Všichni Kejlové, co jich po Česku a různě po světě je, pocházejí ze dvou rodů. První zmínky jsou přibližně ze stejné doby v obcích nedaleko Rakovníka, které jsou od sebe vzdáleny snad jen 8 kilometrů vzdušnou čárou. Ovšem nebyla nalezena žádná zpráva, že by mezi těmito rodinami byl nějaký vztah, např. třeba jako kmotři při křtu dětí nebo svědci na svatbách. Prostě nic, žádný prokázaný kontakt.
Kejlové v Šanově u Rakovníka
Nejstarší zpráva je o rodině Matěje Kejly, který měl chalupu v Šanově. Tomu se zde s manželkou Annou v roce 1628 narodilo, resp. bylo pokřtěno dítě jménem Václav. Sám Matěj Kejla se mohl narodit přibližně v letech 1600 – 1605. Jeho potomci se nejdříve „posunuli“ do sousedních obcí – do vsi okolo hradu Krakovec, do Krakova, Petrovic, Modřejovic, poději, počátkem 19. století, do Velvar, do Veltrus, odtud pak do Valtic a na jižní Moravu, další do Kladna, Slaného a samozřejmě také do Prahy.
Podrobněji:
0000 Matěj KEJLA v Šanově
První zmínka o Matěji Kejlovi pochází z nejstarší matriky města Rakovníka, která začíná rokem 1628 a která obsahuje také zápisy z obcí v širokém okolí. Dne 24. září 1628 („v 14. neděli po sv. Trojici“) bylo v Šanově nedaleko Rakovníka pokřtěno dítě jménem Václav, které se narodilo Matěji Kejlovi a jeho manželce Anně.
Matěj Kejla sám se mohl narodit někdy koncem roku 1600. V „Soupise poddaných podle víry“ z roku 1651 je Matěj Kejla zapsán jako chalupník v Šanově, jemuž bylo údajně 40 let. Vzhledem k tomu, že v tehdejší době údaje o věku osob nebývaly nijak přesné, můžeme s klidným svědomím předpokládat, že Matěj Kejla byl o něco starší – ca. o 5 – 10 let. Spolu s ním je v tomto „Soupise“ uvedena také Matějova dcera Marie ve věku 10 let, manželka však nikoli.
Děti Matěje Kejly:
RS – 0771 Václav nar. 29. 9.1628 Šanov zmř. 26.11.1703 Šanov
RS – 0773 Matěj nar. 1630? zmř. 1660?
RS – 1187 Jiří nar. 1635? zmř. 1702?
RS – 0891 Marie nar. 1639?
RS – 0892 Anna nar. 20. 2.1641 Šanov
RS – 1119 Pavel nar. 1647? zmř. 23. 2.1730 Modřejovice
RS – 1400 Jan nar. 1648? zmř. 9. 5.1719 Krakov
Další zprávu o Matěji Kejlovi ze Šanova podává Václav Kočka ve svých „Dějinách Rakovnicka“ (Rakovník 1936). Uvádí zde popis osedlých v Šanově z let 1651 – 1700 a cituje nové knihy Jana Floriana Permana, důchodního panství Petrovice. Kolem roku 1651 měl Matěj Kejla vlastnit v Šanově grunt se 43 strychy pole, „syn Jiřík utekl“. V roce 1688 vlastnil tento grunt už Pavel Zink. Při tomto gruntě byla jedna zádušní kráva.
Kejlové v Lubné u Rakovníka
V Lubné u Rakovníka se objevil Martin Kejla coby „služebný pacholek pana Mikuláše Půby“ v Rakovníku v roce 1648, když se oženil s Rozinou, dcerou zdejšího rychtáře Matěje Petra a jeho manželky Marianny. Podle smlouvy z roku 1654 převzal Martin Kejla grunt v Lubné od svého tchána v roce 1656 a stal se tak zároveň rychtářem.
Ve svatebním zápise v roce 1648 a při narození prvního dítěte v roce 1650 je Martinovo příjmení uvedeno jako „Khelle“. Častěji je však Martin Kejla v matrice uváděn buď jako „Martin Litoměřický“ nebo jako „Martin Rychtář“. Také jeho manželka byla zapisována pod přezdívkou, např. v roce 1653 jako „Rozina Litoměřická“.
