krov šindelný o svou makovicech tak vysoký, jako nyní tento cihelný, a pod krovem byla obrúba z tesaného dříví, všudy vůkol na krakolcích.“ Tato registra sepsali úředníci Jan Cvrček z Gryllova a Martin Divůček v roce 1575.
Všimněme si nyní těch částí v originálu účetních Register, které by se měly vztahovat k tesaři Kejlovi.
Pravděpodobně na tomto místě měla být, podle Rennera, zmíněna výplata 8 grošů jako „základné“, které mělo být Kejlovi vyplaceno „při početí každé větší práce“, byť ten zde není jmenován. Renner tento řádek zcela chybně přečetl, když má správně znít: „Za kladení krovu“. Otázkou je, zda těch 8 grošů bylo vyplaceno právě Kejlovi.
„Za kladení krovu…..8 grošů“
Tento zápis v Registrech je překvapivý tím, že oproti Rennerovu tištěnému textu obsahuje i Kejlovo křestní jméno. Nebylo mu vyplaceno „23 kop a 30 grošů“, jak píše Renner, ale jen 12 grošů a 6 denárů, když původně zapsaná částka 30 grošů byla přeškrtnuta.
O několik řádků níže se nachází ještě tato zmínka:
Z dnešního hlediska za velmi překvapivé můžeme považovat výskyt židovsky znějícího křestního jména „Izrael“ v Rakovníku koncem 16. století. Z textu v Registrech je jasné, že tento Kejla byl řemeslníkem, tesařem. V té době by bylo naprosto nemyslitelné, aby osoba židovského původu mohla vykonávat jakékoli řemeslo, neboť to bylo tehdy Židům zakázáno. Zcela určitě by to nedovolil ani cech tesařů, byl-li v Rakovníku takový. Také třeba konvertita by v té době nebyl zrovna přijatelný.
V období církevní reformace v druhé polovině 16. století nebylo však nezvyklé používání starozákonních křestních jmen. Jeden z takových příkladů můžeme nalézt v Soupise poddaných podle víry z roku 1651 pro Berounsko (SÚA Praha 1995, str. 258). Zde v obci Kublov na panství Točník je zapsán třicetiletý podruh Izrahel N., nekatolík, s matkou Markytou, a s manželkou Zuzanou.
Izrael Kejla nebo jeho rodiče tak mohli patřit mezi utrakvisty nebo členy Jednoty bratrské.
Vzhledem k nálezu „nových“ Kejlů by bylo na tomto místě vhodné znovu se vrátit k úvahám o původu rodu Kejlů.
- Roku 1575 se na opravě Lubenské brány v Rakovníku podílel tesař Izrael Kejla.
- V roce 1606 prodává Kašpar Kejla svůj grunt v obci Černá Hať, nedaleko Manětína, severně od Plzně. Zemřel patrně v roce 1613 neb 1614.
- Koncem října roku 1628 se v Šanově u Rakovníka Matěji Kejlovi a jeho ženě Anně narodil syn Václav. Podle soupisu poddaných podle víry se Matěj Kejla mohl narodil kolem roku 1600.
- V letech 1626 – 1631 se v Litoměřicích na předměstí zvaném Za dlouhou branou narodily tři děti formanovi Jiřímu Kejlovi a jeho manželce Barboře.
- V roce 1648 se v Rakovníku oženil služebný pacholek u pana Mikuláše Puby z Rakovníka Martin Kejla s Rozinou, dcerou lubenského rychtáře Matěje Petra, zvaného Kremr. Martin Kejla je v dalších matričních zápisech o narození dětí je uváděn nejen jako Martin Rychtář, ale i jako Martin Litoměřický. Když Martin Kejla roku 1656 převzal rychtu v Lubné od svého tchána, je v gruntovní knize uvedeno, že byl rozený z královského svobodného města Litoměřic. Podle Soupisu poddaných podle víry se Martin Kejla někdy narodil kolem roku 1624.
Odstavce 4 a 5 je vlastně možno sloučit, neboť Martin Kejla byl s největší pravděpodobností synem Jiříka Kejly, formana z Litoměřic (jiná rodiny toho jména se v Litoměřicích nevyskytuje). V listopadu roku 1631 obsadily Litoměřice dvě armády saských kurfiřtů, kdy byl spálen jediný most přes Labe a vypálena všechna předměstí, včetně toho Za dlouhou branou. Jiří Kejla zřejmě stihl včas naložit manželku s dětmi na vůz a vrátil se tam, odkud asi přišel, tedy na Rakovnicko.
V několika zápisech v litoměřických městských knihách je k roku 1604 zmíněn litoměřický měšťan Michal Hon, jinak Doneš Plavec, že si půjčil 350 kop míšeňských od jakéhosi Jiříka KAYLICHA, měštěnína z Drážďan v Sasku. Zanedlouho tento Michal KHAYLICH potvrzuje Michalu Plavci prodloužení lhůty ke splacení dluhu do roku 1607. I dnes žijí v Drážďanech rodiny s příjmením Kaylich. Podoba příjmení mohla vzbuzovat naději na nějakou rodovou spojitost. Pro tuto domněnku se však nepodařilo nalézt žádný důkaz a vzhledem k dalším výskytům starších Kejlů na Rakovnicku je nutno úvahy o jejich původu směrovat právě tam.
Matěj Kejla ze Šanova, uvedený zde ve 3. odstavci, by podle věku mohl být na úrovni Jiřího Kejly z Litoměřic. Kdyby se řeklo bratr nebo bratranec, byla by to úvaha příliš silná a ničím nepodložená. Mezi Kejly v Šanově a v Lubné v polovině 17. století, a také ani později, nebyl nalezen žádný doložitelný kontakt, např. ve formě účasti na křtu dětí, na svatbách nebo v souvislosti s nějakými majetkovými pohyby.
V souvislosti s nálezy „nových“ Kejlů by bylo možno oživit úvahy o souvislosti příjmení Kejla s příjmením „Keil“ nebo „Keiler“. Německé slovo „Keil“ se dá přeložit jako „klín“, slovo „Keiler“ jako „klínař“ nebo „šípař“, což by mělo označovalo člověka, vyrábějícího klíny nebo šípy. Jeden starý lesnický německý slovník slovem „Keiler“ označuje divokého kance, kterému z huby vyčnívají velké klínovité kelcáky. Chtěl-li německy mluvící člověk v čistě českém prostředí vyslovit příjmení „Keiler“, pak mohlo toto příjmení znít jako „kajla – kejla“.
Zajímavé ale je, že v Rakovníku se kolem roku 1650 vyskytovaly dvě rodiny, které nesly příjmení „Keiler“ (resp. Kheyler, Kheiler) a „Kheller“ (nebo Keller). Obě příjmení se také někdy psala jako „Khelle“. Pozoruhodné také je, že otcové obou rodin nesli křesní jméno Jiří. V obou případech však nebyla prokázána jakákoli souvislost s rodinou Jiřího Kejly v Litoměřicích nebo s rodinou jeho syna Martina Kejly v Lubné.
Zápis z 15. 8.1652 o pokřtění Bartoloměje, syna Jana Knora z Lubné a jeho ženy Anny. Jako první z kmotrů je uveden Jiří Kheyler.