Vznik našeho příjmení, jak už to tak v podobných případech bývá, je dosti nejasný. Teorií může být hned několik:
KEJLA
Josef Jungmann uvádí, že slovo „kejla“ znamenalo „dar k obžínkám nebo od obžínek“. V dnešní češtině bychom řekli „dožínky“. Nikdy jsem se s tímto slovem, použitým v tomto významu, nesetkal.
Novější výklad (např. dr. Beneš z Ústavu pro jazyk český, blahé paměti) hovoří o slově „kejla“ jako o „kýle“, avšak ve významu „pahýl“, třeba po amputované končetině. I já toho podobně používám, když se třeba někdo ptá jak se moje jméno správně píše, tak odpovídám, že „je to jako kýla, ale v Čechách“.
KEIL
Nejdříve se nabízí odvozenina od příjmení KEIL, které se vyskytuje dosti často, ale spíše v německém prostředí. Slovo KEIL by se překládá jako klín, šíp.
KEILA
Toto příjmení nevypadá, že by bylo odvozeno od příjmení KEIL. U jedna z větví rodu Kejlů se příjmení KEJLA změnilo na KEILA tím způsobem, že při křtu ptal farář kmotry, jak že se to dítě jmenuje příjmením. Kmotra prý byla německy hovořící ženou, a tak farář zapsal do matriky jméno, jak slyšel, tedy KEILA. Tato událost se odehrála v Praze a potomci z této větve dnes žijí převážně na Šumavě.
Příjmení KEILA se vyskytuje v roce 1680 v Kolíně nad Rýnem. Může to být nějaký zatoulaný Kejla…
KEILER
Slovem Keiler bývá v němčině označován divočák, který má velké kelce, klíny. Toto slovo by mohlo též označovat řemeslníka, který vyráběl šípy, klíny klínař, šípař. Když se takového člověka ptali v ryze českém prostředí jak se jmenuje, mohlo to být zapsáno podle sluchu „Kajla“. Je to trochu krkolomné, ale možnost to je.
Koncem 19. století odešli z Lubné do amerického Chicaga dva bratři, řezníci. Tam si nechali změnit příjmení KEJLA na KEILER, by to znělo víc „americky“. Na náhrobku se však nachází pod příjmením KEILA v závorce původní příjmení KEJLA.
KAYLICH – KEJLICH
Roku 1648 se v Lubné usadil jistý Martin Kejla, který se téhož roku oženil s Rozinou, dcerou rychtáře Matěje Petra, zvaného též Kremer. Když od něj Martin Kejla v roce 1654 přebíral hospodářství, je v gruntovní knize přímo uvedeno, že se stává poddaným krušovické, resp. křivoklátské vrchnosti „jsa rodilý z královského svobodného města Litoměřic“.
V matriční knize Litoměřic byly skutečně nalezeny tři zápisy o narození, resp. křtu, dětí Jiříka Kejly a jeho ženy Barbory. Tento Jiří Kejla byl formanem a žil na litoměřickém předměstí, zvaném „Za dlouhou branou“. To se nacházelo v Litoměřicích pod Šibeničním vrchem, na břehu Labe, přibližně v místech, kde je dnes vlaková nádraží.
V dosud prohlédnutých městských knihách Litoměřic zatím nebyla nalezena žádná zmínka, že by si buď tento Jiří Kejla, nebo kdokoli s tímto příjmením, koupil v Litoměřicích nebo na předměstí „Za dlouhou branou“ dům, chalupu, vinici nebo pole. Nikdo také takového nemovitosti nezakoupil v sousedství nějakého Kejly. Přitom se dá předpokládat, že jako forman musel mít nějaké obytné stavení, maštal pro koně, stodolu na uskladnění sena. Nebyly však ještě prohlédnuty všechny důležité knihy z té doby.
V Litoměřicích, potažmo na předměstí „Za dlouhou branou“, se však v roce 1604 objevuje jakýsi Jiří Keylich, nebo Kejlich, „měšťan z Drážďan“, který jednomu zdejšímu měšťanu půjčil peníze. Takže toto je též velmi nadějná stopa pro budoucí pátrání.
Záhada v Šanově u Rakovníka
Pár kilometrů od Lubné, také nedaleko Rakovníka, se nachází obec Šanov. V této vesnici bylo dne 29. září 1628 (v 14. neděli po sv. Trojici) pokřtěno dítě jménem Václav. Jeho rodiči byli Matěj KEJLA a jeho žena Anna.
Odtud vybíhá další rozsáhlý rod Kejlů. Nebyla však zjištěna žádná souvislost s rodinou Kejlů v Lubné. Tedy v tom smyslu, že by Kejlové ze Šanova chodili za svědky na svatby Kejlům do Lubné nebo třeba zase Kejlové z Lubné ke Kejlům do Šanova za kmotry při křtech dětí.
Kde se tato rodina v Šanově vzala, není jasné. Stejně tak nejasná je případná spojitost s rodinou Kejlů v Lubné.