Podezření, že místo, odkud Martin Kejla přišel do Lubné, jsou Litoměřice, se potvrdilo v zápisu smlouvy v gruntovní knize z roku 1648, kde se píše, že Martin Kejla „jsouce rodilý z královského svobodného města Litoměřic, JMC panu hejtmanu (Gallidesovi) rukou dáním poddanost a pravé člověčenství slíbil“.
V Lubné pak Kejlové byli dědičnými rychtáři a majiteli gruntu s krčmou až do počátku 19. století.
Kejlové se z Lubné rozšířili také nejdříve do sousedních obcí, např. do Pavlíkova, Panošího Újezda, do Rakovníka, Lužné, Lišan, Řevničova, Nového Strašecí, samozřejmě také do Prahy.
Podrobněji:
0001 Martin KEJLA v Lubné
Narodil se pravděpodobně někdy před rokem 1624 v Litoměřicích, zřejmě jako syn Jiříka Kejly /RS-0000/ a jeho manželky Barbory.
Zápis o jeho sňatku se nachází v nejstarší matrice města Rakovníka. Oženil se dne 8. listopadu 1648 s Rozinou, jedinou dcerou lubenského rychtáře Matěje Petra, „jinak zvaného Kremera“. Přítomni sňatku byli Jan Čáslavský, Václav Boháček, Anna Špidrová a Anna Müllerová. V tomto matričním zápise je dále uvedeno, že Martin Kejla byl služebným pacholkem u pana Mikuláš Puby. „Slovutný pán“ Mikuláš Puba (často psáno také jako Mikuláš Pub, Půba, Pauba), jenž byl rakovnickým měšťanem a radním.
Matěj Petr byl synem Tůmy Petra, který držel sousední grunt (pozdější čp. 3). Když Tůma Petr patrně v roce 1618 zemřel, přiženil se k jeho vdově Ludmile Mikuláš Helvich (Helvík). Syn Matěj Petr se v roce 1621 přiženil na grunt tehdy zvaný Noskovský (pozdější čp. 14) k Marianně, vdově po Jiříkovi Kremerovi mladším. Matěj Petr byl proto později označován přezdívkou Kremer.
Mikuláš Helvík zemřel patrně v roce 1630, takže grunt (pozdější čp. 3) opět zdědil Matěj Petr. Ten ho však hned v březnu 1631 prodal Kryštovi Tišlerovi za 300 kop grošů míšeňských, jenž však také brzy zemřel a jeho vdova Anna se sirotky nemohla grunt udržet, postoupila ho v roce 1635 zpět Matěji Petrovi. Mezi tím se Anna, mladší dcera Jiřího Kremera mladšího a nevlastní dcera Matěje Petra, provdala za Martina, syna zemřelého Matěje Bretšnajdra. Martin Bretšnajdr pak smlouvou ze 12. března 1636 koupil tento grunt od Matěje Petra za 283 kop grošů.
Rychtu a grunt (pozdější čp. 2) pak Matěj Petr koupil smlouvou z 9. prosince 1835 od rychtáře Jakuba Machka za 525 kop grošů míšeňských. Jako závdavek složil Matěj Petr 50 kop grošů. Protože kupní cena byla kvůli zpustnutí gruntu snížena o 100 kop grošů, zavázal se Matěj Petr zaplatit těchto 100 kop grošů za Jakuba Machka, které on dlužil na jiném svém gruntu v Lubné (pozdější čp. 5).
V „Soupise poddaných podle víry“ z roku 1651 je v Lubné na prvním místě uveden Matěj Petr, rychtář, 50 let (nar. ca. 1601), Marjána, jeho žena, 52 let (nar. ca. 1599), Martin N. (Kejla), podruh, 24 let (nar. ca. 1624), Mariana, jeho žena, 20 let (nar. ca. 1631). Údaje o věku je zde nutno brát s velkou reservou.
Děti Martina Kejly:
RS – 0167 Šimon nar. 20.10.1650 Lubná zmř. 5. 3.1700
RS – 0179 Martin nar. 5.10.1653 Lubná
RS – 0010 Jan nar. 10. 5.1659 Lubná zmř. 28. 5.1722 Lubná
RS – 0779 Salomena nar. 2. 5.1670 Lubná
Martin Kejla se stal rychtářem a majitelem dědičné rychty svobodné a výsadní, při ní krčmy svobodné, dne 15. března 1656. Tak je datován zápis v nejstarší dochované lubenské gruntovní knize, v němž se dále praví, že Matěj Petr, „jsouce člověk starý, na zdraví svém nedostatečný a ovdovělý“, postupuje podle smlouvy z roku 1654 rychtu a celý majetek svému zeti Martinovi Kejlovi. K příslušenství gruntu patřily též 3 klisny, půlroční hříbě, 1 kráva dojní a 2 zádušní, 5 vepřů, 10 slepic s kohoutem. Dále z hospodářského nářadí se zde nacházel 1 vůz, pluh s železem, 1 brány se železnými hřeby. Na zimu zaséval Matěj Petr na 5 1/5 strychu pšenice a 10 strychů žita.
Matěj Petr si vymínil, že nový majitel gruntu musí pro jeho obživu osívat každoročně 3 věrtele pšenice, 3 strychy žita, na jaře 2 strychy ječmene, 2 strychy ovsa a 1 věrtel hrachu, dále pak mezi „Jámou“ a „Úvozem“ 2 věrtele pole a „Pod mezí“ kousek zahrady pod 1 věrtel. Sláma z tohoto obilí má patřit rychtě, avšak na ní se má Matěji Petrovi vychovat jedna kráva. Držitel rychty má všechny výminkářovy pozemky každoročně řádně orat a jednou ze 4 roky prohnojit. Po smrti Matěje Petra bude vše patřit k rychtě.
U tohoto zápisu (z 15. 3.1656) je také poznámka, že Martin Kejla „jsouce rodilý z královského svobodného města Litoměřic, JMC panu hejtmanu (Gallidesovi) rukou dáním poddanost a pravé člověčenství slíbil“.
Podle revisitační fasse berní ruly z roku 1676 vlastnil Martin Kejla největší grunt ve vsi. Patřilo k němu 75 strychů „všech rolí“ (přibližně 21,5 hektaru), dále 10 strychů úhoru (asi 1,9 hektaru), 47 strychů lesa (13,5 hektaru). Z luk měl 1 vůz sena.
Smlouvou z 18. listopadu 1688 předal Martin Kejla rychtu svému synu Janovi /RS – 10/.
Kejlové v Litoměřicích
Podrobněji:
0000 Jiří KEJLA
O prvním známém předkovi tzv. lubenské části rodu, toho na první pohled nevíme mnoho. Ale když si jednotlivá fakta zasadíme do širších souvislostí, s překvapením zjistíme, že můžeme zrekonstruovat podstatné části života našeho nejstaršího známého předka.
Základní informace můžeme získat pouze ze tří zápisů v nejstarší matrice města Litoměřic: Jiří Kejla byl formanem, žil na předměstí Litoměřic v místě zvaném „Za dlouhou branou“, jeho manželka se jmenovala Barbora.
Děti Jiřího Kejly a jeho ženy Barbory:
RS – 0001 Martin nar. 1624?
RS – 0454 Václav nar. 3. 8.1626 Litoměřice
RS – 0455 Jiří nar. 20. 4.1628 Litoměřice zmř. před 1631
RS – 0465 Jiří nar. 11. 5.1631 Litoměřice
Žádná jiná rodina tohoto příjmení se v té době, díve a ani později v Litoměřicích nevyskytovala.
Matriční zápisy o křtu dětí Jiřího Kejly:
Zápisy také dokumentují určitou ustálenost příjmení Kejla:
1626 – Jiřík Kela
1628 – Jiřík Kejla
1631 – Jiřík Kheyla/Kejla
Náš nejstarší předek, Jiří Kejla z Litoměřic byl formanem! Ona čárka na konci slova je ve skutečnosti vodorovnou čárkou nad písmenem „n“ a označuje zdvojení tohoto písmena – „nn“, tedy „formann“.
Označení živnosti Jiřího Kejly z Litoměřic v zápise z roku 1631
Zápis z roku 1631 přináší zmínku o místě, kde Jiří Kejla bydlel – „za dlouh. br.“, tedy „Za dlouhou bránou“.
Za třicetileté války byly Litoměřice důležitým vojenským centrem. Od roku 1621 byla v Litoměřicích téměř neustále posádkou císařská armáda. V roce 1621 to byla část pluku Albrechta z Valdštejna, v letech 1622 – 1623 část pluku Liechtensteinova a od roku 1624 po delší dobu pluk holštýnský, který zde měl také svůj hlavní štáb. V roce 1627 nechal Albrecht z Valdštejna vybudovat v Litoměřicích velký sklad střelného prachu. Vydržování této posádky stálo město i měšťany velice mnoho, a to jak po stránce materiální, tak i účastí vojska na tvrdé rekatolizaci.
V roce 1626 začalo město fungovat jako proviantní základna, odkud se po Labi vozilo obilí pro katolické armády, zaměstnané konfliktem na severu Německa. K ochraně města a labského mostu sem byla na konci září roku 1631 umístěna pěší kompanie císařského pluku Johanna Franze Fernemonta.
Až do podzimu roku 1631 byly Litoměřice ušetřeny přímých válečných událostí. Tehdy se však změnila mezinárodní situace. Do čela protihabsburské koalice se postavil švédský král Gustav Adolf. Na jeho stranu přešli také oba luteránští kufiřti – saský Jan Jiří a braniborský Jiří Vilém.
V listopadu 1631 vytrhl saský velitel Johann Georg Arnim, posílený českými emigranty, ze Saska do Čech. Jeho armáda měla 7 – 8 tisíc mužů. Postupně se zmocnila severočeských měst Děčína, Šluknova, Ústí nad Labem a dalších. Armáda se rozdělila do dvou proudů, které postupovaly do nitra Čech po obou stranách Labe. Jeden z nich se přiblížil k Litoměřicím od severu, když překročil řeku u Sebuzína, který byl vypálen stejně jako Tlučeň a Pokratice. Druhý proud vypálil na levém břehu Labe obce Prosmyky, Mlékojedy a Želetice, a přiblížil se k městu od jihu. Byl spálen labský most a některá litoměřická předměstí – zejména to před Dlouhou branou. Tehdy byl zničen jistě také domek formana Jiřího Kejly!
Před tímto nebezpečím se Jiří Kejla s rodinou mohl buď včas uchýlit pod ochranu městských hradeb v Litoměřicích nebo odejít někam do bezpečnější oblasti. Třeba na Rakovnicko, do Lubné…..
Sasové se města zmocnili v sobotu 15. listopadu 1631. Druhý den, v neděli, se konala v děkanském kostele po šesti letech opět protestantská bohoslužba, za přítomnosti nejen saských vojáků, ale i navrátivších se exulantů, k nimž se připojili někteří místní měšťané. Bohoslužbu vedl pastor M. Theofil, snad vojenský kněz saské armády.
Velitelem Litoměřic byl podplukovník Adam Georg Gauss. Sasové ušetřili vlastní město proto, že zde měl být vybudován hlavní proviantní sklad pro jejich armádu, neboť Litoměřice měly po Labi dobré spojení do Drážďan. Došlo pouze k vyplenění některých prázdných domů.
Saská armáda odtáhla z Litoměřic dne 6. července 1632. Hned následujícího dne obsadila město kompanie jízdního pluku dona Baltasara Marradase, za níž pak přijel do města i jeho štáb. Albrecht z Valdštejna nařídil městu, aby znovu vybudovalo labský most, který Sasové předtím spálili. Protože však toho nebylo schopno, dal nouzový most zbudovat sám. Po něm jeho armáda 19. listopadu 1633 překročila Labe a vtáhla do města.
Kejlové ve světě
V současné nebo nedávné době Kejlové žijí nebo žili ve Vídni, v Budapešti, v Německu v Chicagu a jinde v USA, v Haliči (okolí Lvova), na Slovensku, v Austrálii, v Argentině, v Kanadě atd.